Aleš Michal je studentem politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V rozhovoru pro Studentské listy vysvětluje pojmy jako vyslovení nedůvěry vládě či rozpuštění Sněmovny a objasňuje, jak souvisejí s aktuální politickou situací.
Vysvětleme na začátek, proč a od koho musí mít vláda v Česku důvěru?
Od Poslanecké sněmovny, kterou vláda musí do 30 dnů po svém jmenováním o důvěru požádat. To je ústavní nutnost. Obecně jde o důležitý kontrolní mechanismus, kterým parlament vzkazuje vládě, že s ní počítá a že se v něm může opřít o většinu.
Jak může Sněmovna vyslovit vládě nedůvěru?
Nejdřív musí být svolána mimořádná schůze, k čemuž je potřeba aspoň 50 poslaneckých podpisů. Pro vyslovení nedůvěry pak musí hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců, tedy minimálně 101 ze 200. Opozice tak musí vynaložit větší úsilí, aby se jí to podařilo. Podotýkám, že k hlasování o nedůvěře vůbec nemusí dojít, záleží pouze na parlamentu, zda chce vládě říct, že nemá většinu.
Co se děje po vyslovení nedůvěry vládě?
Po vyslovení nedůvěry musí vláda podat demisi, prezident ji pak podle Ústavy přijme. Většinou pak pověří výkonem funkce stejnou vládu, dokud nebude sestavená nová.
Jak často dochází v českých podmínkách k pokusům o vyslovení nedůvěry?
V 90. letech se tento institut prakticky nevyužíval, mnohem víc ho opozice používala například za Nečasovy vlády (mezi lety 2010 až 2013, pozn. red.). Většinou k těmto pokusům docházelo při poklesu důvěry veřejnosti ve vládu, opozice tak k němu často sahá v souvislosti se skandály či vládními krizemi.
V historii byl zatím úspěšný jediný pokus – v roce 2009 u druhé Topolánkovy vlády. Ta vládla po volbách 2006, které skončily patem mezi levicí a pravicí, a každý poslanec tak byl jazýčkem na vahách. A opozici v čele s ČSSD a Jiřím Paroubkem se podařilo vládu shodit v době evropského předsednictví.
Jak fungují instituty důvěry a nedůvěry v okolních zemích? Liší se od Česka?
Základ je v našem kulturním okruhu stejný, liší se to většinou jen v detailech. Na Slovensku tak parlament může vyslovit nedůvěru jednotlivým ministrům, což u nás paradoxně fungovalo v komunistickém Československu, kdy se tím režim snažil budit zdání legitimity, přestože nebyl demokratický.
Zajímavý je příklad Německa, kde platí tzv. konstruktivní vyslovení nedůvěry. To klade větší nároky na opozici, která musí mít rovnou s vyslovením nedůvěry připraveného kandidáta na kancléře. Nejdřív se tak hlasuje o nedůvěře a pak o důvěře nové vlády. Tenhle postup vede k tomu, že se o nedůvěře hlasuje výrazně méně než u nás. V Německu tak k úspěšnému svržení vlády došlo pouze jednou v roce 1982.
Další příklad mám ze skandinávských zemí, kde se vládám víc důvěřuje. V Dánsku tak kabinet nemusí získat důvěru a vládne až do doby, dokud mu není vyslovena nedůvěra. To vede k tomu, že i menšinové vlády mohou být stabilní.
Pojďme od teorie k aktuální situaci. Zmiňoval jsi, že k pokusům o vyslovení nedůvěry dochází často během vládních krizí či snížené důvěry veřejnosti. Je to i případ aktuálního pokusu opozice?
Dá se to tak říct. Za současným pokusem stojí koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09), pro níž je právě nedůvěra občanů hnacím motorem pro konec vlády. Sama ale nemá těch 50 nutných podpisů a zatím se nedohodla s SPD, která o svolání schůze usilovala už dřív a potřebné podpisy má. Takže to zatím nevypadá ani na svolání schůze, byť podpisové archy jsou stále otevřené.
Na koho dalšího se koalice Spolu může obrátit?
Zřejmě ne na koalici Pirátů a STAN, která chce místo toho rozpustit Sněmovnu, o čemž se budeme ještě bavit. Pak už z opozice zbývají jenom komunisté, kteří ovšem řekli, že by sice hlasovali pro nedůvěru, ale svolání schůze iniciovat nebudou. Je otázkou, zda se může obrátit na nezařazené poslance, ale těch je jen pár.
Zůstaňme ještě u komunistů. Ti přece vládu dlouho podporovali, mimo jiné při hlasování o rozpočtu či o prodloužení nouzového stavu. Proč změnili názor?
To je velká otázka. Komunisté v půlce dubna vypověděli toleranční smlouvu s hnutím ANO, v čemž nejspíš hrály velkou roli blížící se volby a snaha vymezit se vůči vládě. Andrej Babiš navíc předtím odmítl splnit řadu jejich požadavků, které se vázaly na podporu nouzového stavu. Taky je možné, že komunisté korigují svoje postoje s prezidentem, protože jejich hlasy jsou pro vládu cenné a mají tak vyděračský potenciál. A to nemyslím vůbec pejorativně, tenhle pojem se v politologii používá.
Právě předáním moci do rukou prezidenta argumentují mimo jiné Piráti se Starosty, kteří proto nechtějí hlasování o vyslovení nedůvěry podpořit. Proč se toho tak obávají?
Je pravda, že pokud bude vyslovena vládě nedůvěra, tak jde moc do rukou prezidenta, který bude rozhodovat, co se stane dál. Vypadá to, že Piráti se STAN se právě toho obávají, tedy toho, že by Miloš Zeman měl ještě větší vliv na politické uspořádání než doteď, případně že by si jmenoval vlastní vládu, tak jako v roce 2013.
Může to udělat?
Může, je to v souladu s Ústavou. On už ale deklaroval, že v takovém případě nechá do voleb dovládnout v demisi Andreje Babiše, což by určitě nebylo ideální. Svůj postoj ale může změnit – vlastně si může dělat cokoliv. Koho určí novým premiérem, by do značné míry záviselo na jeho vůli. On bude jediným, kdo o tom rozhodne.
Takže může jmenovat premiérem třeba jednoho z nás?
Může (usmívá se). V roce 2013 po pádu Nečasovy vlády se novým premiérem čistě z prezidentovy vůle stal Jiří Rusnok, přestože neměl podporu ve Sněmovně ani její důvěru. Jakmile prezident jmenoval vládu, tak premiér přišel do Kramářovy vily, ministři na ministerstva a vládli. Aniž by se ohlíželi, jestli mají důvěru.
Abychom to udělali ještě složitější, tak Piráti se STAN chtějí po schválení volebního zákona vyvolat hlasování o rozpuštění Sněmovny. Mají šanci na úspěch?
Za současného složení sil se zdá, že ta šance je ještě nižší než u případného hlasování o nedůvěře. Z matematického hlediska je k rozpuštění Sněmovny potřeba 120 hlasů, které nemá ani opozice, ani vláda. Vypadá to, že se taková většina nenajde, navíc by se vzhledem k ústavním lhůtám konaly volby v létě, což není ideální.
Podpořily by rozpuštění Sněmovny pravicové strany sdružené v koalici Spolu?
Koalice Spolu chce nejdřív vyhlásit nedůvěru vládě a pak rozpustit Sněmovnu. To z určitého pohledu dává logiku, protože je samozřejmě lepší si otestovat, jestli mám 101 hlasů a pak teprve jestli mám 120 hlasů.
Jak do toho může vstoupit prezident Zeman, který v nedělním projevu na Primě řekl, že Sněmovnu rozpustit nemusí?
V Ústavě existují dva typy rozpuštění. U prvního může prezident za určitých situací rozpustit Sněmovnu, obecně řečeno pokud nefunguje – když nezasedá nebo odmítne hlasovat o důvěře vládě. Druhý typ počítá se samorozpuštěním Sněmovny minimálně 120 poslanci, což chtějí udělat Piráti a STAN. Pak prezident musí dolní komoru rozpustit, navzdory tomu, že v neděli prohlásil, že to udělat nemusí. Panuje všeobecná shoda na tom, že jde o suverénní rozhodnutí Sněmovny a prezident ho musí respektovat.
Jednoduchými počty docházím k tomu, že k rozpuštění Sněmovny potřebuje opozice hlasy vládních stran ANO či ČSSD. Mohla by je některá z nich opozici dodat?
Spíš ne. Je vůbec otázkou, jestli může počítat s hlasy všech opozičních stran. Stále totiž není zcela schválen volební zákon (Senát se jím zabývá dnes, pozn. red.), což tak odsouvá volby na pozdější termín. Pokud by se tak podařilo rozpustit Sněmovnu třeba příští týden, což je nereálné, tak by se volby konaly na začátku července. To není v zájmu žádné strany, protože by se kvůli parlamentním prázdninám v půlce léta zdržela vyjednávání o nové vládě.
Navíc prázdninový termín voleb by mohl ovlivnit volební účast, protože někteří voliči uuž můžou být na dovolených.
To je pravda, i když je otázka, jaká bude situace okolo cestování. Na volební účasti ale bude záležet i v říjnu, protože ji může ovlivnit řada faktorů, jako je například proočkovanost populace.
Zdá se mi, že oběma opozičním koalicím jde o konec současné vlády, ale neshodnou se, jak toho docílit.
Navíc do toho z obou stran vstupuje předvolební rétorika. Pokud bychom se na to ovšem měli podívat objektivně a nezaujatě, tak se nedá říct, že koalice Spolu vroucně touží po tom, aby Zeman zasahoval do sestavování vlády po vyhlášení nedůvěry. Na druhou stranu neplatí, že by Piráti se Starosty nějak zvlášť stáli o to, aby Babiš zůstal u moci. Tyhle argumenty dnes od obou koalic zaznívají. Ve veřejném prostoru se to zplošťuje na tenhle spor, který opomíjí to, že realita bývá složitější a že ji nemůžeme vnímat takhle jednoduše.
Pokus o vyslovení nedůvěry uspěl jen jednou
O nedůvěře vlády se ve Sněmovně hlasovalo patnáctkrát, z toho dvakrát za vlády Andreje Babiše (ANO), naposledy 27. června 2019. Úspěšný byl historicky jediný pokus: 24. března 2009 zákonodárci vyslovili nedůvěru druhému kabinetu Mirka Topolánka (ODS).
Na jaký z těch scénářů, o kterých jsme spolu mluvili, by sis vsadil?
Lidi politology často tlačí k předvídání, takže to zkusím (usmívá se). Vsadil bych si na to, že Babišova vláda zůstane u moci až do podzimu. Určitě ne na 100 procent, je potřeba počítat s možnými vlivy, které je těžké předvídat. Dokonce si myslím, že z určitého pohledu může pro Andreje Babiše dávat smysl nechat dovládnout někoho jiného. A to ze stejného důvodu jako před minulými sněmovními volbami, kdy (tehdejší premiér ČSSD) Bohuslav Sobotka odvolal Babiše z pozice ministra financí a on tak měl víc času na předvolební kampaň. Mohlo by mu to rozvázat ruce, i když si myslím, že jeho primárním zájmem bude dovládnout do konce, což mimochodem není v českém prostředí vůbec samozřejmé.
Poslední osobní otázka na tebe jako na studenta politologie: jsi rád, že můžeš sledovat a studovat aktuální politické dění, všechny zvraty a zajímavé události, nebo bys byl radši, možná jako my ostatní, aby byl větší klid?
Na tohle se těžko odpovídá (směje se). Jako student se o spoustě věcí učím, ale když je pak člověk vidí v praxi, tak je to samozřejmě skvělý politologický materiál. Na druhou stranu bych si jako občan přál, aby byl klid a stabilní země a ve veřejném prostoru zaznívaly věci, které jsou lidem bližší. Ono je ale možné je s důvěrou a nedůvěrou vlády propojit, navzájem se totiž ovlivňují.
