Když se lídři dvaatřiceti členských zemí Severoatlantické aliance sjeli do monumentálního prezidentského komplexu v Ankaře, visela ve vzduchu jedna zásadní otázka. Dokáže NATO přežít vnitřní rázové vlny a potvrdit svou roli v čím dál nebezpečnějším světě? Šestatřicátý summit Aliance se konal v atmosféře, kterou určovaly nejen neutichající globální konflikty, ale především hluboká nejistota ohledně budoucího zapojení Spojených států do evropské bezpečnosti. Pod taktovkou generálního tajemníka Marka Rutteho se Ankara stala místem, kde sice zvítězil pragmatismus a odhodlání k posílení kolektivní obrany, ale pod nablýskaným povrchem jednoty zůstaly staré geopolitické trhliny hlubší než kdy dřív.
Finanční realita a konec levné bezpečnosti
Hlavním tématem, které hýbalo kuloáry, byl masivní tlak na radikální zvýšení obranných rozpočtů. Éra, kdy evropským státům stačilo symbolicky odvádět dvě procenta HDP na obranu, definitivně skončila. Generální tajemník Mark Rutte v Ankaře tvrdě tlačil na plnění ambiciózního závazku z loňského summitu v Haagu a to předložit jasné plány, jak hodlají státy dosáhnout výdajů ve výši pěti procent HDP. Evropští spojenci museli na stůl položit reálné výsledky, aby usmířili amerického prezidenta Donalda Trumpa, jehož otevřené hrozby ekonomickými tresty pro neplniče fungují jako permanentní strašák. Summit ukázal, že Evropa sice začíná brát svou obranu vážně, evropské státy s Kanadou už průměrně vydávají kolem čtyř procent HDP, ale Donald Trump si přesto neodpustil ostrou kritiku a do debaty bizarně vrátil i svůj starší názor, že by Spojené státy měly mít pod kontrolou Grónsko.
Strategické investice a nová éra dronů
Pokud summit v něčem reálně uspěl, byl to rozvoj obranného průmyslu a mezinárodní technologická kooperace. Aliance v Turecku potvrdila nutnost masivních investic do moderních systémů protivzdušné obrany, přesných střel s dlouhým doletem a zejména do posílení produkce bezpilotních letounů, které představují klíčovou zkušenost z moderních konfliktů. Největší geopolitickou rozbuškou se však staly jedovaté komentáře Donalda Trumpa na adresu spojenců kvůli jejich neochotě pomoci Spojeným státům v novém blízkovýchodním konfliktu. Trump v Ankaře dokonce prohlásil, že už nevidí smysl v dalším pokračování rozhovorů s Íránem, připustil možnost dalších amerických útoků a nejostřeji se opřel do Španělska, které označil za „hrozného partnera“ a pohrozil mu přerušením obchodních styků. Zároveň šel tak daleko, že evropské partnery otevřeně vyzval k přímému vyslání vlastních vojáků na Blízký východ, pokud chtějí i nadále spoléhat na americké bezpečnostní záruky.
Ukrajinské záblesky naděje a strategické partnerství
Jediným opravdu spokojeným lídrem tak z Turecka mohl odjíždět ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Podpora Ukrajiny čelící ruské agresi získala v Ankaře zcela nový impuls. Největší senzací se stalo osobní jednání Zelenského s Donaldem Trumpem, na kterém americký prezident překvapivě chválil ukrajinské útoky na ruském území jako eskalaci, která může pomoci válku dovést ke konci. Co je však zásadní, Trump se Zelenským projednal možnost poskytnutí licence na domácí výrobu střel do amerického pokročilého systému protivzdušné obrany Patriot přímo na Ukrajině. Ukrajina by se tak stala teprve třetím státem na světě s tímto typem sofistikované licenční výroby, což pro zemi trpící akutním nedostatkem protiraketové obrany znamená obrovský pokrok. Tento záblesk naděje však okamžitě zchladila tvrdá reakce Moskvy. Jak ve svém komentáři upozorňují analytici, Kreml dal jasně najevo, že případné ukrajinské továrny na americké rakety by se okamžitě staly primárním terčem ruských devastujících úderů, což z ambiciózního plánu dělá extrémně riskantní hazard.
Bezpečnostní krunýř a česká ústavní groteska
Hostitelské Turecko pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana využilo summit jako velkolepou demonstraci vlastního vlivu, přičemž Ankara se proměnila v neprodyšně uzavřenou pevnost. Zatímco Turecko demonstrovalo tvrdou ruku, česká delegace předvedla mezinárodní komunitě nefalšovanou ústavní grotesku. Mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládní sestavou reprezentovanou premiérem Andrejem Babišem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou se rozhořel ostrý kompetenční spor o to, kdo má vlastně Česko na summitu reprezentovat a vést. Napětí eskalovalo až k Ústavnímu soudu, který musel předběžným opatřením nařídit vládě, aby Pavlovu účast v delegaci vůbec zajistila.
I přes rozhodnutí soudu se však spor nepodařilo urovnat. Prezidentu Pavlovi se sice v úterý večer podařilo vyjednat cennou bilaterální schůzku přímo s Donaldem Trumpem, na níž americký prezident působil překvapivě klidně a konstruktivně, tato schůzka se však okamžitě stala palivem pro další domácí válku. Ministr zahraničí Petr Macinka totiž Hrad ostře napadl s tím, že prezident schůzku s Trumpem před zbytkem delegace schválně tajil. Tento permanentní střet vyvrcholil ve středu, kdy Pavel na oficiální fotografii lídrů úplně chybí, protože na hlavním formálním jednání už seděl pouze premiér Babiš. Symbolickou tečkou za celým sporem byl fakt, že obě strany letěly do Turecka dvěma separátními armádními speciály. Ministerstvo obrany pod vedením Jaromíra Zůny sice muselo veřejně uvést na pravou míru, že nasazení dvou letadel administrativně odpovídalo standardním procesům přepravy ústavních činitelů, hořká pachuť z rozhádané české diplomacie však v kuloárech zůstala.
Lekce z ankarského pragmatismu
Summit v Ankaře splnil svůj primární účel: udržel fasádu akceschopné Aliance, která dokáže reagovat na moderní hrozby a drží krok s ambiciózními požadavky na financování vlastní obrany. Donald Trump sice v soukromých hovorech spojence ušetřil otevřené agresivní kritiky a podle Petra Pavla působil nestandardně přívětivě, v kuloárech však diplomaté z jiných zemí neskrývali pochyby nad chaotickým českým přístupem. Klíčový problém summitu, tedy jak moc se Spojené státy v budoucnu odkloní od evropské bezpečnosti a jak rychle dokáže Evropa převzít plnou odpovědnost za obranu vlastních hranic, zůstal v ankarském prachu nevyřešen. Summit tak nebyl triumfem bezmezné důvěry, ale spíše pragmatickým paktem, kde si každý lídr musel svou bezpečnost tvrdě zaplatit.