Idealizování nemocí se paradoxně zdá být moderní epidemií. Ve skutečnosti je ale tento fenomén starý jako lidstvo samo. Proč neustále toužíme po nepřirozené hubenosti, vpadlých tvářích nebo kruzích pod očima? A proč si devatenácté století natolik idealizovalo nemoc, která byla v té době pro člověka rozsudkem smrti?

(Upozornění: článek obsahuje zmínky o sebevraždě, toxické kultuře a poruše příjmu potravy)

Podivné devatenácté století

Nemoc umělců, i tak lidé v devatenáctém století vnímali tuberkulózu. Ačkoliv, spíše než nemoc samotná to byl právě idealizovaný vzhled nemocného, který byl pro společnost tak atraktivní. Bledost, křehkost, to vše začalo být něčím vznešeným, mýtus umírajícího bohéma se pro lidi nakonec stal tak neodolatelným, že se dnes můžeme dočíst o četných případech zneužívání arzenu (který způsoboval kýženou křehkost).

Hlavním cílem byla (obzvláště pro ženy, ani zde se nevyhneme genderovému problému ve společnosti) perfektně bílá kůže a nepřirozeně růžové tváře. Touha po křehké tragické kráse byl tak silná, že dokonce ani Charlotte Brontë, která kvůli tuberkulóze ztratila čtyři sestry a bratra, se nebála tento znepokojivý trend následovat a adorovat. Vliv tuberkulózy se silně promítal do kultury a literatury a kromě všeobecné idealizace romantických smrtí mladých básníků (jako například John Keats) také přispěl k rozmachu kultury upírů. Vzpomeňme na román Dracula Brama Stokera. Lucy po pokousání upírem postupně ztrácí váhu, její kůže je čím dál tím průsvitnější, její rty jsou rudé. Přesně jako u pacienta postiženého ničím jiným než tuberkulózou.

Pojďme se ale podívat do dob mladších. Není to jen fyzická nemoc, která byla pro lidi viktoriánského období zajímavá, ba dokonce fascinující. Velkým tématem se v této době stává i sebevražda, jíž se jako jeden z prvních analyticky věnoval Tomáš Garrigue Masaryk. Pozdější prezident Československa si však sebevraždu vysvětluje hlavě jako ztrátu víry v Boha, Dostojevskij pak sebevraždu komentuje jako vraždu nadčlověka. I pro smrt je charakteristická bledost a křehkost, tragická smrt je tou největší neřestí. Postava tragické nemocné ženy se jako červená nit line dějinami napříč staletími. Začněme například u Ofélie.

Krása v utonutí

Okamžik utonutí Ofélie je v Shakespearově Hamletovi jednou z nejtragičtějších scén. V devatenáctém století však Ofélie dostává svůj vlastní sequel. Není náhodou, že si John Everett Millais vybral toto téma jako inspiraci pro vytvoření jednoho z nejznámějších obrazů všech dob. Kráska na obraze ladně splývá ve vodě jako mořská panna obklopená květinami, má nádherné vlasy, ozařuje ji slabé světlo. Tato malba inspirovala svou úchvatností řadu umělců od Waterhouse až po Dalího. Zajímavostí je, že v původní hře vyobrazená scéna vůbec není, odehrává se mimo jeviště.

Millais najednou odkryl to, co chtěl autor předtím skrýt, čeho chtěl čtenářstvo/diváctvo ušetřit. Aby toho nebylo málo, dodnes se kolem obrazu točí falešný mýtus o úmrtí modelky na následky podchlazení vlivem dlouhého pobytu ve vodě, který po ní malíř vyžadoval. Ačkoliv tento příběh není pravdivý, lidé ho stále milují a opakují. Smrt krásné šílené ženy byla (a do jisté míry stále je) zkrátka něčím delikátním a výsostně romantickým a nadpřirozeným. Jen vzpomeňme na děsivé výjevy z Větrné hůrky, zmíněného Draculy nebo Máchova Máje.

Ofélie se stala téměř umělecky povinným tématem a objev fotografie pomohl tento námět posunout na další úroveň. Umělci 19. století nehledali své Ofélie nikde jinde než v psychiatrických léčebnách. Ženy oděné v bílém, sužované psychickou nemocí, šílenstvím, bledé, se zastřenýma očima. Navíc v té době pobývalo v léčebnách mnohem více žen než mužů. Byl to přímo utopický Eden pro hledání inspirace. Jedním z těch, kdo inspiraci v tragickém ženství našel, byl například americký fotograf José María Mora (1847-1926). Jako modelku pro zobrazení Ofélie si Mora vybral herečku Maud Branscombe. Proč? Herečka v té době prožívala období žalu, truchlení po svém zesnulém otci. Na fotografii je vyobrazená s pohledem, který vypadá jako z jiného světa, představuje moment mezi životem a smrtí, její šaty jsou těžké a táhnou ji pod vodu. Velmi romantické.

Nedávná minulost: 20. století

Nejvýraznější comeback nemocného vzhledu ve 20. století přichází v 90. letech nástupem éry tzv. heroine chic. Reakcí na vysportovaná těla z let 80. vzniká estetika grunge, epocha něčeho ne až tak líbivého, něčeho křehkého a zkrátka nemocného. Nastala éra Kate Moss, jež se svou tělesnou konstitucí odlišovala od všeho, co společnost do té doby vyznávala. Make-up začal být decentnější, účesy chaotičtější. Modelky začaly najednou vypadat nezdravě, a mnohdy taky nezdravé skutečně byly. Kromě heroine chic přicházejí také pro-ana hnutí (hnutí romantizující poruchy příjmu potravy). Společnost se vydává na honbu za propadlými tvářemi a mezerou mezi stehny, za krásu se musí trpět, za krásu se umírá.

Když 90. léta skončila, mnoho lidí si oddechlo. Konečně jsme zase volní. Ne tak docela. V roce 2022 vyšel v New York Post alarmující článek Bye-bye booty: Heroin chic is back. Tento nebezpečný trend se pomalu začal plížit zpět do společnosti. Spouští se pomyslné domino, které zatím nepadá nijak dramaticky rychle, ale přesto je dobré mít se na pozoru. Zatímco se velké módní časopisy začaly orientovat více inkluzivně a zařazovaly do svého repertoáru i články v duchu body-pozitivity, samotná společnost se začala vzpírat. Mnoho lidí si všimlo, že nemalá část celebrit a influencerů začalo výrazně ztrácet váhu, mnozí si nechávají odstranit své BBL a další výplně. Velký poprask způsobila poměrně nedávno Kim Kardashian, která musela drasticky zhubnout během pouhého měsíce, aby se vešla do původních šatů Marilyn Monroe, jen proto, aby se v nich mohla ukázat na Met Ball. Byly Marilyny šaty tou hlavní motivací? Možná, ale to předbíháme.

Smutná/ý znamená krásná/ý

Kdybychom se vrátili do roku 2011, začali bychom potkávat na internetu takzvanou Sad Girl Culture. Tato estetika je úzce spojená s platformou Tumblr, kde přímo explodoval návrat étosu ženského smutku. Tato subkultura se výrazně vázala na písně Lany del Rey nebo skupiny Arctic Monkeys. Tentokrát si společnost neidealizovala žádnou fyzickou nemoc, nebyl to návrat tuberkulózy ani heroinového vzhledu, idealizovaným se stalo špatné psychické zdraví.

Veliký vliv na Tumblrovou kulturu mělo album Ultraviolence od Lany del Rey, kde zpěvačka otevřeně pojednává o svých problémech, které se ve skutečnosti snažila destigmatizovat. Společnost však uchopila počínající snahy o destigmatizaci psychických onemocnění ne úplně šťastně. Být cool znamenalo být v depresi. Opět se ozvala tragická krása z hlubin lidských dějin, lidé neměli vůli se uzdravit, protože to byla právě psychická porucha, která je dělala zajímavými. V takovém chaosu se cítili ve skutečnosti nedostatečně všichni. Lidé, kteří měli skutečné problémy, se za ně často paradoxně styděli víc, stejně jako za lidi, již nemoc předstírali nebo ji přehnaně idealizovali na internetu. Pro mnohé zdravé osoby, které chtěly zapadnou, naopak znamenala idealizace deprese tlak. Kde takovou depresi sehnat? Poslechnout si Lanu a hodin a hodiny scrollovat Tumblrem?

Mnoho lidí, kteří tuto éru zažili, vypovídají, že je toto období ve skutečnosti poznamenalo a zavařilo jim na skutečné problémy, které do té doby nikdy neměli. A kdo Sad Girls nakonec zachránil? Byl to Instagram, který velmi rychle přejal roli dominantní platformy a navždy internetovou kulturu změnil. V roce 2017 byla kultura Sad Girl prohlášena za mrtvou v článku The Reign Of The Internet Sad Girl Is Over—And That’s A Good Thing. Zemřela však opravdu? Po Instagramu přišel Tik Tok, a příběh pokračuje dál.

Jsme nemocní a jsme na internetu

Zvykli jsme si na život online. Natáčíme se, když jsme veselí, natáčíme se, když jsme smutní. Na internetu si můžeme prohlédnout cizí narozeniny, psychické zhroucení, svatbu, rozchod… není divu, že se do prostoru internetu dostaly i nemoci. Je třeba zdůraznit, že to není špatná věc, naopak. Lidé, kteří o svých nemocech mluví, ve skutečnosti dopomáhají k pochopení a šíření povědomí o určitých problémech. Lidé se necítí být sami, lépe rozumí tomu, že každý má své individuální potíže a že je naprosto normální být něčím odlišný/á. Ale i na internetu jsou zkrátka… lidé. Někteří velmi rychle pochopili, že nemoc přitahuje pozornost. Obzvláště ve chvíli, kdy je potřeba pozornosti u určitých jedinců nenaplněná, je snadné si ji na internetu vydobýt předstíráním, nebo alespoň nemocným vzhledem.

Nedávno se na internetu začal objevovat make-up, který zahrnoval domalovávání si kruhů pod očima. Tento trend rozděluje společnost. Někdo ho vnímá jako vzdor proti perfektnímu vzhledu, jako rebelantství. Jiní jsou právem naštvaní: přece netrávili tolik času skrýváním svých kruhů pod očima, aby si je nějaká holčina/nějaký klučina na internetu přimalovával/a?

To ale není vše. Jak jsme si již ukázali, společnost, internetová kultura obzvlášť, si často dobré úmysly umí nevhodně překroutit. Do módy se tak dostává bichectomie. Jde o odstranění tuku ve tvářích, člověk tak získá vysedlé lícní kosti a přibližuje se vzhledu postav z filmů Tima Burtona, se kterým se tento trend často spojuje. Někteří také mluví o vlivu vzrůstající popularity herce Timothée Chalameta, někdy označovaného jako nejtalentovanějšího herce mladé generace. Oproti dřívějším érám si však lidé zvykli o svých kosmetických zákrocích mluvit otevřeně. Dnes tak moc dobře víme a přiznáváme si, že naše tělo není přirozeně stavěné pro to, aby splňovalo standardy každé doby. Přesto to pořád nějak nechápeme.

Tělo jako paleta

Závěrem je třeba říct, že fyzický vzhled podléhá různým společenským požadavkům, které nejsou vždy splnitelné. Trendy se objevují a mizejí rychleji, než je člověk schopen se jim přizpůsobit. Ačkoliv si můžeme z tohoto článku vyvodit, že vypadat nemocně bylo vždycky trendy, není rozhodně voláním po určitém typu vzhledu. Jde spíše o to si uvědomit, že některé trendy jsou absolutně zvrácené a nebezpečné a že lidé umí být neobyčejně iracionální.

Jistě chápeme, že vypadat nemocně není přece krásné a rozumné, proč po tomto vzhledu ale toužíme? Všechny trendy jsou svého druhu konvence a je jen na nás, zda určitou estetiku přijmeme nebo ne. Dějiny umění vypovídají o tom, že v masové společnosti vůbec nejde o osobní vkus, že vkus je jakousi společenskou dohodou. Proč lidé v renesanci hromadně začali malovat, oblékat se nebo skládat hudbu určitým způsobem? Protože reagovali na estetiku, která byla dominantní do té doby. Trendy manifestují jakousi únavou určitou normou. A ať už se vzpíráme jakkoliv, naše rebelie by nás neměla stát naše zdraví a vztahy.