Obraz Moravskoslezského kraje není nejpřitažlivější a provází ho řada stereotypů. Ty ale ve skutečnosti neplatí. Jak říká sociolog Tomáš Kostelecký, jeho image je možná horší než realita. Po dnech, které jsem tam strávila, mu musím dát za pravdu.

Čekala jsem šeď, ale Karviná a Bruntál mě překvapily mimo jiné květinovou výzdobou a na první pohled budily dobrý dojem. Problémů ale mají, jako celá oblast, víc než dost. 

Celý kraj se vylidňuje už od devadesátých let, zejména kvůli tomu, že z něj lidé odcházejí za lepším platem, pracovními příležitostmi a za vzděláním. Ostrava nenabízí zdaleka všechny obory, o něž je mezi vysokoškoláky zájem. „Důvodem, proč lidé odcházejí, může být jejich motivace jít studovat nějaké specializované obory. A pak už se nevrátí,“ popisuje Kostelecký, který pracuje na Sociologickém ústavě Akademie věd ČR. 

Nejvíce se stěhují lidé poté, co dokončí školy a najdou si partnery. Nejčastěji jim je mezi 25 a 35 lety. Pokud, slovy Kosteleckého, navíc dělají něco sofistikovaného, tak jdou tam, kde už někdo takový je nebo kde jsou školy. „A je mnohem jednodušší najít si dobré místo v Brně, případně jít do Prahy, než se vracet do Karviné a hledat tam,“ říká. 

Kromě toho, že se lidé stěhují za prací nebo studiem, může tamními poměry míchat i obměna obyvatelstva po druhé světové válce. Z toho původního totiž zůstalo minimum a dnešní usedlíci žijí v některých oblastech teprve třetí generaci. Moravskoslezský kraj se v tomto ohledu nemůže měřit s nejtradičnějšími oblastmi, jako jsou jižní Morava a Vysočina. Z míst, kde jsou lidé tradičně usazení, se obecně stěhují méně, což se o Moravskoslezském kraji říct nedá. Potýká se také s nezaměstnaností, která v roce 2021 přesáhla pět procent a byla nejvyšší mezi kraji v České republice.

Konkurence z jiných zemí

V devadesátých letech zkrachovalo více firem, protože nepřežilo přechod z komunistického systému do postkomunistického. Zasaženy byly regiony, kde fungoval těžký průmysl. Lidé tam začali ztrácet důvěru v to, že má smysl zůstat. Někteří si našli příležitost jinde a odešli.

Podle Kosteleckého tehdy region přišel i o druhé, významné lákadlo: přestalo se stavět. Státní výstavba bytů, která se používala za komunismu jako jeden z mechanismů, jak dostat lidi do méně atraktivních regionů, po roce 1989 skončila. Dostavěly se jen rozdělané domy. Pak se začaly privatizovat. „Pokles výstavby zasáhl více regiony, kde se předtím stavělo hodně. Lidé ztratili důvod jít tam kvůli bytu, ale důvody, proč z nich odejít, zůstaly pořád,“ vysvětluje Kostelecký. 

Kraji nepomáhá ani jednostranná orientace na těžbu a těžký průmysl. Jejich provázanost ale není z historického pohledu nic neobvyklého. Na těžbu uhlí byly navázané podniky, které spotřebovávají hodně energie. „I v zemích, kde nebyl komunismus, to fungovalo podobně – v Porúří v Německu, na severu Francie nebo v Británii. Jenom komunisté to někdy dováděli do absurdity,“ uvádí Kostelecký.

Každá země východního bloku měla své místo v dodavatelském a výrobním řetězci. Když pak začali krachovat odběratelé ze socialistických států, táhli s sebou dolů i výrobce, protože ti se nedokázali přeorientovat jinam. „To nemuselo znamenat, že ti lidé nebyli pracovití nebo chytří a neuměli svou práci. Když vám začne třeba válcovaný plech dovážet někdo z Ukrajiny či z Indie, tak těžko můžete být schopni konkurovat sofistikovanějším výrobkům. Nemáte komu prodat,“ říká sociolog. 

I přes pověst, kterou má, si Moravskoslezský kraj v současné době nestojí v porovnání s podobnými oblastmi nejhůře. „Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský, to jsou kraje, kde se všude těžilo uhlí a byl tam těžký průmysl. Moravskoslezský kraj je z nich paradoxně nejúspěšnější,“ upozorňuje Kostelecký. Podařilo se pozměnit strukturu povolání a firem a má také ze tří zmíněných regionů zdaleka nejvíce vzdělaných lidí i poměrně dost absolventů vysokých škol. 

Dobré příležitosti nejsou 

Pokud bych v Bruntále hledala práci, najdu ji s největší pravděpodobností v některé z místních průmyslových firem. Dojíždět bych mohla ještě do Břidličné, Krnova, Opavy, Vrbna pod Pradědem nebo Olomouce. Většinou jde o dělnické profese, poptávka je po těch kvalifikovaných i po nekvalifikovaných. Zdejší Achillovou patou jsou ale nízké mzdy, které se pohybují mezi 20 až 25 tisíci, někdy i méně. To se promítá do toho, jaké služby si místní mohou dovolit zaplatit, což zase příliš nepřitahuje lidi, kteří by zde chtěli začít podnikat. 

V Karviné bych, jak mi řekli, těžko našla dobře placenou práci a Bruntál je na tom podobně. Nápad podnikat tu také nezní jako nejschůdnější plán. Blízkost levného zboží z Polska domácímu podnikání moc nenahrává, protože Polsku a slabé kupní síle zdejšího obyvatelstva se vzdoruje špatně. Pokud je ale velké polské město blíž než české, těží místní z jeho dostupnosti, protože se nemusí složitě dostávat do toho v českém vnitrozemí. Se Schengenem se i hlavní spádová města okresů a krajů nemusí držet v mezích státních hranic, ukazuje zkušenost místních.

Začít v Moravskoslezském kraji není snadné, přesto se to ale děje. „Tady hned vedle je nová kavárna, tam za rohem vzniklo asi před třemi měsíci asijské bistro, i když těžko říct, jestli se uživí,“ říká mi ve své kanceláři na náměstí v Bruntále Zdeněk Macrineanu ze spolku MAS, který se zabývá rozvojem regionu. Do Bruntálu se vrátil po studiích za prací. Přiznává ale, že kdyby tehdy získal práci jinde, tady by nebyl. 

Kvalita podniků se podle něj posunula dopředu, už tu nejsou jen hospody nebo jídelny. I mě překvapilo, kolik hezkých kaváren jsem v Bruntále viděla. A lógrovku do čtvrt litru vám tam neudělají. Jedna z kaváren je i v příjemně upravené zámecké zahradě, které zcela vybočuje z pověsti o zapadlém Bruntále plném problémů.

„Samozřejmě si do těch podniků nemůže dovolit chodit každý, pro někoho je to dražší,“ odkrývá Macrineanu stinnou stránku místního podnikání. Zajímá mě, co tady znamená, když se řekne dražší. „Záleží, kdo má jakou mzdu. Restaurace, která má menu za 130 nebo 140 korun, už je pro mnohé dražší. Tady mají lidé v dělnických profesích v čistém 25 tisíc včetně benefitů, což není na dnešní dobu zdražování nějaká suma,“ říká.

Navrátilci do Bruntálu

Z Bruntálska se sice stále více odchází, při svém pobytu na místě ale naopak narážím spíše na navrátilce. Jakub Lakatoš, který pracuje v jedné z místních kaváren, sice zmiňuje nevalnou pověst Bruntálu, zároveň si ale pochvaluje zdejší přírodu a možnost mít ve městě vše kousek. „Studentský život tu není nic extra, ale když člověk začne pracovat, tak zjistí, že je lepší být za deset minut doma, než se potom ještě někde trmácet a ztrácet čas.“ Podle něj odtud lidé jdou pryč za lepšími mzdami a nočním životem, kterého velká města nabízejí jednoznačně víc. 

Připouští také, že tu nemusí najít uplatnění vysokoškoláci. Pro vyučené nebo maturanty už jsou podle něj možnosti lepší. „Kdo chce, práci vždycky najde,“ říká. On se sem za stejně placenou prací vrátil z Brna a plánuje v Bruntále i zůstat. 

Navrátilcem je i Lucie Kaplerová, kterou potkávám v areálu bývalé továrny Seliko. Já hledám bývalou kasárnu, ona by si ráda vyzvedla balíček. „Nevzala jsem vás na nejhezčí místo, moc sem nechodím, tak jsem nevěděla, jak to tu vypadá. Moc čisté to tu není,“ komentuje stav stolků u fotbalového stadionu. Na stole, k němuž si sedáme, jsou památky po modré barvě a pod ním to, co komu zrovna odpadlo od ruky. Zato se tu dá sedět alespoň trochu ve stínu a nad ledovou tříští, kterou prodávají ve stánku opodál, a to i s papírovým brčkem. 

Lucie se do Bruntálu vrátila po studiích, překvapivě kvůli pracovní příležitosti. „Podle mě spousta lidí jako já odešla studovat do jiných měst, už si tam zvykli a nechtěli se vracet zpátky. Našli si bydlení, partnery a tak podobně. Já jsem se s manželem seznámila, až když jsem se sem vrátila. Ani partner, ani vysoká škola mě netáhli pryč,“ vypráví. 

Ačkoli ona našla práci přímo v Bruntále, její manžel pracuje v Brně, protože v okolí je v IT oborech málo příležitostí. Dnes už se také podle ní víc vyplatí dojíždět, protože firmy přišly na to, že i home office je možností.

Soužití s Romy

„Obejděte to paní vrchem,“ radí mi žena, která právě umývá koberec. Na chodníku je mokro a kolem kupa dětí i dospělých. „A nechcete osvěžit?“ nabízí mi a ukazuje na zahradní hadici, kterou polévá koberec. Odmítám, i když horko je ale šílené. V bruntálské ulici Dlouhá, kde se právě nacházím, žijí výhradně Romové, a také sociálně slabí.

Procházím kolem domů, které dvakrát udržovaně nevypadají. Před jedním je skupinka mladých žen a plno dětí, které sledují muže pracujícího ve výkopu. Zastavuji se s nimi, abych zjistila, jak se jim zde žije. „Je to tady na piču,“ dostává se mi vzápětí velmi upřímné odpovědi. Ženy si stěžují na nepořádek a nově příchozí rodiny. Když se ptám, co je špatně, dozvím se, že všechno. „Doktor říká, že všechny cikánky smrdí stejně. Stačí říct, že jste z Dlouhé a už se divně dívá,“ stěžuje si jedna z žen. „V televizi si stěžují, že neděláme, ale nám bílý držky nedají práci. Tady nic neseženete, řeknou vám, že už nejste potřeba, že je to obsazené. Tak budem na dávkách no,“ říká s velkou dávkou ironie další žena z hloučku. „Nebo musíte jako já dojíždět do Krnova,“ dodává vzápětí. 

Mezitím, co se mnou ženy mluví, odhánějí děti od výkopu. Tyto ženy byly narozdíl od mužů, které jsem se blíže centra pokoušela vyrušit od svačiny, sdílnější. Pánové v montérkách jen s díky odmítli. 

Názory na soužití s Romy se v Bruntále různí, někteří lidé je považují za jeden z hlavních problémů, které město má. Stěžují si třeba na hluk. Jiní si na žádné výtržnosti nestěžují, poukazují ale na to, že se například těžko pracuje s romskými dětmi, protože se rodiny často stěhují. Někdy podle místních setrvají jen pár měsíců a poté odcházejí.

Tři čtvrtě výplaty na bydlení

Hodně lidí je na Bruntálsku v exekucích, nebo tak tak vychází s příjmy. Na jedné z autobusových zastávek visí reklama na rychlou a výhodnou půjčku i s vysmátým smajlíkem. Napadá mě, že tady chtěl někdo do spletence místních problémů připlést další, protože v takových případech zbývají obvykle klientům jen uslzené oči a další starosti. Není divu, že má v Moravskoslezském kraji dost práce i dluhová poradna nevládní organizace Člověk v tísni.

S výdělky se ale těžko vychází i v Karviné, která má v kraji nejvyšší nezaměstnanost, a to přes osm procent. Honza je dělník, který s ostatními z party odpočívá na chodníku kousek od zdejšího Prioru. Představil se mi jen křestním jménem. V Karviné je spokojený, a i město se podle něj snaží, jen byty od společnosti Heimstaden, která se v Moravskoslezském kraji věnuje pronajímání bydlení, jsou z jeho pohledu drahé. „Tři čtvrtě výplaty jde na bydlení. Po této stránce se nám tady žije špatně,“ vypráví Honza. 

Za byt ve staré zástavbě platí dvanáct a půl tisíce. „To znamená, že když si někdo vydělá čtrnáct tisíc v průměru, tak zaplatí byt a nemá nic,“ vypočítává. Někteří to řeší dvěma zaměstnáními, nebo sbírají suroviny, které jdou prodat do sběru. „Kdo nemá dobrou práci, musí chodit na Kontakt (terénní program pomáhající lidem v tíživé sociální situaci, pozn. aut.) vyřizovat si sociální dávky nebo doplatky na byt. To je velice problematické, protože se pořád vypisují nějaké papíry, musíte tam chodit a dívají se na vás, jako kdybyste byli socky. Ten člověk ani nemůže za to, že málo vydělává. Může pracovat celý měsíc a nevydělá si na nájem a na živobytí,“ poznamenává Honza.  

On sám na byt má, na dovolenou už mu ale nezbývá. Jeho kolega dodává, že dobrá práce – což se chlapi shodnou v tom, že je to taková, co je dobře placená – se v Karviné najít nedá. Další muž v šedém tílku a s rukama v bok nahlas přemýšlí o zdejších a zahraničních mzdách. 

„Ale já se nedívám, co je v Německu, já se dívám, co je tady. Děláme za minimum, ale dá se přežít a nemusíme chodit do popelnic vytahovat jídlo. Jsou i takoví, co chodí do popelnic, přestože pracují. Vydělají tak málo, že jim to nestačí,“ říká Honza smířeně. Stále drží mezi prsty cigaretu a je zřejmé, jak je rád, že on sám na tom není ještě tak špatně, aby musel obcházet popelnice.