Stejně jako u každého remaku, i u nového West Side Story se vtíravě nabízí zjevná otázka – proč přetáčet něco, co už je dokonalé? Snímek z roku 1961 z dílny Roberta Wise a Jeroma Robbinse s deseti Oscary nasadil laťku slavného muzikálu skutečně vysoko. A Stevenu Spielbergovi se podařilo něco nevídaného. Předčil veškerá očekávání a natočil film plný emocí, který vzdává hold klasikám muzikálového žánru, Americe padesátých let, hudbě, tanci a lásce.
Romantický muzikál vychází z klasického shakespearovského dramatu. Namísto Verony se děj přesouvá na Manhattan a dva znepřátelené rody nahrazují bělošští a portorikánští obyvatelé New Yorku. Ústřední milostnou dvojici tvoří napravený kriminálník Tony, který bojuje s vlastní minulostí i sám se sebou a nejvíc ze všeho si přeje, aby se jeho život konečně obrátil k lepšímu. Objekt jeho lásky je naivní ale odvážná Maria, sestra velitele portorikánské bandy Bernarda.
O čem se zdá velkým režisérům
Steven Spielberg si ukousl skutečně velké sousto, ale zhostil se ho s elegancí a úctou k jevištní předloze z roku 1957. Natočit West Side Story je pro režiséra, který má na kontě klasiky jako Čelisti, Jurský park či sérii Indiana Jonese, splněným snem. „Když jsem poprvé uslyšel hudbu k West Side Story, bylo mi deset let. A nikdy jsem na tento moment nezapomněl,“ vysvětluje Spielberg. „Slíbil jsem si, že ten muzikál natočím. A ten slib jsem dodržel. Splnil jsem si sen.“
Snímek působí sebevědomě a přes úctyhodnou délku necelých tří hodin nenudí. První polovina nechává naplno vyniknout romantizované kráse New Yorku padesátých let. I rodící se vztah dvou mladých lidí s sebou nese notnou dávku patosu, což se ovšem u muzikálové romance dá očekávat. O to větším překvapením je kontrastní dramatičnost poloviny druhé, ve které nechybí napětí, svár, bolest a zdrcující závěrečná tragédie. V poslední hodině filmu do popředí vystupují reálné problémy soužití dvou odlišných kultur, které naplno nahrazují dřívější laškovné provokace a výhružky. Režisér navíc oběma skupinám poskytuje stejně velkou část příběhu a nepodsouvá divákům kdo jsou „ti dobří“.
Spielberg neuvěřitelně vkusně pracuje s prostorem (čímž se značně liší od divadelní předlohy i více než šedesát let starého filmu). Bez omezení na možnosti jeviště se nebojí scénu rozšířit a děj bez ostychu přenáší do lidnatých ulic Manhattanu. Kamera, za kterou usedl Spielbergův dlouholetý kolega Janusz Kamińskirome, ukazuje klasický příběh z nového, o poznání odvážnějšího úhlu.
Co se skrývá za látkou
Taneční a hudební čísla za tónů kultovní hudby Leonarda Bernsteina nepůsobí uměle, právě naopak. Postavy pomocí perfektně vytvořených choreografií vyjadřují to, co by slovy říct nedokázaly. Tanec je pro ně přirozený výrazový prostředek, často účinnější a údernější než rozhovor. Celkovému dojmu pomáhají i propracované kostýmy Paula Tazewella, které přerůstají roli pouhého oděvu, aniž by se omezily přílišnou doslovností. Parta bělošských delikventů srocena okolo Riffa se obléká do studenějších barev, nosí klasické americké džíny a jejich dívky preferují zejména přiléhavou modrou a zelenou. Pro portorikánskou skupinu zvolil Tazewell teplejší barevnou paletu a formálnější oděv, portorikánské dívky se nebojí živých barev a širokých sukní. Promyšlené kostýmové kontrasty vystupují zejména v pečlivě vybudovaných choreografiích. I postupně tmavnoucí oblečení hlavní hrdinky má svou symboliku – počáteční bílá ukazuje mladou nevinnost, později se přidávají výraznější ženské motivy a v závěrečné scéně je oblečena do tmavě modré, barvě charakteristické pro rivaly její rodiny.
V roli Marie se představila dvacetiletá Rachel Zegler ve své první (a už nyní je zjevné, že ne poslední) filmové roli. Její Maria přesně taková, jaká má být – místy něžná, místy odhodlaná obětovat své lásce cokoliv. Postavy Tonyho se mistrně zhostil Ansel Elgort, který opakovaně ukazuje, že hravě zvládne tanec, zpěv i herectví. Přestože se nejedná o jeho první hudební film (v roce 2017 si zahrál v hudebním krimi Baby Driver), jeho role ve West Side Story se rozhodně zařadí mezi ty nejvýraznější. Vůdce bělošské části Manhattanu ztvárnil broadwayský herec Mike Faist, který Spielberga uchválil zejména svými tanečními schopnostmi.
Z jeviště před kameru
Scénář Tonyho Kushnera dává příležitost vyniknout i postavám, které nejsou přímo v popředí. Bratr Marie Bernardo a jeho snoubenka Anita tak mají prostor pro svůj vlastní příběh, nejsou pouze nástroji v osudech protagonistů. Bernarda ztvárnil David Alvarez, další z primárně divadelních herců. Jeho snoubenku hraje charismatická Ariana DeBose známá hlavně díky muzikálu Hamilton. Spolu tvoří tak dynamický pár, že ze světel ramp téměř vytlačují ústřední zamilovanou dvojici.
Za povšimnutí stojí i zcela nová perspektiva přidaná s postavou portorikánské majitelky obchodu Valentiny (RitaMoreno), která se kvůli sňatku s bělošským manželem ocitá v pomyslném středu obou subkultur. Fanoušci muzikálu z roku 1961 jistě ocení, že Moreno si již v minulosti zahrála Anitu a byla za svůj výkon oceněna Oscarem. Na novém snímku se navíc podílela i jako jedna z produkčních.
Steven Spielberg se představuje jako skutečně renesanční člověk, který si poradí s každým žánrem. Navíc je příběhu schopen vtisknout svou osobitost a nevytvořit pouhou kopii dle již osvědčeného receptu. Jeho West Side Story funguje i dnes, protože ústřední témata nepochopení, rivality, rasismu, ale i spalující lásky, která překoná sebevětší spor, se neomezují na minulost a bez problému najdou cestu i k modernímu publiku.
