Volby do Evropského parlamentu se neúprosně blíží, rozjíždí se předvolební kampaň a kritici i přiznivci současné Evropské komise debatují o tom, jakým směrem by se s dalším mandátem měla ubírat. Studentské listy proto společně s analytičkou AMO Vendulou Kazlauskas zhodnotily posledních pět let, rozebraly předsedkyni Komise Ursulu von der Leyenovou a zanalyzovaly její středeční projev o stavu Evropské unie.
V roce 2022 prohlásil magazín Forbes Ursulu von der Leyenovou za nejmocnější ženu světa. V čem spočívá její síla? Je to pouze v její pozici nebo i v jejím politickém stylu?
Já bych řekla, že v obojím, protože její pozice ji předurčuje k tomu, aby byla v pozici jedné z nejmocnějších lídryň. A protože je žena, tak Forbes ji podle mě zcela správně prohlásil za nejmocnější ženu světa, jelikož je šéfka exekutivy nejsilnější ekonomiky na světě. My možná pořád takto Evropskou unii nevnímáme, ale její ekonomická síla je velká, stejně tak může být velká její geopolitická síla, což Ursula von der Leyenová využívala a prosazovala. Pozice samotná by k tomu ale možná nestačila a k tomu prohlášení nejspíše velmi přispělo i to, jakým způsobem se zvládla popasovat s velkými výzvami, které během svého mandátu měla. Myslím tím covid i válku na Ukrajině. A ona dokázala udržet Evropskou unii jednotnou, jejích 27 států stále pod jejím vedením funguje. Můžeme se bavit o tom, jestli lépe nebo hůře, ale pořád fungují dohromady. Odpověď na covid byla poměrně jednotná a rychlá. Odpověď na válku na Ukrajině byla prostě výborná a opět rychlá. Ursula von der Leyenová byla taky jedním z prvních evropských politiků, který tam osobně přijel. Takže i to, jakým způsobem se zvládla popasovat s výkonem své funkce, je za mě ten faktor, který ji dělá nejmocnější ženou světa. To, že funkci, kterou má, dokáže opravdu využít.
Zvolení Ursuly von der Leyenové přitom po volbách v roce 2019 nebylo vůbec v plánu. Mohla byste přiblížit, jak došlo k tomu, že stanula v čele Evropské komise?
Evropský parlament dlouhodobě prosazuje, aby se předseda Evropské komise vybíral procesem tzv. spitzenkandidátů. To znamená, že se předseda nebo volební lídr strany, která dostane v evropských volbách nejvíce mandátů, v podstatě automaticky stane šéfem Komise – podobně jako je v národních volbách šéf nejsilnější strany pověřen tím, aby sestavil vládu. Kvůli interním politickým debatám ale Manfred Weber (šéf Evropské lidové strany, pozn. red.) nebyl vnímaný jako vhodný kandidát, nebylo možné na něm najít shodu. Také si myslím, že Manfred Weber o to hodně stál a byl hodně ostrý, možná pak už počítal s tím, že to má v kapse. Ačkoliv by hlavní roli v tom, kdo bude šéfem Evropské komise, měl mít parlament, tak ji ale pořád mají hlavy států Evropské unie, které jsou v Evropské radě. V podstatě to vypadá tak, že se 27 hlav států sejde a vyberou jedno jméno ve více či méně transparentním procesu. A tady to vypadalo tak, že poté, co dlouho nebylo možné najít shodu na těch politicích, byla nalezena Ursula von der Leyenová jako kompromisní kandidátka za EPP, tedy nejsilnější stranu. Zároveň nevzbuzovala tolik problémů jako Manfred Weber. Byla vytažena úplně nečekaně. Po jejím jmenování si spoustu lídrů a analytiků muselo googlovat, kdo to vůbec je, pokud předtím nesledovali německou politiku. Ona to, že byla zvolena tak nečekaně, dokázala přetavit ve velké výsledky. Je otázka, jak to bude po dalších evropských volbách, jestli si půjde pro další mandát.
Na to rovnou navážu. Pokud se Ursula von der Leyenová rozhodne kandidovat v dalších volbách, bude ona spitzenkandidátkou? Nebo se na to místo opět dostane Weber?
To zatím není úplně jasné. EPP bude mít svůj předvolební sjezd, kde se tohle bude řešit, během podzimu, takže v tuhle chvíli kandidátka EPP ještě není jasná. K tomu, aby mohla být znovu zvolena šefkou Evropské komise pro další mandát, bude zároveň potřebovat i politickou podporu z Německa, stejně jako každý komisař musí mít politickou podporu ze své domácí země. Tady je to trochu komplikované v tom, že její domácí křesťansko-demokratická strana je momentálně v opozici. Zároveň se ale vládnoucí socialisté tváří, že by ji nominovali tak jako tak, protože je to prostě velmi silná kandidátka. Ostatní už ji znají, je pravděpodobné, že by ji lídři znovu podpořili, takže by se vyhnuli tomu bolestivému hledání kompromisů a vytahování jmen bůhvíodkud. Takže pro Německo je výhodné, aby ji podpořilo jako svou kandidátku, ačkoliv její strana není u vlády. Ale jisté to samozřejmě taky není.
State of the European Union
Přesuňme se k projevu o stavu Unie (State of the European Union), který von der Leyenová ve středu měla. Existuje spoustu zájmů z mnoha stran, které se musí šéfka Evropské komise snažit uspokojit. Jak se jí to povedlo? Jaké byly reakce z nejvlivnějších míst?
Proslov opravdu odpovídal tomu, že to byl její poslední před volbami. Hodně sumarizovala své úspěchy a v podstatě to můžeme číst i tak, že to je svým způsobem nějaký předvolební proslov – opravdu ukázala, že byla kvalitní šéfka, zmínila své úspěchy, pochlubila se tím, že splnila více než 90 % toho, co slíbila. A tím, že to je v podstatě předvolební proslov, i když to tak nemůže být oficiálně rámované, tam musela dát něco, co potěší každého. To jsme viděli třeba, když opravdu hodně mluvila o tom, jak je třeba chránit evropskou přírodu a až dojemně mluvila o kráse přírody a o biodiverzitě, kterou tady máme a jaké to je bohatství, čímž odkazovala na jednu z největších iniciativ v podobě European Green Deal. Ale zároveň ve druhé větě mluvila o tom, jak přesto všechno potřebujeme podporovat evropské zemědělce. Takže důrazem na přírodu dokázala uspokojit spíše levicovější část politiků, důraz na to, že ale přesto potřebujeme podporovat zemědělce, zase lze chápat jako určité kývnutí směrem k EPP – chápe jejich obavy a chápe, že EPP je strana, která se opírá o farmáře a zemědělce. Koneckonců jsme na jaře viděli velký politický boj o zákonu o ochraně přírody.
Myslím si, že dokázala proslov vyvážit tak, aby každému ukázala, co udělala dobrého právě pro jeho agendu a aby si nerozhádala žádnou stranu. Ona je v tom velmi dobrá, protože už když byla zvolena šéfkou Komise, tak také musela udělat proslov a takový program, aby uspokojila všechny strany – EPP i ty, které jsou více nalevo. Viděli jsme, jak dávala důraz na genderové vyvážení Komise nebo na klima, čímž si dokázala zajistit hlasy potřebné k jejímu jmenování z levicovějších frakcí, důrazem na technologie a podobně zase dokázala získat ty frakce, které jsou víc napravo.
Zmínila jste farmáře, ti během proslovu zaujali i mě. Šlo o relativně dlouhou část proslovu a přišla před řadou důležitých témat jako Ukrajina nebo AI. Co tím šéfka Komise sledovala? Byla to nějaká snaha vyrovnat spor s EPP, který vznikl kvůli zákonu o ochraně přírody?
Ano, takhle jsem to brala. Na jednu stranu to, že Ukrajina byla jako poslední, můžeme vnímat tak, že důležitější témata se dávají na začátek nebo na konec, protože to každý poslouchá. Mezitím jsou třeba na telefonu nebo tweetují. Takže to, že byla Ukrajina jako poslední, vnímám pozitivně, neberu to tak, že by to byla poslední priorita.
Ale farmáři mě tam také zaujali. Vzala jsem to jako ústupek EPP a jako možné snahy o zakopání těch příkopů, které byly vybudovány během schvalování zákona o ochraně přírody. Koneckonců schvalování toho zákona můžeme vnímat tak, že EPP ukazovala zdvižený prst směrem na Ursulu: „Je skvělé, že se snažíte dělat aktivity pro ochranu klimatu, ale je třeba opravdu myslet na naše voliče.“
Ursula von der Leyenová v proslovu hodnotila, co se povedlo a nepovedlo, tak to pojďme zhodnotit také. Asi nelze začít jinak než Green Dealem, který je dost možná jedním z největších legislativních projektů Evropské komise. Jak změnil a bude měnit Evropu?
Naprosto zásadně. Vemte si, že před pěti lety se začínalo mluvit o tom, jak je potřeba dělat iniciativy k ochraně planety a ochrana klimatu bylo jedním z velkých předvolebních témat. Volby probíhaly v atmosféře stávek za klima, Fridays for Future a podobných akcí, takže poté bylo potřeba přijít s konkrétními návrhy a konkrétními plány. Fakt, že se státy mezi sebou dokázaly dohodnout díky Green Dealu na cíli, že se celá Evropa zavázala být do roku 2050 klimaticky neutrální, je něco, co tady s námi zůstane. Sám o sobě to je naprosto jasný zářez a jasné ovlivňování budoucího směru veškerých iniciativ Evropské komise. I po dohodě na základním cíli Komise velmi rychle, i přes řešení pandemie, představovala jednotlivé legislativní návrhy, i to je poměrně jasný úspěch a velký krok. Tyto návrhy už teď zbývá implementovat, takže tu s námi budou. Evropská unie se postavila do čela globálních snah o zmírňování změny klimatu, což je prostě nepopíratelný velký úspěch.
Věštění z předvolební koule
Zmínila jste, že zelená politika byla jedním z hlavních témat posledních evropských voleb a bude pravděpodobně velkým tématem i těch, co budou příští rok. Bude ale tématem stejně tak, jako ty minulé, nebo teď bude důraz naopak na boj proti zelené legislativě?
Je to trošku paradoxní, protože před pěti lety byly požadavky na zachránění planety a na to, abychom hlavně něco dělali. Teď jsme pět let něco dělali a lidé se ptají, proč to proboha děláme a proč to děláme tak rychle. Souvisí to s tím, že se cíle přetavují do reality a do konkrétních politických opatření, což zasahuje už každého z nás. Tím pádem se to promítá do voličských preferencí a předvolebních slibů nebo rétoriky politiků. I v České republice ze sociologických průzkumů vychází, že v podstatě každý souhlasí s tím, že je hlavní chránit přírodu. Velká většina lidí v průzkumech říká, že je potřeba dělat rychlé změny, je potřeba je dělat právě teď, že máme prostě obavy z toho, kam se svět řítí a rozhodně se všichni shodneme na tom, že chceme něco dělat. Shodla se na tom i Evropa a evropští lídři na začátku, když se stanovoval ten rámec. Ale bohužel když se něco začíná přetavovat v konkrétní kroky, které bolí každého z nás, tak je to potom komplikovanější vysvětlit, ať se to týká dopravy, velkého průmyslu a dalších témat. Velmi malá část voličů je ochotná se uskromňovat nebo si připlácet za opatření, která souvisí se zelenou změnou. A na to poté samozřejmě reagují i populisté, kteří proti tomu protestují. Právě i kvůli tomu si myslím, že velkým tématem včerejšího proslovu byl důraz na konkurenceschopnost a průmysl. Komise se možná trochu poučila a uvědomila si, že v plánech je opravdu potřeba dávat velký důraz na voliče, na sociální rozměr zelené transformace a na to, že musíme ochránit nejzranitelnější spotřebitele, na které změny dopadají.
Přežije Green Deal scénář, ve kterém volby vyhraje antizelená koalice? Mají nějakou možnost ho zvrátit?
Velká část opatření v rámci Green Dealu je přijatá a záleží na jejich implementaci do národní úrovně. Pokud by příští Parlament a Komise byly nějak diametrálně odlišné, tak se to vždy dá nějak zmírnit a přijmout opatření jiná. Ale neočekávám, že bude zvolen zásadně odlišný Evropský parlament. Ten totiž funguje jinak než národní parlamenty. Není jasně daná koalice nebo jasně daná opozice, na každém návrhu se znovu buduje potřebná většina. V příštím parlamentu můžeme očekávat, že politické spektrum bude více roztříštěné a tím pádem bude komplikovanější hledat pro každý návrh dostatečnou podporu. Ale nemyslím si, že by byla najednou úplně jiná politika nebo že bychom najednou šli úplně jiným směrem.
V posledních měsících Ursule von der Leyenové utekli tři eurokomisaři včetně otce Green Dealu Franse Timmermanse. Může to značit nějakou slabost von der Leyenové? Nebo se to děje víceméně rutinně?
Neděje se to zrovna rutinně, ale zároveň bych z toho nedělala větší aféru, než to je. Mandát Komise se chýlí ke konci a to znamená, že výrazné evropské osobnosti přemýšlejí o tom, jaké budou jejich další kariérní kroky. Společně s tím se mění politická situace v jednotlivých zemích, které je vyslaly. Takže svým způsobem je pochopitelné, že ve chvíli, kdy má Nizozemí předčasné volby, najednou musel Frans Timmermans, stejně tak jako ostatní nizozemští politici a političky, na novou situaci reagovat. Asi lze také pochopit, pokud si spočítal, že pro něho je výhodnější v jeho další kariéře být premiérem více než bývalým komisařem, který najednou hledá uplatnění. Ono totiž není jasné, že by byl komisařem i v příští Komisi. Takže si myslím, že je to prostě pochopitelné, že velké osobnosti hledají další kariérní uplatnění a zároveň třeba ví, že by už nebyly nominovány vládou, která je teď v jejich zemi u moci.
Poté se také můžeme dostat na rovinu spekulací v otázce toho, nakolik k tomu přispěla samotná Ursula von der Leyenová svým leadershipem. V několika textech se objevovalo, že přijímá mnoho rozhodnutí sama za sebe a konzultuje je pouze s malým okruhem svých poradců. Nepřijímá rozhodnutí s celým kolegiem komisařů a komisařek, kteří si potom mohou připadat, že nejsou přímo v centru dění. Ale to jsme opravdu u spekulací.
