Ať je 15. nebo 21. století, anebo tisíce let před začátkem letopočtu, obrazy byly a jsou stále populární. Lidé je rádi prohlížejí, rádi nimi zdobí prostory, rádi je malují, rádi i neradi za ně platí a často o nich konspirují. Umění v jakékoliv formě je nesmrtelné. Vždy byl někdo, kdo rád tvořil a rád či donucen vystavoval svá díla na pokochání. Díky jedincům napříč staletími máme teď nespočet galerií všude kolem. V každém větším městě najdete minimálně jednu. V Praze máme od velkých národních po malé, kam je potřeba předem zavolat, abyste si obrazy mohli přijít prohlédnout. O jedné z mnoha galerií Prahy bych vám dnes ráda pověděla.
Před pár dny jsem zavítala do pojišťovny, přesně do Kooperativy v Karlíně. Cestovní ani jiné pojištění jsem vůbec nepotřebovala, a přesto tam bylo něco, co mě na návštěvu nalákalo. Šla jsem za horizonty. Kooperativa totiž ze své soukromé sbírky sestavila výstavu obrazů a poeticky ji nazvala „Horizonty.” Když jsem ho přímým směrem z Karlínského náměstí objevila, vešla jsem do nádherné, prostorné místnosti. Stěna plná rostlin, vysoké stropy a nádherně široké schody.
Přesunu se od neplacené reklamy a povím vám něco málo o výstavě samotné. Z prosvětlené kafetérie, která stála hned před vchodem do výstavy, jsem vešla do temné, jen lehce osvětlené místnosti. Čím dál jsem koukala, tím temnější se stávala. Pustila jsem se do prohlížení; výstava opravdu byla plná horizontů – příroda i voda. Ve vzduchu poletoval pocit, který všechny obrazy spojoval. Pojmenovala jsem ho „rozjímání“. Stála jsem sama, obklopená téměř žijící přírodou. Procházela jsem tunelovou místností a přeskakovala z hor na louky, z lesů k jezerům, až jsem došla k tomu obrazu. K tomu, který připomíná city, na které se zapomnělo, a dává jim možnost se zhluboka nadechnout. Jakýkoliv obraz může mít tuto moc, jen záleží, kdo se na něj dívá. Můj se jmenoval Podsvětí. Zažili jste někdy blažený pocit před bouří, kdy země ztichne a vší silou se připravuje na burácení nebe? To sladké ticho a objímající klid, přesně to pro mě Podsvětí od Tomáše Honze na obrovitánském plátně představovalo.
Ráda bych vám popřála hodně štěstí při hledání vašeho takového obrazu, od kterého nebudete chtít odejít. Když jsem vyšla z Podsvětí a popošla pár metrů v „tunelu“ , objevila jsem dva kubistické obrazy, oba vytvořené v 20. letech. Skvěle mi ukázaly, kdy se v Praze kubismus stal „trendem“ . Všichni autoři mají své kořeny tady v Česku. Na obrazech je často zobrazena krajina z různých koutů tehdy ještě Československa – rodinná nebo jen oblíbená místa, která po století později vidím tady, v tehdy ještě neexistující pojišťovně.
Kromě mnoha obrazů jsem prohlížela i jinou věc – návštěvníky. Když neberu v potaz mě a dva jiné středoškoláky, byl temný tunel plný lidí nad šedesát let. Bylo to proto, že lidé v produktivním věku mají práci? Asi ano. Možná lidi odrazuje spojení pojišťovna a umění? Mě osobně to odrazovalo. Užívají si starší lidé galerie více, protože nejsou vtahováni do rychlého online světa? To je možné, nebo je to něco úplně jiného, co bych za mou krátkou návštěvu na zemi zatím nemohla pochopit. Právě jsem stála na poli obklopena vlčím mákem, když dvě paní vedle obdivovaly krásu prázdné louky a polní cesty: „Vidíš to, žádné sloupy s dráty“. „No, to ještě nebylo.“ „Ani lampy tu nejsou.“ Možná vzpomínky jsou tím důvodem, proč mě mezi obrazy obklopují starší lidé. Kolik asi vzpomínek propluje denně tímto malým temným tunelem?
Výstava probíhá do 16.7 v karlínské Kooperativě. Tři minuty pěšky z Karlínského náměstí. Přeju příjemné prohlížení a případné nalezení vašeho obrazu.
