Opoziční smlouvu uzavřenou těsně po předčasných volbách z roku 1998 mezi dvěma tehdy nejsilnějšími politickými subjekty – ČSSD a ODS – lze s trochou nadsázky nazvat opravdovým „mocenským paktem“, důsledkem kterého obě strany získaly významnou kontrolu nad institucemi, jako jsou mediální rady či orgány spojené s bezpečností státu. Jednalo se o smlouvu uzavřenou mezi (v následně vzniknuvší vládě) jedinou vládní stranou a nejsilnější opoziční stranou. Podpisem tohoto dokumentu se opoziční strana vzdala nároku na vyjádření nedůvěry vůči vládě. Opoziční strana se dále vzdala práva uzavírat dohody s třetí politickou stranou, tudíž došlo k eliminaci opozice na celé čtyři roky.
S tímto ale nesouhlasil prezident Václav Havel, který prohlásil, že opoziční smlouva nerespektuje demokratickou podstatu voleb. Na prezidentův podnět byla následně novela přezkoumána Ústavním soudem, který většinu změn, se kterými novela volebního zákona počítala, zrušil pro jejich protiústavnost.
Dálnice D47 i Gripeny
Tichá tolerance kroků Zemanovy vlády ze strany ODS také vytvořila vhodné podmínky pro uplácení politiků. V období v letech 1998 až 2002 si lze ve spojitosti s ODS a ČSSD povšimnout velkého množství případů uplácení, nejrůznějších korupčních kauz, neprůhledných a nevýhodných zakázek (jako je například výstavba dálnice D47, ve kterém hrály důležitou roli partikulární zájmy politiků). Tím hůře, že velké množství těchto případů nekalého počínání bylo velice často „zameteno pod koberec“.
Zůstaneme-li u podezřelých zakázek, tak zvláště jeden konkrétní případ může mít především dnes na životy českých občanů dramatické důsledky, a to i přesto, že si to možná většina občanů ani neuvědomuje. Jedná se o korupcí obestřený pronájem čtrnácti stíhaček Gripen, který za podezřelých okolností dohodla právě Zemanova vláda. Desetiletý pronájem byl následně prodloužen v roce 2014 vládou Bohuslava Sobotky, pronájem švédských bitevníků tak potrvá až do roku 2027.
Bez ohledu na prodloužení kontraktu, nekalé praktiky Zemanovy vlády týkající se pronájmu Gripenů mají negativní důsledky i na současný stav výzbroje a bojeschopnost české armády, což je obzvlášť nešťastné během ruské války na Ukrajině. Na první pohled se v otázkách bojeschopnosti české armády může zdát nákup čtrnácti stíhaček jako pozitivní a ve své podstatě logický krok, avšak celá problematika je daleko komplikovanější.
Před několika týdny ministryně obrany Jana Černochová (ODS) trefně glosovala, že Česko má dobré vojáky, ale špatnou armádu. Těžko říct, zda ministryni v tu chvíli přišlo na mysl, že za bídný stav tuzemské armády nesou částečnou zodpovědnost i její bývalí straníci, kteří před více než dvaceti lety uzavřeli se sociální demokracií tzv. opoziční smlouvu.
V období v letech 1998 až 2002 si lze ve spojitosti s ODS a ČSSD povšimnout velkého množství případů uplácení, nejrůznějších korupčních kauz a neprůhledných a nevýhodných zakázek.
Odhlédneme-li od léta zanedbávané modernizace armády a nedostatečných výdajů na obranu, které dlouhodobě nesplňují alianční závazky, tak velkou bolestí české armády stále zůstávají důsledky nekoncepčního nakupování výzbroje z předchozích let, které je dodnes kritizováno jak politiky a odborníky, tak i samotnou severoatlantickou Aliancí. Jinými slovy česká armáda má výzbroj, kterou díky svému členství v NATO nutně nepotřebuje, naopak jí ale chybí výbava, která je v kontextu aliančních strategických plánů o mnoho podstatnější.
To je právě i případ pronajatých Gripenů, které nebyly pořízeny na základě dlouhodobého strategického plánu vypracovaného po dohodě s Aliancí, ale díky lobbingu zástupců zbrojařského průmyslu a ku prospěchu „byznysu“ obou stran opoziční smlouvy. Po nákupu stíhaček pak už nezbyly peníze na daleko akutnější modernizaci pozemních jednotek. Právě špatný stav pěchoty je jedním z hlavních důvodů nízké bojeschopnosti české armády.
Dále tato dohoda vedla ke značnému nárůstu systematické korupce, jejíž důsledky neseme s sebou až dodnes. Současný prezident a bývalý předseda vlády Miloš Zeman tvrdí, že na čtyři roky své vlády je pyšný, a stojí si za tím, že za něj v zemi vládla díky dohodě stabilita. Na jednu stranu byla tehdejší vláda díky dohodě stabilní, ale nejen podle názorů mnoha politologů a novinářů opoziční smlouva výrazně zablokovala politické prostředí a vytvořila v něm nestandardní poměry. Lidé se vůči smlouvě ohrazovali slovy „protiústavní“ či „nedemokratická“ a žádali prezidenta Havla, aby se proti ní postavil. Ten smlouvu sice „akceptoval“, avšak považoval ji za nestandardní a v zahraničí bezprecedentní, což nebyla tak úplně pravda (viz Norsko).
Politický kartel?
Je důležité zmínit, že opoziční smlouva takříkajíc přinesla ovoce pouze stranám ve smlouvě zastoupených. Ostatní strany naproti tomu přišly zkrátka a to ani nemluvě o lidovém nesouhlasu. Na výhrady vůči smlouvě Klaus reagoval slovy, že opoziční smlouva je důsledkem krize dosavadního modelu koaličních vlád. Mnozí tuto dohodu nazývali dokonce jakýmsi politickým kartelem. Takovýto názor, nutno podotknout, není úplně daleko od pravdy. Když si tehdy obě strany „kartelu“ mezi sebe rozdělily například i kontrolu nad tajnými službami, bylo zkrátka jasné, že se situace v tuzemské demokracii vymyká. Jednoduše řečeno, ČSSD a ODS zasahovaly do míst, kam by politické strany zasahovat neměly.
Zrada voličů? Ano i ne. Byly to totiž ČSSD a ODS, které se ve volbách umístily na prvních dvou místech a které si tedy voliči vybrali. Jeden z největších problémů byl fakt, že za předpokladu, že by vláda vládla neuspokojivě, tak nebylo de facto možné ji rozpustit. Za určité konstelace se lze nějaké obdoby opoziční smlouvy samozřejmě obávat i dnes, ovšem při nynější podobě politického spektra, kdy hlavní štěpící linii české politiky netvoří snadněji překlenutelná linie socioekonomická, ale konflikt subjektů vyznávajících klasické stranické pojetí politiky (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, Piráti, STAN) s antisystémovými (SPD), respektive, jak je nazývá politolog Pavel Pšeja, „antipolickými“ subjekty (ANO 2011), tak je nepravděpodobné, že by v blízké budoucnosti došlo ke vzniku podobných paktů mezi oběma znesvářenými tábory.
Současná dominantní štěpící linie tuzemské politiky je totiž daleko hůře překlenutelná než výše zmiňovaná socioekonomická linie. I tak ale opoziční smlouva stále reprezentuje jeden z limitů tuzemské demokracie.
S přispěním Michaela Jarkovského.