Nový psychologický thriller Guillerma del Tora diváky vítá ve světě manipulací, lží a klamů, ve kterém nikdy nelze zcela prchnout před vlastní minulostí. Stopadesátiminutové drama nominované na několik Oscarů líčí příběh muže, který pro moc ztrácí svou lidskost.
Mexický režisér a scénárista Guillermo del Toro dnes vystupuje jako jeden z předních zástupců hororového a fantastického žánru, můžeme ho označit i za jednoho z mála autorů filmového magického realismu. Jeho dramata Faunův labyrint, ve kterém propojuje frankistické Španělsko s fantazijním světem dospívající dívky, a Tvář vody, nevšední příběh lásky mezi obojživelným stvořením a němou uklízečkou, již v minulosti získala prestižní ceny i srdce diváků. Působivý je i del Torův mysteriózní příběh ze španělského sirotčince Ďáblova páteř či gotický horor Purpurový vrch.
Snímky Guillerma del Tora disponují několika motivy, které proplouvají autorovou tvorbou. Režisér své postavy zasazuje do fantastických světů, jejichž prostřednictvím promlouvá k minulosti, současnosti i budoucnosti. Protagonisté v mezních situacích nahrazují materiálno a hmotné potřeby magickými elementy a pestrobarevným mystičnem. Jeho filmy vykreslují různorodé mikrosystémy, ve kterých se pomyslná zeď mezi reálnem a fantazií rozpouští v nepatrnou hranici.
Del Toro ve svých filmech pečlivě rozlišuje nelidské bytosti s vlastními motivacemi od skutečných monster. Těmi jsou obyčejní lidé prahnoucí po moci zcela zbaveni své lidskosti, kteří se neštítí ani těch nejpokleslejších praktik. Právě moralita hraje v del Torových dílech ústřední roli. Humanita jeho postav je věcí akce, nikoliv původu či výchovy. Podmínky, ve kterých se hrdinové nachází neomlouvají jejich rozhodnutí, právě naopak – způsob, jakým se lidé s okolnostmi vyrovnají určuje, jakými lidmi jsou.
Zrodilo se monstrum
Lidským monstrem je v Uličce přízraků z roku 2021 protagonista Stan v podání Bradleyho Coopera. Hned úvodní scéna ustanovuje Stana jako ústředního antihrdinu utíkajícího před svou minulostí. Právě snaha prchnout před vlastními skutky, pocity, slabostmi i zodpovědností se line celým příběhem a v závěru se stává tragickou. Stan se přidává ke kočovné skupině cirkusáků, kde se setkává s půvabnou Molly. V novém domově plném lží a klamů se naučí umění manipulace a osvojí si složitý systém triků, díky kterému dokáže na pódiu předstírat, že nic netušícím divákům čte myšlenky.
S Molly následně uprchá do města, kde společně mění laciný pouťový trik v důmyslnou show. Ambice a moc, kterou nové schopnosti probouzí ale hlavního hrdinu pomalu přetváří ve vlivnou zrůdu. Právě transformace protagonisty tvoří jednu z nejpůsobivějších složek filmu. Temná odysea jediného muže bez příkras ukazuje, jak člověk opilý mocí pomalu ztrácí veškeré zásady i základní principy lidskosti.
Ulička přízraků se pyšní skutečně hvězdným hereckým obsazením. Kromě Bradleyho Coopera se na plátně objeví i Tony Colette v roli stárnoucí ženy Zeeny, která se Stana ujme a jejíž vlídnost zneužije. Cate Blanchett září v roli osudové inteligentní psychiatričky, která Stanovy triky jako jediná dokáže odhalit. Morálnímu centru příběhu a třetí klíčové ženě, Stanově partnerce Molly (Rooney Mara) bohužel není věnován dostatečný prostor k tomu, aby ji divák poznal či pochopil povahu jejího vztahu se Stanem. Z menších rolí vystupují Willem Defoe, Richard Jankins či Ron Perlman.
Ulička přízraků vychází ze stejnojmenné knihy Williama Lindsaye Greshama z roku 1946. Román rok poté adaptoval režisér Edmund Goulding v jednom z nejpůsobivějších thrillerů noirového žánru. Oproti původnímu opusu éry klasického Hollywoodu klade del Torův snímek větší důraz na psychologii hlavního hrdiny i jeho dynamiku s ostatními postavami. Podstatně více se zabývá i jeho minulostí a po vzoru románové předlohy volí beznadějný konec oproti šťastnému finálnímu zvratu z roku 1947.
Větší prostor je poskytnut i postavě Stanovy rivalky, doktorky Lilith Ritter. Původní závěrečná konfrontace ze 40. let nechává mnoho otázek nezodpovězených, Stan stejně jako diváci tápe po pravdě ukryté mezi intrikami a probíhá spíše formou ostrého dialogu. Del Toro volí akčnější střet obou postav, ve kterém rozhovor graduje ve fyzický souboj.
Rekvizity mezi světlem a stíny
Guillermo del Toro se dlouhodobě prezentuje především jako vizuální vypravěč. Právě výprava, od scenérie po rekvizity, tvoří pravděpodobně nejsilnější stránku dvou a půl hodinového dramatu. Neo–noirová stylizace umožňuje divákům ladně proplout pestrobarevným prostředím zábavního parku plného lží a krutosti a dává naplno vyniknout neosobnímu lesku velkoměsta druhé poloviny snímku.
Kamera v rukou Dana Laustsena ve spojení s hudbou Nathana Johnsona dělá z temné pohádky ambiciózní velkofilm, který navzdory úctyhodné délce přirozeně plyne. Dokonale barevné osvětlení, jevištní hry a atmosférické scény příběhu dávají spíše podobu umělého studia než realistického okamžiku.
Největší slabostí thrilleru se v závěru stává přílišná očividnost, kvůli které finální vyústění vyznívá téměř na prázdno. Del Toro, úzkostlivě věrný divadelnímu principu Čechovovy zbraně napovídajícímu, že jakýkoliv objekt vstupující na scénu později v příběhu sehraje svou roli, využívá veškeré repliky, postavy i rekvizity, které dříve představil. Příběh se tak po jisté době stává více než předvídatelným.
Drama má na kontě čtyři Oscarové nominace včetně té za nejlepší film. Guillermo del Toro v Uličce přízraků vystupuje ze své klasické fantaskní škály a plně rozvíjí motiv transformace lidské psychiky. Vytváří filmové veledílo, které sice není bezchybné, ale své diváky si zajisté najde.
