Nezávislé snímky z produkce společnosti A24 Films zpravidla vždy překvapí svou originalitou. Jinak tomu není ani u hororové novinky Saint Maud, na jejíž premiéru zahraniční diváci čekali dlouhé měsíce, zatímco ti čeští se zatím nedočkali vůbec. Mnozí tak přicházejí o procítěné svědectví o roztříštěné mysli, samotě a šílenství.
Snímek rozvíjí několik kapitol ze života mladé zdravotnice Maud, jejíž jedinou vášní je víra v Boha. Ve chvílích nejistoty se k němu obrací, rozmlouvá s ním a fyzicky cítí jeho přítomnost. Právě náboženství ji pomáhá překonat výčitky svědomí, které ji pronásledují od chvíle, kdy nešťastnou náhodou způsobila smrt své pacientky, což se dozvídáme ze série abstraktních výjevů, které prostupují dějem.
Příběh začíná příjezdem protagonistky do rozlehlého sídla, kde nastupuje do role pečovatelky. Žena, o kterou se Maud stará, je bývalá umělkyně Amanda, trpící nevyléčitelnou chorobou a obavami ze smrti. Mezi oběma ženami vzniká překvapivě pevné pouto a Maud se chorobně upíná na představu záchrany duše stárnoucí ženy. Kvůli tomu dochází mezi oběma ženami k hádce a jejich cesty se rozdělí. Maud se ale myšlenky na spásu bývalé přítelkyně nevzdává. Postupně se uzavírá do vlastního světa a propadá šílenství. V závěrečné snaze o dobrý skutek a záchranu Amandy před ďáblem dochází ke katastrofě.
Životu nebezpečné herecké duo
Snímek pochází z dílny alternativní distribuční společnosti A24 Films, která si své příznivce získala již horory jako Slunovrat či Děsivé dědictví, ale i odvážnými projekty typu Maják, Zabití posvátného jelena nebo Přízrak. Stejně jako zmíněné filmy, i Saint Maud oplývá skrytou symbolikou a odkazy na biblické postavy či historické příběhy. Sama hlavní hrdinka se v určitých momentech ztělesňuje s Johankou z Arku či s Marií Magdalénou a s Bohem navazuje prakticky milostný vztah.
Hrdinku příběhu ztvárnila nadějná švédská herečka Morfydd Clark. V minulosti se již objevila v hororu Kořist či romantické komedii Láska a přátelství, ale Maud je její první hlavní rolí. Díky jejímu excelentnímu výkonu můžeme na plátně se zatajeným dechem sledovat, jak protagonistka postupně více a více upadá do spárů šílenství a slepé víry. Maud je perfektním příkladem nespolehlivého vypravěče a většinu příběhu vidíme jejíma očima. I tak ale film obsahuje mnohé nápovědy, které naznačují, že vše není nutně tak, jak se na první pohled zdá. Samotný Bůh, který s Maud nespatřen promlouvá, k ní mluví jejím vlastním hlasem, pouze v hlubší tónině. Divák si tak do posledního záběru klade otázku, které verzi reality má vlastně věřit.
Druhé nejdůležitější role bývalé baletky Amandy se ujala zkušená Američanka Jennifer Ehle, jejíž pestrá herecká kariéra dokazuje, že pro ni není výzvou zhola nic. Ehle již dříve obula střevíce emancipované Elizabeth Bennetové v minisérii BBC Pýcha a Předsudek, z novějších děl ji diváci mohli vidět například v životopisném dramatu Králova řeč nebo hudebním Vox Lux.
Mezi oběma ženami panuje na plátně atmosféra nevyzpytatelnosti, což dělá z každé společné scény dechberoucí, ale přesto znepokojivou podívanou. V mnohém jsou si postavy podobné, obě bojují s vlastními stíny z minulosti a dokážou si být vzájemně oporou a útěchou. Avšak v momentě, kdy se z jejich přátelství stává pohrdání, stanou se vzájemně životu nebezpečné.
Z myšlenky k úspěšnému režijnímu debutu
Autorkou scénáře a režisérkou v jedné osobě je Britka Rose Glass. „Nápad na tento film se rodil od roku 2014, prakticky hned od chvíle, co jsem dostudovala filmovou školu,“ vysvětluje režisérka „Prvotní myšlenkou byl příběh mladé dívky, která slyší hlas Boha a zamiluje se do něj. Chtěla jsem vytvořit snímek, který se odehrává pouze v její hlavě. Sama si uvědomuji, že ten film je trochu zvláštní. Když vznikal, musela jsem všechny neustále přesvědčovat, že z toho nakonec bude dobrý výsledek.“
Paradoxně největší vadou filmu je nejspíš samotné očekávání diváka. Napínavý trailer v kombinaci s neustále posouvaným datem premiéry pravděpodobně způsobily, že nejeden návštěvník kina odejde mírně rozčarován. Namísto nervy drásajícího hororu se totiž dočká malátné studie rozpadu lidské osobnosti. Saint Maud totiž pracuje se zcela jiným typem strachu než mainstreamové horory. Namísto duchů, krve a laciných pokusů, jak diváka vyděsit, využívá mnohem komplexnějších motivů a soustředí se hlavně na atmosféru. Ponurý britský venkov schopně navozuje pocity neuchopitelného znepokojení a naprostého opuštění. To vše v kombinaci s hudbou Adama Janota Bzowského zaručuje, že se jedná o podívanou, kterou nelze jen tak dostat z hlavy.
Snímek Saint Maud ukazuje, jak extrémním způsobem se dá náboženství vyložit a jak daleko jsou oddaní jedinci schopni zajít pouze pro vroucí víru v cosi abstraktního. Není ale pouze prvoplánovou kritikou náboženství. Vypráví příběh osamění, smutku a vyčítání. Víra ve filmu vyplňuje ty části mysli, které vyhlodaly výčitky svědomí a funguje jako nástroj, kterým lze dočasně zastavit stíny traumatické minulosti. Ty ale stejně jednou vyjdou na světlo.
