Toyen – nezávislá žena a rozporuplná osobnost české avantgardy, kterou je dodnes obtížné zcela přesně zařadit. Surrealismus vnímala jako politický nástroj i bránu k představivosti. Kým byla umělkyně stavící se proti tradiční ženské roli a oslovující se výhradně v mužském rodě?
Z Manky Toyen
Jako by se chtěla Toyen od svého původu a minulosti oprostit. Ačkoliv rodinu podle svých slov nikdy neměla, 21. září 1902 se Marie Čermínová narodila jako druhé dítě na pražském Smíchově. V šestnácti letech své blízké opustila a začala pracovat jako dělnice pří výrobě mýdla na Žižkově. Tam svým netradičním pánským ošacením zaujala mladého pozorovatele Jaroslava Seiferta, který byl ostatně za pár let autorem jejího životního pseudonymu.
„Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes…“ uvedl následně Seifert.
Teorií ohledně jeho významu je však několik. Má jméno původ ve francouzském slově „citoyen“– občan, nebo je snad přesmyčkou věty „to je on“, jak tvrdil básník Bohuslav Brouk? Ve hře je i interpretace Andrého Bretona. „Toyen – to jméno ti myslím přece jenom: ani střední, ani prostřední. Toyen: ne, mezi tou a tou věcí, ne společná těm a těm věcem, ale vyzařující.“
Provokativní image?
Jelikož se Toyen neztotožňovala s ženskou rolí ve společnosti ani se svým rodným jménem, byl pseudonym jedním z dalších kroků k upevnění mužského vystupování. V roce 1922 si dívka nový pseudonym přisvojila a společně s tím se o sobě vyjadřovala v mužském rodě, což bylo podle slov Jaroslava Seiferta nejprve nezvyklé a groteskní, ale časem si veřejnost zvykla.
Ačkoliv Toyen ve svých dílech otevřeně pracovala s erotickou tématikou, nikdy se nezmiňovala o vlastní sexualitě a sympatie ze strany Bretona, Nezvala či Eluarda ji nechávaly chladnou. Vedle nevšedního projevu společnost dvacátých a třicátých let navíc pobuřovalo i Toyenino vzezření v podobě pánského smokingu s motýlkem, kterým demonstrovala uměleckou i společenskou rovnoprávnost. Toyen si však ve výhradně pánských spolcích Devětsilu, Surrealistické skupině v ČSR i Spolku výtvarných umělců Mánes získala silné postavení.
Nerozlučné duo
Toyen byl životním a především uměleckým přítelem Jindřich Štýrský, o pár let starší malíř, fotograf a jeden z prvních evropských umělců věnující se barevné koláži. Dvojice se seznámila v létě 1922 na chorvatském ostrově Korčula. Nejenže v roce 1923 současně vstoupili do uskupení levicově smýšlejících umělců Devětsil, ale v polovině dvacátých let společně odcestovali do Paříže. Tamní život oběma přinesl mnoho cenných kontaktů s pařížskými umělci, jako byl například samotný zakladatel surrealismu André Breton.
Dvojice Toyen a Štýrský v Paříži rovněž prezentovala vlastní umělecký směr zvaný artificialismus. Jednalo se o jakýsi most mezi kubismem a surrealismem, který usiloval o to, aby byla malba maximálně imaginativní a vedena nevědomými psychickými procesy. Po návratu do Československa Toyen se Štýrským provozovala módní ateliér Togo ve Vodičkově ulici, v němž stříkací metodou zdobili kravaty, šátky, šály a dámské prádlo motivy svých děl.
Zdravotní stav Jindřicha Štýrského se však zhoršoval a na jaře 1942 zemřel. V době nacistické okupace nemohla být tehdy zvrhlá surrealistická díla vydávána, což vedlo k Toyenině částečné pauze. Během války ve svém bytě poskytovala úkryt židovskému surrealistovi Jindřichu Heislerovi, jenž se chtěl vyhnout případné deportaci do koncentračního tábora. V roce 1947 společně odcestovali do Paříže, protože v Československu hrozil nastupující komunismus. Toyen ve Francii využila svých předválečných kontaktů a navázala na úspěšnou kariéru malířky. I přes zdařilé výstavy však cítila osamění, zejména po smrti Andrého Bretona roku 1966, kdy se zadlouho poté surrealistická skupina rozpadla. Se zánikem společenství tak přišla ztráta přátel a uměleckého směru. Toyen zemřela v roce 1980, načež byla pohřbena na pařížském hřbitově Batignolles stejně jako Breton či Heisler. Československý tisk se o úmrtí významné československé umělkyně nezmínil.
Toyenino dílo
Toyenina tvorba se pod vlivem společenských událostí měnila. Po studiu Uměleckoprůmyslové školy její díla zachycují erotické motivy, jinde velmi tabuizovanou homosexualitu a sexuální praktiky. Díla z období prvních let v Paříži, kdy byla Toyen ovlivněna artificialismem, jsou naopak charakterizována jemnějším pojetím kreseb, v nichž malířka využívá tlumených světel či kouřových clon.
Třicátá léta Toyen zavála do vln surrealismu, z nějž pochází Toyeniny typické záhadné objekty ve tvaru mušlí, vajec či krystalů, jež mají často silný politický podtext. Malířka v dílech vyjádřila svůj protiválečný postoj, který vyvrcholil cykly Schovej se, válko! či Střelnice, na nichž pracovala během okupace. První cyklus zobrazuje monstrózní kostry zvířat, zatímco druhý staví do kontrastu nevinný svět dětských her s válečnou krutostí. Na rodnou vlast vzpomínala po komunistickém převratu s cyklem Pražská domovní znamení. Mezi její nejproslulejší obrazy patří Smutný den, Ráj černochů či Přízraky pouště. Nejdráže prodaným dílem Toyen je dosud obraz Cirkus, jehož hodnota vystoupala na 79,56 milionů korun.
