Co symbolizuje český humor? Odpovědí je samozřejmě více a žádná není špatná. Jára Cimrman, ikonická dvojice Werich a Voskovec nebo Lábus a Kaiser. Pro mě ale sahají kořeny sarkastických až černých, typicky českých, vtipů již k na začátek 20. století a k vojáku Švejkovi.
Letos je to rovných sto let od Haškovy smrti. Přestože někteří lidé o jeho díle nikdy neslyšeli, většina Čechů jej považuje za český klenot, který naši zemi definuje. Voják Švejk – hlupák, nebo vychytralec, který svoji neschopnost jen předstírá? Nikdo to najisto neví a nikdy vědět nebude.
Hašek sice zůstal v minulosti, to ale neznamená, že minulostí je. Po jeho stopách se vydalo spousta talentovaných spisovatelů moderní doby. Nejspíš nejslavnějšího novodobého humoristického autora ovšem bohužel nenajdete na české půdě. Nachází se v dalekém Švédsku, ale hrdě říká, že jeho inspirace pramení právě z díla našeho rodáka Haška.
Prorokyně a hlupák
Jonase Jonassona možná znáte jako autora knihy Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Románový stařík, jehož příběh obletěl svět, učaroval milionům čtenářů svou prostoduchostí, se kterou se seznámil se světovými osobnostmi jako je Stalin, Churchill, Harry Truman a spousta dalších.
Nemálo lidí bylo zprávou, že Jonasson vydal další novinku, nadšeno a rychle upalovalo do nejbližšího knihkupectví, aby si ji pořídilo.
Román Prorokyně a hlupák ale nepřinesl nic průlomového. Bizarní postavy na cestách, kde se omylem setkají s významnými a slavnými osobnostmi – Jonassonův recept na úspěšnou knihu sice funguje, ale když jej využije popáté, své prvotní kouzlo začíná ztrácet.
Jonassonova dějová linka se tedy výrazně od jeho předchozích děl neliší. Tentokrát se v románu objevil hloupý Johan, kterého osud svedl dohromady s amatérskou astrofyzičkou Petrou, která předpověděla údajný konec světa a do cesty se jim ještě připlete důchodkyně Agnes, vydávající se na sociálních sítích za mladou influencerku. Všechny postavy, zjistivše od Petry, že za nedlouho zanikne svět, se vydávají na cestu ve snaze napravit všechna bezpráví, která se jim za život přihodila. Čtenář se až podivuje nad tím, jak Jonasson na své protagonisty příběhu přichází, a ptá se, jestli zkrátka nepoužívá nějaký generátor vlastností.
Během čtení se zasmějete a to byl pravděpodobně autorův hlavní cíl, spíše než vytvořit revoluční dílo.
Co by se ještě dalo novému dílu vytknout, je nevýrazný konec. Knížka končí tradičně dobře, ale chybí jí originální rozuzlení předešlých děl. Jestliže čtenář den po přečtení knížky musí přemýšlet nad tím, jak vlastně děj skončil, něco tomu chybí.
Pozitivum knihy je samozřejmě absurdní, neotřelý, ironický humor, kterým se autor proslavil. Vtipy Jonasson trousí bezděky, děj rychle ubíhá a skvěle se čte díky svým úderným, kratším kapitolám. Během čtení se zasmějete a to byl pravděpodobně autorův hlavní cíl, spíše než vytvořit revoluční dílo.
Ač jde tedy o skoro stejný typ příběhu jako jeho předešlé knihy, pouze s jinými postavami, příznivcům Jonassonova humoru se knížka pravděpodobně líbit bude, jelikož je, i přes již zmíněné nedostatky, velmi dobře řemeslně zvládnutá. Jestli tedy hledáte odpočinkovou četbu a na chvíli pomocí vtipů zapomenout na drobné strasti každodenního života (ať už na pololetní vysvědčení, nebo na stres z práce), je Jonassonova novinka ideální volbou.
