Natáčení sequelu většinou není radno oddalovat déle než dva roky po vydání prvního dílu. Pokračování filmu V Hlavě ovšem dorazilo do kin po devíti letech čekání a stejně láme rekordy v tržbách a zůstává v povědomí jako letošní letní hitovka. Co se na první pohled zdá jako marketingový zázrak, ale doopravdy nic takového není.

Skoro před dekádou let vytvořil režisér Pete Doctor první díl V hlavě. Příběh založil na osobní zkušenosti s výchovou dcery. Pokračování Pixarovky už má pod taktovkou Kelsey Mann, který letos hledá ve filmu trochu návodný způsob na přijetí samy sebe. Něco, s čím si neví rady kdejaký psycholog, ukazuje nový animák velmi zdařile – smíření se s tím, že nejsme dokonalí a nevyhneme se chybám.

Dvojí příběh

Riley stejně jako v prvním filmu hraje hokej, nyní už ovšem na špičkové úrovni. Po jednom úspěšném hokejovém turnaji přijde za Riley a jejími dvěma kamarádkami trenérka proslulého středoškolského týmu. Dostanou nabídku třídenního soustředění, kde můžou ukázat své schopnosti, a tím se zároveň dostat do školní ligy. Vše ale není tak růžové, jak se zdá. Na Riley dolehne nepříjemné zjištění, že její nejlepší kamarádky přestupují na jinou školu. Zároveň se ale v hlavě od Riley roztočí červená kontrolka s nápisem „Puberta“ a v vzápětí pozná pět zbrusu nových emocí – úzkost, závist, nudu, stud a nostalgii.

Zatímco v prvním díle sledujeme souboj hlavní emoce Radosti se Smutkem, nyní plní jeho roli pocit Úzkosti. Tvůrci předložili podobný scénář jen za jiných podmínek. Zároveň i v tomto filmu místo fantastické, akční či nadpřirozené zápletky, Riley čelí stejným a každodenním problémům jako kterýkoli divák. Snaha zalíbit se starším, strach z přestupu na novou školu, pocity méněcennosti tvoří životě dospívajícího zásadní pilíře, proto se kolem nich točí celý film. V hlavě 2 výborně ukazuje (nejen) dětem, jak pracovat s úzkostí – zobrazuje dokonce i ataku úzkosti. Diváka nepolíbeného těmito záchvaty film vzdělá, a diváka, jenž si prochází podobnými stavy, může uklidnit či mu připomenout, že v tom není sám.

Film štěstěny

Před devíti lety Pixar vydal film, jenž pojednával o potížích normálního dítěte a stal se z něho naprostý hit, vydělal 850 milionů dolarů. Letos, když jeho tehdejší diváci vyrostli, přišel do kin snímek o potížích teenagerů. Nápad vytvořit animovaný film v zásadě pro puberťáky zní velmi odvážně, ale vyšel. S tržbami okolo 1.5 miliard dolarů, překonal ziskem film Úžasňákovi 2 a stal se tak tou nejúspěšnější Pixarovkou.

Nevyšlo by to ovšem kdyby tvůrci mysleli pouze na dospívající (přece jen jejich nejjistější cílovou skupinou zůstávají děti a jejich rodiče jako doprovod). Pixar si tedy vytyčil nesnadný úkol uspokojit všechny tyto věkové kategorie. A vcelku se mu to i podařilo. Děti pobaví například směšné obličeje, které dělá Riley při focení selfies, zatímco dospělí se spíš zasmějí nad nenápadným dialogem mezi tátou a mámou Riley, při němž se otec ptá své manželky, co chce dělat o víkendu ve volném domě. Zatímco on na ni sugestivně pomrkává, ona odpovídá rozhodně, „Ano, mohli bychom uklidit v garáži.“

Za speciální zmínku stojí také emoce Nudy, která nabízí několik povedených gagů. Mluví totiž velmi pasivním francouzským akcentem a ovládá konzoli pocitů vzdálenou sotva dva metry od sebe s pomocí aplikace na telefonu. U této postavy se přímo nabízí trochu dotěrná otázka, jak je nadabovaná ve francouzské verzi. Mluví francouzsky s britským přízvukem? Vtip by tak zůstal zachován kvůli vzájemné rivalitě Francie a Anglie. Další otázka ovšem zní, jestli takový akcent vůbec jde nabodobit. Nebudu čtenáře napínat a prozradím, jak to tvůrci vyřešili – vtip bohužel zanikl. Nuda má zkrátka francouzský přízvuk, jako všechny ostatní emoce. V obou verzích ji dabuje ale stejná, výborná herečka, Adèle Exarchopoulos.

Vše při starém…

Filmu se dá vytknout, že je to takzvaně tradiční dvojka. Zkrátka sequel, který svou předcházející jedničku v zásadě nijak neobohatil, nepředčil. Koncept se opakuje, jen v provedení s novými emocemi. Na druhou stranu není mým záměrem, aby to vyznělo tak, že celý sequel je jen jednička přes kopírák. Tvůrci vymysleli nové, originální poslání, rozšířili vnitřní svět Riley a koncept zobrazení úzkostní ataky je také třeba ocenit.

Velké plus leží v animaci filmu. Tvůrci si zde opravdu vyhráli, jak v designu nových postav, tak například při kombinaci animačních stylů. V jeden moment totiž ve snímku narazíme na postavu 2D či postavu ve stylu videoher. Dále je třeba vyzvednout výborný výběr daberů a jejich výkony. V neposlední řadě to nejdůležitější pozitivum – scénář. Až na drobné nedostatky, vše ve vnitřním světě dávalo smysl. Zde se opravdu klaním přípravě a evidentní spolupráce s psychology. Některé pronesené repliky totiž divákovi opravdu uvíznou v mysli. Ať už je to postavička Radosti, která říká, „Možná to se stává, když člověk stárne – cítí méně radosti.“ Nebo pocit Úzkosti, který vysvětluje, že nechtěl Riley ublížit, pouze „ji ochránit“.

Pro celou rodinu

Ve finále jde celkově o velmi povedený snímek, na který můžete vyrazit do kina s úplně všemi členy rodiny. Od babičky po nejmladší dítě, všichni si z filmu něco odnesou. A ačkoliv bohužel není lepší, než její předchůdce, nabízí spoustu nových povedených nápadů a gagů. Jestli se rozhodnete schovat před venkovními horky v klimatizovaném kině, pokračování filmu V hlavě vás rozhodně nezklame.