Podívat se na dobrý horor pro většinu z nás momentálně znamená spíš sledovat politickou situaci a příchozí prezidentské volby, než zajít si na něco strašidelného do kina. Snad právě proto se tolik z nás těšilo na horor Úsměv, příběh o terapeutce, které pacientka předá prokletí v podobě vidin usmívajících se lidí. To, že se děj celého dvouhodinového filmu dá shrnout do jedné věty, by mělo říct vše o komplexnosti scénáře. Na druhou stranu však lze vidět, že záměrem tvůrců nebylo přivést na svět průlomový snímek, který vyhraje nespočet Oscarů, nýbrž zkrátka vytvořit scénář, který dává smysl a diváka dokáže postrašit několika jumpscary.

Hlavní postavou je psychiatrička Rose. Ta dostane novou pacientku, která se před jejíma očima zavraždí s křečovitým úsměvem na tváři. Od té doby se Rose začínají ukazovat lidé, kteří se usmívají podobně. Nyní sama potřebující terapii, zjistí, že je součástí smrtelného předávání prokletí.

Za lehce jednoduchým příběhem ale stojí zajímavá myšlenka – změna vnímání úsměvu jako něčeho jednoznačně dobrého. Dělat z věcí s veselým podkresem věci nepříjemné až děsivé sice není novou záležitostí (počínaje rozesmátými klauny, ze kterých se stal hrůzostrašný Pennywise s balónky, konče předvánoční křečovitou náladou v obchodních centrech), ale je to jednoznačně dobrý motiv.

Kde děj naopak ztrácí?

Ten nový horor měl skvělý konec. To je věta, kterou neřekl za posledních deset let asi nikdo, a Úsměv se bohužel rozhodl v tradici pokračovat. Do druhé třetiny filmu přivíráte oči kvůli strašidelným scénám, ke konci si zakrýváte zrak, abyste se nerozesmáli nad CGI příšerou, která je udělaná opravdu strašně (a to ne v dobrém smyslu slova).

Druhá věc, která se musí filmu vytknout, je až moc zjevná podobnost s jiným hororem. Kruh, jeden z nejznámějších strašidelných snímků, má také zápletku postavenou na předávání prokletí, ale naneštěstí pro Úsměv Kruh vyšel o dvacet let dříve.

Další myšlenka skrytá v jádru příběhu je vyrovnání s traumatem, tedy téma, které, dobře zpracované, mohlo být skvělou náplní děje. Rose má totiž traumatickou vzpomínku na svou matku, kterou viděla umírat. Toto téma se sice ve filmu otevírá, ale nikam nespěje, a tak tvůrci kvůli směšnému konci promrhali důležitý motiv.

Revoluce se nekoná

Když se tento film srovná se svými podobně starými bratry stejného žánru, určitě vystoupí z řady, otázkou ale je, co o jeho kvalitě toto srovnání řekne, jelikož hodnota nových hororů není zas tak vysoká. Jestli je vaším cílem zkrátka zažít trochu adrenalinu při jumpscarech a užít si nový děsivý film, je tato hororová novinka dobrou volbou.