Před 131 lety se Nový Zéland zapsal do historie jako první samosprávná země, kde všechny ženy získaly volební právo a mohly tak volit v parlamentních volbách. Ve většině ostatních demokratických zemí bylo toto právo uzákoněno až po první světové válce.
Women’s suffrage movement (hnutí sufražetek)
Všechno začalo v druhé polovině devatenáctého století. Volební právo se v této době proměnilo i pro muže. V roce 1867 mohli jít k volbám i Maorové a v roce 1879 téměř všichni ostatní muži. V této době byla stále zakořeněna představa o ženách jako rodičkách a hospodyních. Některé z nich, zvláště ty z vyšších a středních vrstev společnosti, začaly tento omezený názor zpochybňovat. Postupně se tak ženám pootevřely dveře k vyššímu a univerzitnímu vzdělání, které jim pomohlo obrátit pozornost na svá práva.
Toto hnutí, začínající roku 1847 v New Yorku, se rozšířilo prakticky po celém světě. Název „sufražetky” pochází od anglického „suffrage”, což je v překladu volební právo. Zakládalo se na dvou hlavních myšlenkách: Získat rovná politická práva žen a mužů, a využít je k morální reformě společnosti (například prostřednictvím prohibice alkoholu). Právě podpora prohibice byla hlavním tématem odpůrců sufražetek, alkohol měl naopak příznivců v parlamentu až až.
Kate Sheppard a boj v parlamentu
Hlavou hnutí byla Angličanka Kate Sheppard. Tato žena, narozená v Liverpoolu, se k Novozélandským sufražetkám přidala v roce 1885 a rychle se dostala do popředí. Dnes ji můžeme znát například z novozélandské desetidolarové bankovky. Kate a ostatní sufražetky zorganizovaly sérii petic určených do rukou parlamentu. Největší byla ta z roku 1893, která měřila 270 metrů a obsahovala podpisy 31 872 žen a mužů. Po roztažení listu přes celou sněmovnu se všem naskytl pohled na zatím nejdelší petici, která byla kdy parlamentu předložena.
Sufražetky měly v parlamentu i své příznivce, například premiéra Johna Ballance, který stál v čele liberální vlády od roku 1891. Ten ale zemřel v dubnu 1893 a po něm nastoupil odpůrce ženské emancipace, Richard Seddon. On a jeho příznivci se snažili dosáhnout zamítnutí návrhu zákona na rozšíření volebního práva. Pro sufražetky ale boj neskončil. Začaly rozdávat bílé kamélie, které mohli poslanci nosit v klopách jako symbol podpory. Po odsouhlasení zákona v legislativní radě stále nebylo po všem, návrh zákona musel podepsat ještě lord Glasgow, guvernér Nového Zélandu. A tak rozdávání květin započalo nanovo. Do hry vstoupily tentokrát i rudé kamélie na důkaz odporu vůči emancipaci žen. Nakonec se ale všechny Novozélandské ženy (včetně Maorek) starší jednadvaceti let mohly radovat: o příštích volbách už budou moci ovlivnit obsazení parlamentu.
Rovnoprávnost – nerovnoprávnost
I po volbách v roce 1893 před sebou ženy měly ještě dlouhou cestu k dosažení kompletní politické rovnoprávnosti. Do parlamentu mohly sice od tohoto roku volit, ale ne být voleny. Tohoto významného pokroku dosáhly až v roce 1919 a v roce 1933 se Elizabeth McCombs stala první ženou v parlamentu. O více než patnáct let později se dočkaly i maorské ženy: Iriaka Ratana se stala jejich první zástupkyní v parlamentu. Až v roce 1996 dosáhly ženy 30 % v parlamentu a o rok později už seděla žena – Jenny Shipley i v křesle premiérky. Dnes mají ženy zastoupení v novozélandském parlamentu téměř 40 %.
A jak je na tom Česko?
Do české ústavy se dostalo volební právo pro ženy dříve než v jiných evropských zemích. Vedla k tomu nicméně spletitá a dlouhá cesta. Petice a různé sjezdy československých žen se u nás neodehrávaly pouze v dobách první republiky. První petici podepsal Ženský výrobní spolek český v Praze roku 1891 a říšskému sněmu ji předložil Emanuel Engel. To byl český lékař a politik, dokonce poslanec v říšském sněmu. V mládí se zajímal o literaturu a chvíli byl i předsedou literárního družstva Ruchovců. Další významnou osobností české ženské emancipace byla Františka Plamínková. Ta založila Výbor pro volební právo žen. I po roce 1907, kdy prošla vládou mužská volební reforma, ženám nebylo přiznáno žádné volební právo.
Mezera vyústí v zlom
Nicméně Františka dokázala v zákoně najít mezeru. I když nemohly ženy volit, nový zákon neříkal nic o jejich právu být voleny. Nakonec se podařilo do politických stran dosadit tři ženy-kandidátky, které sice v roce 1908 nebyly zvoleny, v politických vodách to ale začalo silně vřít. V roce 1912 byla do zemského sněmu zvolena Božena Viková-Kunětická, ale i tak jí byl vstup do sněmovny zakázán. První světová válka, která snahy na dobu přerušila, ale přinesla zlom. Mimo jiné i kvůli odjezdu spousty pracujících mužů na frontu. Nezbývalo totiž nic jiného, než na jejich pozice dosadit ženy. Rovnocenné volební právo získaly ženy 31. ledna 1919 a o rok a měsíc později se toto právo dostalo konečně až do ústavy. Takto jsme, co se týče zavedení plného ženského volebního práva, předběhly spoustu zemí jako Itálie, Francie nebo Švýcarsko, kde bylo ženám právo přiznáno až v roce 1971.
