Koncem února vypukl na Arabském poloostrově další konflikt. Spojené státy americké společně s Izraelem zahájily útok na islámský režim v Íránu. K podobnému útoku na Írán už se v minulosti schylovalo. Hlavní záminkou operace měl být nebezpečně rostoucí jaderný program perského státu. Co o tomto programu ale doopravdy víme? Kdo je nový duchovní vůdce země, Modžtaba Chameneí? Jak může tato válka zamávat evropským kontinentem?
Nejen na tyto otázky jsem se zeptal experta na mezinárodní vztahy a Blízký východ Filipa Sommera, který je ředitelem Centra blízkovýchodních vztahů na CEVRO univerzitě. Pokud byste si chtěli přečíst více o dosavadním průběhu tohoto konfliktu, stručně a jasně to popsal můj kolega Ondřej Salák ve své rubrice Co se stalo ve světě.
Je útok USA a Izraele na Írán z vašeho pohledu legitimní?
Argumentace k současnému útoku je v postavena na sebeobraně USA a Izraele. Konkrétně se odkazuje na dlouhodobé aktivity Íránu v regionu. Ať už je to podpora ozbrojených skupin v regionu, tak zvané „osy odporu“, v podobě pro-íránských iráckých milic v rámci Lidových mobilizačních sil (PMF), Hizballáhu v Libanonu, nebo Húsíjů (Ansár Alláh) v Jemenu. Zároveň se jedná o dlouhodobý vývoj jaderného programu nebo útoky na americké cíle a spojence, zejména Izrael, v regionu Blízkého východu.
Otázka legitimity útoku je sporná a do značné míry ohýbá mezinárodní právo. Na jednu stranu by měl „preemptivní útok“ předcházet bezprostřední hrozbě, kterou v současnosti bylo velmi těžké dokázat. Zároveň útok USA a Izraele na Írán představuje poměrně nebezpečný precedens pro jiné „případové studie“ ve světě, ať už se jedná o ruskou invazi na Ukrajinu či do jiných oblastí jeho blízkého pohraničí, či čínské ambice na Taiwanu.
Byl Írán na útok připravený?
Určitě ano. Už od konce dvanáctidenní války (ozbrojený konflikt mezi Izraelem a Íránem, pozn. red.), kterou jsme zažili v červnu 2025, se Írán nějakým způsobem připravoval na její pokračování. Teherán vnímal, že tohle není konec a že další údery ze strany USA a Izraele mohou přijít. To znamená, že se i snažil poučit ze svých chyb, které udělal, například v podobě připravenosti protivzdušné obrany, cílení raket na Izrael, ale také připravenosti obměny jednotlivců ve středních a vyšších vojenských a politických funkcích (například v rámci Íránských revolučních gard, IRGC). To znamená, aby ten systém pořád fungoval, i když odstraníte řekněme ty nejvyšší patra.
Což jde v ruku v ruce s tím, že k budování struktury současného režimu dochází přes 47 let od íránské Islámské revoluce, která proběhla v roce 1979. Do značné míry byl Írán na další konflikt připraven. Nicméně i nadále doufal, že sporné body bude moci vyřešit diplomatickou cestou.
Vy už jste to naznačil v odpovědi na moji první otázku, jak nyní vypadá ten íránský jaderný program?
Z některých zpráv Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) lze vyčíst, že Írán v té době neměl strukturovaný program na výrobu jaderných zbraní, ale dlouhodobě se snažil rozšiřovat své ambice na jejich výrobu, kdy například obohacoval své zásoby uranu. Nezaznamenal jsem však oficiální zprávy, které by říkaly, že by Írán potřeboval dny nebo týdny od dokončení výroby jaderné zbraně. Zároveň během již zmíněné 12denní války došlo k částečnému poničení pozorovacích zařízení MAAE. Bezprostředně potom zároveň došlo k systematickému zamezování přístupu inspektorům MAAE k vybraným íránským jaderným zařízením, kteří by mohli situaci a škody nějakým způsobem zhodnotit. Takže tam velmi záleží na tom, jaká byla realita.
Proč si Írán vytvořil tu síť ozbrojených skupin, tak zvanou „osu odporu, kterou jste také zmínil?
Historie vzniku těch skupin je rozdílná. Většinou vznikaly jako reakce na nějaký konflikt. Libanonský Hizballáh vznikl jako reakce na invazi Izraele do jižního Libanonu v roce 1982. Během 80. let vznikaly také některé pro-íránské milice v Iráku, konkrétně v době irácko-íránské války, jako síla proti Saddámu Husajnovi. Ty se později více zkonsolidovaly v íránském exilu.
Některé „novější skupiny milic“ se pak zformovaly jako reakce na vzestup a působení Islámského státu v Iráku a Sýrii (ISIS). Jemenští Húsíové pak dokázali zkonsolidovat svoji moc v zemi v reakci na občanskou válku v Jemenu, kde v současnosti kontrolují značnou část severozápadu země.
Kontexty vzniku těchto skupin tak byly rozdílné, ale ten obecný cíl je stejný. Írán si podporou těchto skupin vytváří, nebo spíše vytvářel, takovou „nárazníkovou zónu“ v regionu Blízkého východu. Cílem bylo mít otevřené bojiště mimo své hranice a držet případný konflikt dál od sebe. Nicméně v posledních letech, zejména po událostech 7. října 2023, Teherán začal postupně zjišťovat, že tato strategie není úplně efektivní.
Co můžeme čekat od nového ajatolláha Modžtaba Chamenejího?
Ajatolláh Modžtaba Chameneí byl dlouhodobě považován za jednoho z možných nástupců ajatolláha Alího Chameneího. Nástupnictví nejvyššího lídra se řešilo již několik posledních let, a to zejména kvůli pokročilému věku Alího Chameneího. Sám Alí Chameneí byl však zastáncem toho, že možné předání této funkce v linii otec–syn by mohlo nápadně připomínat íránskou monarchii a vládnutí šáhů.
Modžtaba Chameneí prozatím následuje tvrdší domácí a zahraniční politickou linii a směr politiky svého otce. To se například projevuje v postoji vůči USA nebo Izraeli. Modžtaba Chameneí má zároveň úzké vazby na Íránské revoluční gardy (IRGC), jichž byl v minulosti členem. Konkrétně bojoval v pozdější fázi irácko-iránské války, poté se však začal věnovat studiu islámu.
V současnosti pak dochází k řadě spekulacím. Modžtaba Chameneí se doposud neukázal na veřejnosti a je otázkou, zda je to skutečně on sám, kdo má v současném dění poslední slovo. Vzhledem k jeho úzkým vazbám na IRGC se dá očekávat, že tyto síly mají významný vliv na rozhodování na nejvyšších úrovních státu. V neposlední řadě je nutno zmínit, že IRGC nejsou pouze vojenským a politickým aktérem, ale také provozují rozsáhlou ekonomickou síť včetně exportu ropy skrze Hormuzský průliv.
Teherán potvrdil tezi ministra obrany USA, že jejich nový duchovní vůdce byl zraněn, zároveň ale dodává, že je v pořádku. Pokud by ale Modžtaba Chameneí příští útok nepřežil, co bude dál?
Prohlášení ze strany jak Izraele, tak USA dlouhodobě zmiňují, že nástupci Alího Chameneího budou cílem dalších atentátů. Pak je samozřejmě možné, že se bude volit nový lídr. Může se jednat o další možnou zástupnou figuru IRGC. Pokud by tato trajektorie pokračovala, nabízí se jisté rozcestí budoucnosti směřování režimu.
V jednom ze scénářů se hovoří o tom, že by došlo k vytvoření jakési vojenské junty, která by byla ochotná pragmaticky kooperovat s USA a nepředstavovat hrozbu pro Izrael. Zejména pokud by byly zachovány ekonomické a mocenské struktury IRGC. Například výměnou za postupné uvolňování sankcí vůči režimu. Jak říkám, je to jeden z možných scénářů. Situace je velmi turbulentní, takže v tomto ohledu je velmi těžké predikovat.
Írán útočí kromě Izraele převážně na sunnitské státy, jako jsou Katar, Saudská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. Čím Írán tyto útoky odůvodňuje a nerozdmýchá tím ten konflikt ještě více? Třeba do nějaké celoregionální války?
Írán své kroky opírá o několik argumentů. Jedním z nich jsou útoky na americké základny a vojenskou infrastrukturu, z níž jsou podnikány operace proti íránským cílům. Stěžejním cílem pro Írán je pak samotný Izrael a jeho vojenská i civilní infrastruktura. Dalším cílem je energetická infrastruktura jako ropovody, terminály sloužící k exportu ropy, přístavy a podobně.
Írán se tímto krokem snaží způsobit „bolest“ státům hostícím americké síly a zároveň na ně vytvořit nátlak, podobně jako na globální komunitu, aby odradily USA od dalších vln útoků. Írán si tímto buduje jistou další formu budoucího odstrašení typu „pokud nás zasáhnete, bude vás to bolet“. Írán cílí také na civilní infrastrukturu v rámci států Arabského poloostrova nebo například na odsolovací zařízení v Bahrajnu. Bahrajn je zde velmi zajímavý případ, neboť většinu obyvatel představují šíité, ale vládnoucí elita je sunnitská.
Státy Arabského poloostrova se snaží i nadále držet mimo konflikt, i když dopady v podobě náletů balistických střel a dronů a uzavření Hormuzského průlivu je pro ně značně bolestivé. Prozatím ne existenciálně. Zároveň to má značný psychologický efekt, co se týče například turismu, vhodného místa pro zahraniční investice a firmy a podobně, kdy řada z těchto států dlouhodobě budovala značku „bezpečného přístavu a luxusu“. Do budoucna se však jejich přístup v otázce podpory ozbrojené konfrontace s Íránem může změnit.
Američané se snaží domluvit s kurdskými silami v Íránu, aby se postavily na jejich stranu. Jak by to zamíchalo kartami v té probíhající válce?
Americká administrativa doposud vyslala několik signálů, že chce do boje zapojit i kurdské síly, zejména íránské kurdské skupiny, jako tak zvané boots on the ground a to zejména v částech íránského Kurdistánu jako je západní Ázerbájdžán, Kurdistán nebo Kermánšáh. Tyto síly, jako například Demokratická strana Kurdistánu-Írán (KDPI) nebo Strana svobodného života Kurdistánu (PJAK) s vazbami na turecko-kurdskou Stranu kurdských pracujících (PKK), našly dlouhodobé útočiště v iráckém Kurdistánu, nacházejícím se na severu Iráku. Navíc se bavíme maximálně o několika tisících bojovníků.
Ohledně jejich nasazení do války jsem prozatím skeptický. Panuje zde jistá míra nedůvěry ze strany íránských Kurdů vůči USA, založená na negativních historických zkušenostech ohledně spolupráce například mezi USA a kurdskými silami v Sýrii.
V rámci jejich „úspěchu“ v íránském Kurdistánu by pak podle mého názoru muselo dojít k určitému zhroucení centrální moci a vojenských kapacit íránského režimu. Teherán zároveň vyslal jasný signál aktérům – irácko-kurdským politickým stranám, které tyto skupiny hostí – že pokud dojde k invazi íránsko-kurdských skupin na území Íránu z jejich území, bude zasažena jejich energetická infrastruktura.
Jak může tato válka ovlivnit Evropu, popřípadě i nás, jako Českou republiku?
Samozřejmě to ovlivňuje zejména cenu energií jako přímý důsledek růstu cen ropy a plynu. To má dopad na ceny potravin a komodit. Druhá rovina je pak ta bezpečnostní, kdy Irán může aktivovat své sítě v Evropě, co se týče nějakých zahraničních agentů. Cílem mohou být primárně ty státy, které jsou nějakým způsobem zapojené do konfliktu, například Velká Británie nebo Francie.
Írán může aktivovat své sítě a cílit například na íránské disidenty v exilu, izraelské instituce a objekty spojené s židovskými komunitami nebo na symbolické západní objekty. Stejně tak energetickou infrastrukturu. Takže na Evropu to dopad už má v té první rovině a samozřejmě se zde může ukázat dopad i v té rovině druhé. Samozřejmě to může mít dopad i na Česko, a to i přesto, že nejsme do konfliktu zapojeni. Je ale potřeba být připraven na všechny případy.
Vrátí se někdy Írán a Spojené státy americké k jednacímu stolu?
V současné situaci to prozatím na jednání mezi oběma státy nevypadá. Představitelé obou zemí se jasně rétoricky vymezují a další trajektorie vypadá spíše na pokračující eskalaci. Důležité je, jak se k tomu postaví nový íránský lídr, ajatolláh Modžtaba Chameneí. Zároveň jsme mohli zaznamenat některé zveřejněné podmínky íránské strany k ukončení konfliktu, mezi kterými bylo uznání íránské suverenity a zaplacení válečných reparací. Což když se podíváme na ten přístup USA a Izraele, tak si nemyslím, že by na to přistoupili.
Nicméně předkládání podobných návrhů může znamenat testování diplomatických vod a snahu hledat průniky v požadavcích obou stran. Nemyslím si však, že v nejbližší době uvidíme příměří. V řádu dní je však možné, že se ta situace nějakým způsobem uklidní. Je to opravdu dynamické, takže to nemůžu zcela predikovat.
Je reálná mobilizace iránské společnosti? Tak jak jsme to mohli vidět na těch lednových protestech proti režimu?
Já si myslím, že k objektivnímu posouzení nemáme dost dat a informací, jelikož v Íránu dochází už po nějakou dobu k blokaci internetu. V současnosti tu opětovnou společenskou mobilizaci nepozorujeme. Ty důvody mohou být čistě praktické, ti lidé bojí vyjít do ulic, protože je bombardovaná řada cílů, včetně civilních. Bavíme se zároveň o prostředí, kde nefunguje žádný systém předčasného varování ani rozsáhlejší síť úkrytů pro civilisty.
Vnitřní kontrola společnosti se zároveň zpřísňuje. Jak IRGC, tak lidové milice zvané Basídž významně kontrolují veřejný prostor. Nechali se slyšet, že kdokoliv se přidá na stranu Spojených států a Izraele bude terčem střelby. Takže to vnitřní utahování šroubů v souvislosti s tou situací je velké a nemyslím si, že to teď nahrává nějaké větší mobilizaci. Ale i to se může změnit v řádu hodin nebo dní.