Píše se rok 1968, pražské jaro v Československu je v plném proudu. Po dvaceti letech se režim konečně uvolňuje, vychází reformy a dochází ke zrušení cenzury. Čtyři čeští akademici se schází a diskutují, jak situaci v ČSR ještě zlepšit. Úkolu všechny jejich ideje sepsat se chopí Ludvík Vaculík, český spisovatel, fejetonista a redaktor Lidových novin. 27. června 1968 vychází ve čtyřech českých denících „Manifest Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“, který spustí vlnu reakcí, které nikdo nemohl předvídat.
V Československé republice v 60. letech minulého století po nástupu generálního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka začíná období, které je nazýváno jako „pražské jaro“. Během těchto let dochází k nepředstavitelnému uvolnění poměrů – největšímu od roku 1948. Liberalizace je patrná ve všech vrstvách společnosti, objevuje se i otevřená kritika režimu ze strany intelektuálů a neskrývané obdivování hrdinů odboje. Výzva Dva tisíce slov ale zachází ještě mnohem dále.
Dva tisíce slov
Iniciátory onoho slavného manifestu jsou čtyři pracovníci Akademie věd (Otto Wichterle, Jan Brod, Otakar Poupa a Miroslav Holub). Tato čtveřice chtěla posunout vývoj republiky od února 1948 i mezi občanskou společnost, tedy pokrýt skutečně všechny sféry tehdejšího obyvatelstva. Prostředkem k dosažení jejich cíle měla být právě celorepubliková výzva, kterou nakonec sepsal redaktor Literárních novin Ludvík Vaculík. S tím se akademici sešli v Praze a sdělili mu své názory a nápady a dohodli se na formě textu tak, aby byl srozumitelný pro širokou veřejnost. Text nakonec vyšel ve čtyřech denících (Literární listy, Práce, Zemědělské noviny a Mladá fronta) 27. června 1968.
Obsah výzvy
Výzva jednohlasně odmítá a odsuzuje poúnorový vývoj v ČSR a zachází dokonce tak daleko, že navrhuje výměnu vedení, tedy těch, kteří jsou za onen vývoj k horšímu odpovědní. Kritika vlády je na poměry roku 68 velmi upřímná a nečekaně ostrá. Manifest dále podporuje reformní politiku KSČ, prosazuje společenské změny a apeluje na občany, aby se zajímali o politický vývoj. V neposlední řadě varuje před vojenskou intervencí (která skutečně přišla ani ne dva měsíce poté).
„Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.“
…
„Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických
orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod
lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně
nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například:
veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády,
sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří.“
Ohlasy
Za výzvu se postavilo mnoho osobností z oblastí umění, literatury, ale i sportu a zemědělství. Mezi nejvýznamnější signatáře patří například spisovatelé Jaroslav Seifert, Ivan Klíma nebo Milan Kundera, olympijští vítězové Emil a Dana Zátopkovi či Věra Čáslavská, herci Rudolf Hrušínský a Jan Werich nebo režisér Jiří Menzel. Mezi podepsanými bylo ale i nemalé množství osob z KSČ.
U silně konzervativní části Komunistické strany vyvolal manifest nejprve ostré až hysterické reakce, některými byl brán jako jasný důkaz kontrarevoluce. Po schůzi strany bylo oznámeno, že dokument „se obrací proti novému vedení strany“.
Manifest nepotěšil ani komunisty v Moskvě, Leonid Brežněv dokonce Dva tisíce slov označil za „nástup sil, který navodí kontrarevoluční situaci“. Výzva byla považována za poslední důkaz, že komunistické vedení v Československu nezvládá dosavadní situaci a musí být vyměněno.
Mnoho signatářů bylo za svůj podpis různě perzekvováno, někteří svůj podpis dokonce vzali zpátky. Sám Ludvík Vaculík se objevil na seznamu zakázaných autorů a nesměl po celou dobu normalizace publikovat. Přesto se rozhodl neemigrovat a zůstal v Československu, kde vedl samizdatovou edici Petlice, která vydávala zakázanou literaturu. Je také jedním ze signatářů Charty 77.
