12.01.2019 21:35

Úzkost, smutek, skepse. Jak vypadá život v Rumunsku?

Lenka Drozdová

Rumunsko – země, která je členem Evropské unie, ale občas může působit jako z minulosti. Do balkánského státu se na podzim vydala také naše redaktorka Lenka Drozdová. Jaké si z cesty odvezla pocity, jak na ni působili místní lidé a co by dalším cestovatelům poradila? Její reportáž vám nyní nabízíme v plném znění.

Po úspěšně zvládnuté cestě skrz na skrz Ukrajinou jsme se s přítelem rozhodli zavítat do nedalekého, velmi chudého Rumunska. Dvanáct hodin v autobuse bylo dosti úmorných, ovšem od Budapešti jsme jej měli celý pro sebe (teď už chápu a nedivím se proč).

Autobusové nádraží v jednom z menších měst, které jsme navštívili, jsem si jako parkoviště pětihvězdičkového hotelu opravdu nepředstavovala, ovšem realita byla mnohem horší než představy. Plácek velikosti 20×10 metrů, na němž stálo pár opuštěných dopravních prostředků, které kdysi pravděpodobně představovaly autobusy. Okolo nás těžce profukoval místní smogový vzduch. Jak je ale možné, že v takové lokalitě může nastat smogová situace, je mi záhadou. Auto tu totiž potkáte jen zřídkakdy.

Po mostě, na jehož obou stranách ležely (nejspíše) lidské exkrementy, jsme se s přítelem lehce znechuceni vydali vstříc poznávání místních krás.

Z jakékoli ulice na vás dopadá neskutečná úzkost, smutek, lítost a skepse. Domy s oprýskanou omítkou, ponuré barvy, vybitá okna, telefonní dráty visící v úrovni očí (a to mám sotva metr padesát), trubky s plynem vedoucí z vnější stany budovy, odpadky všude okolo, rozkopané chodníky, sutě ze spadlých domů, zrezlá lešení a jeřáby ve vás vyvolají pocit buďto totálního ekonomického úpadku po 2. světové válce, nebo si připadáte jako postava z nejnovějšího vydání Call of Duty.

Ulice zely prázdnotou, na auta byste narazili málokdy. Mimo náměstí, kde v dobu, kdy jsem Rumunsko navštívila (dny okolo 28. října), shodou okolností probíhaly oslavy vzniku republiky, jsme potkali živáčka jen zřídka.

Z vlastní zkušenosti vím, že ve většině chudých států jsou lidé velmi milí, pohostinní a nejradši by se pro vás rozdali. Bohužel výjimky neexistují jen v psaní ypsilon po tvrdých souhláskách, ale i tady. Místní na nás působili otráveně, zamračeně, mrzutě. Na druhou stranu není divu, když tráví čas v tak depresivním prostředí 24 hodin denně.

Stařec v jedné z rumunských vesnic

Pokud si myslíte, že se zde domluvíte anglicky či rusky, musím vám zhatit váš ideál o tom, že nejste naivní. Jediný jazyk, který Rumuni ovládají, je právě jejich zvučná rumunština, která na mě, jakožto na Češku, působila jako změť portugalštiny a maďarštiny. Takže šance na porozumění je mizivá, ne-li nulová.

Při projíždění Rumunskem vůbec nevadí, když se dvě hodiny nepodíváte z okna. Krajina je stále stejná, nemění se. Zjednodušeně řečeno, vše, co vidíte, je cesta před vámi, po níž jedete, a okolo spálená tráva připomínající step. Dle mého názoru je celá země „na stejné brdo“, ale rozhodně stojí za to.

Na závěr pár rad. Abyste opravdu poznali místní zvyklosti, nemusíte jezdit až k východní Bukurešti. Bohatě postačí, když navštívíte jedno město a jednu vesnici blízko od maďarských hranic a z místního života Rumunů se vám vytvoří téměř přesný obraz.

Rumunsko vás změní. Zanechá ve vás pocit válečného hrdiny, který se statečně vrací z vyhrané bitvy do své milované země. Garantuji vám, že pokud momentálně nejste spokojeni se životem a životní úrovní v naší republice, po návštěvě Rumunska rozhodně budete.

© Copyright 2019 Studentské listy | Design by Jakub David & Tomáš Portl