V rozhovoru s předsedou Středoškolského sněmu hlavního města Prahy jsme hovořili o činnosti sněmu, příležitostech aktivních studentů v Česku nebo o aktuálních nedostatečných kapacitách na pražských středních školách.

Činnost ve sněmu

Od tvého zvolení do čela sněmu uběhlo osm měsíců. Co se tobě i celému sněmu za tu dobu podařilo prosadit či zorganizovat?

Za posledních osm měsíců už jsme toho stihli poměrně dost. Ta hlavní věc byla, že jsme nastavili dobré a udržitelné vnitřní fungování, což byla po pandemii celkem výzva. Během ní se přetrhla linie předávání zkušeností mezi odcházejícími a přicházejícími předsednictvy. Přeci jenom středoškolské studium je docela krátké, takže ty dva roky pandemie s tím docela zamíchaly. 

Dál se nám povedlo navázat spolupráce jako například výstavy o klimatickém umění s Fridays for Future, anebo kvalitní spolupráci s novým radním pro školství Antonínem Klecandou, se kterým už jsme pořádali několik debat a zvali jsme ho na naše zasedání, kde jsme například naposledy řešili téma duševního zdraví a nedostatku psychologů, psychoterapeutů a psychiatrů v Praze, ale i po celé republice. Konkrétně tedy hlavně nedostatek školních psychologů. 

Je něco, co se nepovedlo – například téma na které nebyl prostor, ale sám jej považuješ za důležité?

V rámci vedení studentské organizace a pořádání akcí se toho samozřejmě nepovede mnoho. Co mě mrzí nejvíc je, že se nám nepodařilo doopravdy zapojit studenty do českého předsednictví v Radě Evropské unie. Ale to byl obrovský projekt, na který jsme neměli kapacitu a v podstatě to je věc, která se prostě nedala stihnout. Každopádně aspoň nějakou akci jsme v rámci předsednictví uspořádali, za to jsem zase rád. 

Ze začátku mého mandátu se mi nedařilo úplně dobře vést předsednictvo a celou organizaci. Jako obrovský problém vnímám to, že masivně chybí vedení v rámci studentského hnutí v Česku obecně. Samozřejmě to je logické, že ti lidé nemají kde znalost správného vedení získat. Proto je důležité, aby si studentské organizace nastavovaly mechanismy pro udržitelnost, pro předávání know-how a znalostí v rámci vedení, předávání funkcí předsednictev a tak dále. 

Středočeský kraj svůj vlastní krajský parlament nemá a tak doposud spadá pod ten pražský. Jakým způsobem se podílíš na řešení této situace?

Středočeský kraj má obrovský geografický problém. Nemá žádné město, které by mohlo být ve středu, protože ve středu je Praha. K tomu se váže i to řešení, které jsme vymysleli ve sněmu pro Středočeský kraj. Vytvořili jsme Výbor pro Střední Čechy, kde se právě sdružují aktivní studenti, středoškoláci ze Středočeského kraje. Až jich bude dostatek a budou dost silní a mít dostatečnou vizi, tak si buď vytvoří vlastní organizaci nezávislou na sněmu, nebo nějakou podstrukturu v rámci Středoškolského sněmu Prahy. To záleží na nich. 

Jako garant Výboru pro parlamenty máš na starosti nejen bojovat za vznik krajských parlamentů tam, kde nejsou, ale také dbát na to, aby ty stávající fungovaly správně a všechny regiony byly mezi sebou propojené. Kde všechno jde podle plánu a kde je naopak potřeba zabrat?

Aktuálně jsme 22.6. pořádali Setkání školských samospráv v Ústeckém kraji, což byl první krok k tomu, aby mohla z iniciativy studentů v Ústeckém kraji v budoucím roce vzniknout krajská studentská samospráva. Za tento rok se toho podařilo spoustu – v rámci výboru i celého Parlamentu dětí a mládeže. Mluvilo se o fungování zlínského parlamentu dětí a mládeže, začala se zakládat samospráva na Vysočině, vznikl úplně nový jihočeský studentský parlament a taky jsme navázali spolupráci s jihomoravským krajským studentským sněmem, který tento rok také vznikl. 

Zatím se nám nepodařilo dostatečně motivovat a zangažovat studenty z Libereckého kraje, kde zatím ani nevzniká žádná iniciativa pro vytvoření krajské studentské samosprávy. Každopádně je to věc, na kterou se já osobně a myslím, že i další členové výboru, budeme soustředit v rámci příštího školního roku.

Aktivní studenti v Česku

S aktivním studentstvím se pojí mnoho pojmů a neformální vzdělávání je zajisté jedním z nich. Ať se jedná o simulace, konference či debaty, v dnešní době existuje již řada projektů od studentů pro studenty. Tyto iniciativy však většinou neopouští pomyslnou bublinu aktivních studentů. Jak je možné se této kategorizace oprostit a zaujmout studenty, kteří se v této sféře nepohybují, přestože téma by je mohlo zaujmout?

Existuje spousta skvělých projektů pro aktivní studenty jako například Pražský studentský summit, který je za mě jeden z těch nejlepších. Opravdu vzdělává studenty v tom, jak fungují nejen diplomacie a mezinárodní vztahy, ale i v soft-skills jako komunikace na veřejnosti a práce v týmu a spoustu dalšího. 

Skvělá je taky Debatní liga, v rámci které se studenti učí argumentaci a rétorice. Nebo Prezentiáda od Student Cyber Games, což je projekt, v rámci kterého se skutečně daří zapojovat i neaktivní studenty, kdy v každém kraji funguje krajský koordinátor, který zařizuje to, aby se do Prezentiády zapojilo co nejvíc škol a co nejvíc běžných studentů. 

Takových projektů je nespočet dalších, každopádně si myslím, že krajské studentské samosprávy mohou sloužit k tomu, aby se skrz ně dostávaly tyto skvělé projekty do škol v regionech, kam by se jinak žádná taková aktivita nedostala.

V současné době mají mladí k politikům často neutrální až negativní vztah. Myslíš, že se politické strany i školství dostatečně zasazují o to, aby se to změnilo?

Myslím si, že ani politické strany, ani vzdělávací systém se dostatečně nezasluhují o to, aby se mladí lidé zajímali o politiku a obecně o veřejné dění. Občanské vzdělání v česku je tristní, v rámci předmětu občanská výchovy na středních školách se probírá nespočet témat – od filozofie, přes psychologii, politologii až po právo, což jsou jednotlivá velmi široká témata. Tím pádem se stihnou probrat v hodinách občanské výchovy jen velmi povrchně, a to je za mě opravdu špatně. 

Co se ale daří je podporovat mladé lidi k chození k volbám, například v rámci projektu Studentské volby, kdy si studenti mohou vyzkoušet, jak funguje volba, i když jim třeba ještě není osmnáct a nemají volební právo.

Ani politické strany nedělají dostatek pro zapojení mladých lidí do veřejného dění. Sice mají své mládežnické organizace, ale často jim neposkytují vůbec žádné finanční prostředky, ani další kapacity. Proto se nemůžou rozvíjet a dostávat další mladé lidi do politiky. Největším problémem za mě je, že dneska nejmladší poslankyně má 29 let. Tím pádem v Poslanecké sněmovně a i v dalších vysokých orgánech českého politického systému nejsou žádní mladí lidé, ke kterým by další mladí lidé mohli vzhlížet a buď v jejich šlépějích vstupovat do politiky, a nebo je volit, protože budou skutečně reprezentovat jejich zájmy.

Kapacita pražských středních škol

Momentálně nejžhavějším tématem v otázce středních škol je jejich nedostupnost – respektive nedostatečná kapacita – v Praze a jejím okolí. Podílí se sněm na aktivním řešení této situace, například komunikací s radním pro školství?

Problematiku kapacity středních škol řešíme primárně s radním pro školství Antonínem Klecandou. Z informací, které od něj máme se pro tuto situaci snaží dělat maximum. Každopádně je to už dlouhodobý problém a jelikož předchozí pražské vlády nenastavily vizi, jak pravidelně budovat nové kapacity – ať už středních, základních nebo jakýchkoli jiných škol – kapacity nejsou dostatečné a demografická křivka v Praze jasně ukazuje, že tento problém bude nadále pokračovat.

Pražské střední školy jsou většinou považovány za nejlepší v republice a často se jedná o studijní programy, které ve většině krajů ani nejsou nabízeny. V rámci jiných krajů se situace v krajských městech liší od odlehlejších měst. Co se nabízí jako lepší řešení – zvýšení kapacity v pražských školách nebo zlepšení celkového stavu středních škol v ostatních regionech, popřípadě založení nových? 

Nemyslím si, že pražské školy jsou o tolik lepší než ty v jiných krajských městech. To se ovšem liší kraj od kraje, region od regionu. Je samozřejmě pravda, že v Praze se koncentruje talent a obecně pomyslná vyšší střední třída. Určitě není řešením nezvyšovat kapacity v Praze, protože do Prahy se neustále budou tito lidé stěhovat – nezávisle na tom, co pro to město bude dělat. Proto je potřeba kapacity škol v Praze a jejím okolí neustále zvyšovat. 

Jsou i další krajská města, která mají problémy s kapacitou tamních středních škol – konkrétně ty se všeobecným vzděláním. Je to obrovský problém, už 30 let tady působí velmi silná průmyslová lobby, která pracuje na tom, aby zde stále bylo velké množství učňáků a ideálně co nejmíň gymnázií a všeobecných oborů. To ale nevyřeší ten problém, protože odborných škol je sice hodně, ale jelikož jsou opravdu tristním stavu, tak vůbec neprodukují zkušené, schopné pracovníky, kteří pak budou vykonávat pozice, kvůli nímž ty školy studovali. Stav odborného vzdělání v Česku obecně je velmi alarmující a myslím si, že je naopak potřeba navýšit podíl všeobecného vzdělávání na středních školách, protože dnešní rychle se měnící svět to vyžaduje. 

Člověk už nemůže spoléhat na to, že bude celý život vykonávat jednu práci, ale jeho povolání se pravděpodobně několikrát změní. Proto je třeba, aby byla větší nabídka všeobecného vzdělávání a méně odborných škol, které ale budou kvalitní, dostatečně financované a budou v nich vyučovat opravdoví odborníci.

Mluví se o změně školní docházky z devíti let základní školy na osm spolu se dvěma lety všeobecné střední školy. Má školství kapacitu na takové změny? Jak se k tomuto návrhu stavíš?

Naše země rozhodně má kapacitu udělat velké a potřebné změny v rámci regionálního školství a obecně velkých změn i v jiných oblastech. Vzdělávací politika se musí změnit. Ale je to otázka mnoha let, ne jednoho volebního období. Takže ministři školství a další politici musí mít odvah držet se vize, kterou nastaví jejich předchůdci. V současnosti je to Strategie 2030 a bylo by strašně špatně, kdyby se celá ta strategie začala teďka překopávat a začalo by se stavět něco nového, protože pro úspěšnou reformu českého vzdělávacího systému je potřeba hlavně kontinuita vzdělávací politiky.

Problematiku osmé a deváté třídy a prodloužení povinné školní docházky bych rozdělil na dvě témata. Co se týká zrušení deváté třídy: zatím si nejsem jistý, že by to mělo nějaké pozitivní dopady a byla by to opravdu složitá věc na provedení, vzhledem k tomu, že by se muselo zásadně změnit kurikulum na základních školách a Strategie 2030+ počítá s devátými ročníky. Proto bych deváté třídy aktuálně nerušil. 

Co se týká prodloužení povinné školní docházky, tak je to trend, který se objevil v naší veřejné diskuzi kvůli tomu, že se objevuje v zahraničí a právě tím, že prodloužíme povinnou školní docházku o dva roky na střední škole dáme všem studentům možnost získat alespoň nějaké všeobecné a trochu komplexní vzdělání. Dnes 20 % dětí končí školní docházku s pouhým základním vzděláním. Pak absolutně nejsou připraveni na život a pracovní trh. Tuto změnu bych určitě učinil, bude to ale hlavně na ředitelích a změně z toho, že můžou každého vyhodit a musí se starat i o žáky, které vnímají jako problémové a poskytovat jim kvalitní podporu. 

Autorka textu se s respondentem zná dlouhodobě, proto v rozhovoru užívá tykání.