Právě si prohlížíte Všichni o invazi mluvili, ale nikdo tuto možnost nebral vážně. A najednou se stala realitou, říká ukrajinský student

Andrii Hrynko studuje od roku 2019 žurnalistiku ve Varšavě. Prahu navštívil minulý rok v rámci studijního pobytu Erasmus. Po dokončení školy plánuje pokračovat ve studiu na magisterském oboru, ještě ale neví, jakou zemi si vybere. Pro Studentské listy mluvil o osudech své rodiny i o tom, co na Ukrajině nejvíce miluje.

Kde je momentálně zbytek vaší rodiny? 

Když v únoru začala válka, celá má rodina byla v Kyjevě. Snažil jsem se je sem do Polska dostat už před válkou, asi dva týdny před začátkem invaze se totiž začaly objevovat všemožné zvěsti o postupu Ruska. Říkal jsem si, že se možná něco blíží, takže by bylo bezpečné, aby sem alespoň na chvíli přijeli. Moje rodina ale byla hodně tvrdohlavá, takže nepřijela. Když začala válka, tak jsem napsal univerzitě a ta nabídla mé matce a sestře ubytování na koleji. Zoufale jsem pro ně hledal lístky na vlak, dokonce jsem koupil jízdenky na několik dní po sobě. Nakonec se ukázalo, že na jízdenkách nezáleží, protože vlaky jezdí zadarmo. Z Ukrajiny se snažilo dostat spoustu lidí, takže má rodina jela úplně plným vlakem, lidé byli nacpaní všude, i na toaletách. Poté se mi podařilo sehnat další jízdenky na evakuační autobus až do Varšavy. Teď jsou tady se mnou. Momentálně se snaží nějak usadit, zkoumají město. V budoucnu možná zkontaktuji univerzitu a zkusím najít zaměstnání pro matku, protože sama byla vysokoškolskou učitelkou. Ale zatím je vše v začátcích.

Chybí jim domov, neplánovali příchod sem. Jestli válka skončí a vše bude v pořádku, což je hodně nepravděpodobné, chtějí se vrátit zpět na Ukrajinu. Můj otec je navíc stále v Kyjevě. Když se rodina rozdělí, je to strašně těžké. Hrozně by se chtěli vrátit, ale nemyslím si, že se situace brzy zlepší.

Jste s otcem v pravidelném kontaktu?

Ano, internet a signál u něj normálně funguje. Pravidelně si voláme a píšeme. Situace v Kyjevě je relativně stabilní v porovnání s ostatními městy na Ukrajině. Musel tam zůstat nejen, protože je muž, ale také protože ještě před odchodem do důchodu pracoval v armádě. Zatím do boje nepovolávají osoby nad 55 let, ale jeho povolání určitě možné je, pokud se situace zhorší. Moje babička také zůstala na Ukrajině. Bydlí ve městě blízko Kyjeva a je velmi stará, tudíž je nemožné ji evakuovat. Někdo se o ni musí starat.

 Kdyby vám přišel povolávací rozkaz, vrátíte se na Ukrajinu?

To se uvidí. Kdyby na tom Ukrajina byla špatně, je to možné. Ale nemůžu to říct jistě. Kdyby se situace stala kritickou, někdo musí zemi pomoci.

Vy nečekáte, že se situace brzy vyřeší?

Putin není ochoten vyjednávat na úrovni západních zemí. Snaží se tlačit vlastní narativ, který je pro Ukrajinu neakceptovatelný. Nemyslím si, že se konflikt vyřeší v brzké době. I kdyby válka skončila, celá infrastruktura Ukrajiny je zničená, silnice jsou zdevastované i jednoduše žít na Ukrajině bude hrozně těžké.

Říkal jste, že než začala válka, šířily se zvěsti o invazi. Byla očekávaná? 

Nikdo nevěděl nic přesně, možná nějaké tajné služby, o tom ale můžeme jen spekulovat. Všichni o invazi mluvili, ale nikdo tuto možnost nebral vážně. A najednou se stala realitou. V takových situacích je nutné přijímat předběžná opatření, i když se invaze zdála nepravděpodobná.

Spojila současná situace Ukrajince?

Rozhodně. I tradičně proruské regiony na východě se stávají hodně patriotickými a říkají „Sláva Ukrajině“, i když roku 2014 během první války na Ukrajině byli více na straně Ruska a separatismu. Teď je situace jiná, Ukrajina je velmi jednotná. 

Cítíte v Polsku podporu ze stran běžných lidí?

Ano. Každý tady podporuje Ukrajinu, je tu spoustu dobrovolníků, kteří se starají o uprchlíky, připravují jim jídlo a podobně. Uprchlíků je tu hodně a mají možnost se ubytovat, mnoho lidí jim dokonce půjčuje své byty či pokoje. I vláda je hodně nápomocná, nabízí Ukrajincům příležitosti najít si zaměstnání a začít v Polsku žít.

Čeho se nyní nejvíce bojíte?

Bojím se, že začne 3. světová válka. Boje se netýkají jen Ukrajiny a Ukrajinců, ale také Evropanů a zbytku světa. Nechci, aby jaderné zbraně dopadaly na evropská města a zabíjely miliony lidí. To je můj největší strach.

Asi se shodneme na tom, že Rusko je velmi překvapeno armádní i lidskou silou Ukrajiny. Čím to, že Ukrajinci tak věrně bojují za svou zemi?

Ukrajinci jsou velmi ochranářští co se týče vlastního teritoria. Náš národ je docela individualistický, ale když se objeví hrozba, lidé se spojí. To samé se stalo roku 1941, když Německo napadlo Sovětský svaz. Každý pracoval sám za sebe za ochranu své země. 

Máte nějaké přátele v Rusku? 

Mám tam známé, ale nejsou to přátelé, se kterými jsem v kontaktu. Mám přátele v Bělorusku a ti nepodporují současný režim v Bělorusku ani v Rusku. Nikdo nechce válku.

Mohou sankce namířené proti Rusku vyvolat rozsáhlejší protirežimní protest?

Nemyslím si, že sankce jsou efektivním nástrojem v podpoře revolucí. Život v Rusku se rozhodně zhorší a lidé budou více přemýšlet nad tím, jaký je smysl celé této vojenské operace. Lidé, co Putina nepodporovali, ho nyní nebudou podporovat o to více a ti, co ho podporují, jsou tak zmanipulovaní, že se jejich názor nezmění. Sankce jsou podle mě spíše nástrojem pomsty. Kde je zločin, tam je trest.

Jak často sledujete zprávy? Kde berete věrohodné informace? 

Televizní kanály nesleduji, radši čtu třeba Washington Post a podobně. Existuje takový messenger, hodně populární ve východní Evropě, jmenuje se Telegram. Je tam hodně skupin, co sdílí své informace z daných zemí. Samozřejmě obsah není stoprocentně věrohodný, ale můžu si alespoň udělat obrázek. 

Prvních pár dní invaze jsem se cítil hodně přehlcen informacemi, pak jsem si zvyknul. Počáteční den války to bylo strašlivé, ale teď už příval informací není tak silný. Přesto sleduji každou minutu. 

Co je vaše nejoblíbenější věc na Ukrajině?

Před válkou bych řekl, že nejvíc na Ukrajině miluji jídlo. Ukrajina je taky zemí mého dětství, mám odtamtud spoustu krásných vzpomínek. Teď bych řekl, že si vážím způsobu, jakým se lidé spojili. Ukrajinci jsou velmi silní a dokazují to svou krví a potem. 

Julie Šafová

Jsem studentkou žurnalistiky a politologie na Univerzitě Karlově. Zajímám se o politiku a miluji kulturu ve všech podobách, od těch nejčistších, po ty nejpokleslejší. Ráda se hádám i o nejmenších maličkostech. Těší mě dělat cokoliv, co má smysl. I proto jsem nadšená, že mohu být součástí takové iniciativy, jako jsou právě Studentské listy.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..