Jiří Mádl svým novým filmem Vlny přináší dramatický pohled na hrdinství redaktorů Československého rozhlasu. Autenticky zachycuje jejich boj za pravdu a svobodu slova, připomíná sílu médií v klíčových momentech historie. Výsledkem je strhující příběh, který i díky svým mnohý paralelám rezonuje společností. 

Dramatický snímek herce a režiséra Jiřího Mádla vstoupil v polovině srpna na filmová plátna. Příběh zavede diváky do redakce Československého rozhlasu v bouřlivých letech 1967 a 1968. Na karlovarském festivalu premiéra filmu o vzdoru redaktorů proti komunistické cenzuře a sovětské invazi sklidila několikaminutové ovace. 

Chceme světlo, chceme více světla

Film odstartoval jednou z klíčových událostí a předzvěstí pražského jara – protestem dvou tisíců studentů proti výpadkům elektřiny na strahovských kolejích v říjnu 1967, během kterého byli studenti Veřejnou bezpečností brutálně rozehnáni. Sestřihy archivních záběrů dodávají scénám na autenticitě a hned v prvních vteřinách diváka naplno vtáhnou do děje. 

Ukaž mi směr a já pohnu vesmírem.

Jsme s vámi, buďte s námi

Hlavní linie příběhu sleduje Tomáše, mladého technika, který se shodou náhod dostane k práci v Československém rozhlase. Mezi hlavní tváře tehdejší redakce patřil charismatický Milan Weiner, kterého věrohodným způsobem ztvárnil Stanislav Majer. Weiner, šéf redakce Mezinárodního života, neúnavně vzdoruje komunistické cenzuře. Jeho snaha vysílat ověřené zpravodajství často vedla k návštěvám příslušníků StB. Stejné morální hodnoty mají i ostatní členové redakce. Do jejich soukromí nechají tvůrci diváky nahlédnout jen krátce, ale sympatie si hlavní hrdinové hned získávají svojí odhodlaností a odvahou. 

Scénář je postaven na oblouku postav, který nezachycuje všechny reálné figury, a ačkoliv pro rychlé pochopení příběhu to stačilo, některým postavám by více prostoru slušelo. Ve skutečnosti totiž byly jejich životy daleko zajímavější.

Milan Weiner byl částečně židovského původu, kvůli čemuž si prošel Terezínem a stal se také přeživším Osvětimi. V 50. letech působil jako dopisovatel ČTK a Rudého práva v Pekingu, kde vyvolal lehké pozdvižení, když k besedě na Československé ambasádě pozval Mao Ce-tunga. 

V Československém rozhlase se zasloužil o mnoho významných změn. Díky jeho zásluhám se zavedl přímý odběr zpráv ze zahraničních zdrojů jako jsou AFP nebo Reuters.

Jak poznáš, že ti to dává smysl? Že je to pro mě ta nejjednodušší věc na světě.

Táňa Pauhofová ve filmu exceluje jako Věra Šťovíčková, odvážná a neústupná novinářka, jejíž role byla během okupačního vysílání v roce 1968 klíčová. Pauhofové se povedlo Věru ztvárnit s hlubokým citem a intenzitou přinášející na plátno autentický portrét ženy, která se odmítla podvolit tlaku režimu. Po okupaci se i nadále podílela na vysílání, a brzy se tak stala trnem oku komunistům. Za svou nekompromisní práci byla z rozhlasu v roce 1970 vyhozena. 

Snímek světové úrovně? 

Vlny chvílemi připomínají špionážní thriller hollywoodského charakteru. Jiří Mádl sám snímek nepředstavuje jako dokument s edukativním cílem, ale především jako film určený co nejširšímu spektru diváků. Vybalancovat dynamické zachycení tehdejšího režimu bez přílišného patosu není jednoduchý úkol. Vlnám se to ale povedlo. 

„Jirka vypráví o něčem, co se týká nás všech. Celá společnost to prožila a tyhle věci se ve světě v těch vlnách opravdu dějí a vrací se. Vyprávíme to, abychom se poučili, neopakovali stejné chyby, a abychom se naučili si v těch vlnách pevně stoupnout na jedno místo a čekat, jestli nás rozbijí nebo ne, ale hlavně na tom místě zůstat stát.“ 

Vojtěch Kotek o filmu Vlny

Přestože mají Vlny přes dvě hodiny, pomalu gradující scény plné emocí a perfektní kamera efektivně střídající rychlé záběry, nenechají diváka ani na chvíli vypadnout z příběhu. Atmosféru významně doplňuje hudba, ze které budete mít obzvlášť v druhé polovině snímku husí kůži. 

„Kritéria pro výběr hudby se týkala především zvýraznění a posílení story, zvýraznění dramatu. Muzika má sledovat každou jednotlivou postavu a jednotlivé momenty příběhu. V některých okamžicích má být izolovaná, jemná a citlivá, v jiných zase naopak, podle toho, co se zrovna na plátně děje. A uprostřed toho všeho je parta rozhlasáků, která se stává majákem světla.“ 

Autor hudby Simon Goff

Komparz a AI

Umělá inteligence dnes zasahuje více či méně do života každého z nás. Ve světě filmařiny hraje dnes už nepostradatelnou roli a to se otisklo i ve Vlnách. Během natáčení davové scény, kdy se lidé vyjadřující podporu redaktorům sbíhají k budově Československého rozhlasu, převážnou většinu komparzu tvořili lidé z Ukrajiny. Když křičeli tehdejší hesla – Svobodu! a My jsme s Vámi! – musel se pomocí umělé inteligence upravovat jejich přízvuk. Stejně jako se pomocí AI dodělávala střelba ze samopalů a tanků. 

Na vlnách přítomnosti  

Vlny vytvářejí zajímavou paralelou mezi komunistickou cenzurou a aktuální situací na Slovensku. Podobně jako okupace Ukrajiny. Tvůrci tyto prvky ale nijak nezdůrazňují, nechávají příběh, aby mluvil sám za sebe. Soustředí se především na hrdinství jednotlivých redaktorů a věrně vyobrazují původní radosti z krátkého období s nadějnými vyhlídkami pražského jara a následným pádem v režii příchodu sovětských vojáků. 

Finále je svou spádovostí a intenzitou jen vynikající dohrou celého filmu. Díky pečlivě propracovaným přechodům mezi archivními záběry a novým materiálům se tvůrcům podařilo věrně přenést atmosféru tehdejší doby.