William Valerián – Herec oblastního nevýznamu co vystudoval DAMU a tím potěšil mámu a naštval pár Ostravanů – takto se popisuje herec a hudebník, ve své písničce Pivečko pohodička. V rozhovoru jsme spolu mluvili o jeho kariéře, začátcích a jeho cestě na scénu – jaké to bylo měnit po šesti letech divadlo a jak se dá stíhat a manažovat několik kapel najednou.
Před chvílí jste vyšel z Hradecké filharmonie, jak na vás její prostředí působí? Je zajímavější dělat “divadlo” ve filharmonii než v pravém divadle?
Není to divadlo v pravém slova smyslu. My děláme spíš edukativní hudební představení – tenhle díl se zrovna jmenoval “Malí hudební géniové”. Spolupráce s filharmonií je skvělá, mám s hudbou dost společného. Ze začátku mi přišlo, že byli všichni trošku v šoku, z toho co se to tady děje, ale potom nás filharmonici velmi krásně přijali a pokaždé se tam, když to děláme třikrát za sezónu, těšíme. Máme to tam rádi, oni mají snad rádi nás a vypadá to, že i dětem se to líbí.
Kdy jste se rozhodl pro herectví a hudbu?
Přišlo to samo. Své první představení jsem odehrál když jsem byl ve čtvrté třídě a tehdy jsem se rozhodl, že to prostě budu dělat. A hudba – tak ta byla ještě o něco dřív, protože už ve školce mi vrazili do ruky flétnu a mojí máti tehdy řekli, že mám hudební sluch a ať jdu na flétnu. Ona na to řekla “No tak dobře, tak chlapec bude hrát”.
Potom v osmé třídě jsem začal hrát na bicí a to mě k hudbě připoutalo ještě mnohem víc. V deváté třídě, když se člověk rozhoduje co dál se životem dělat, jsem šel zkusit přijímačky na herectví na konzervatoř v Ostravě. Nevzali mě pro nedostatek talentu. Zrovna ten stejný rok se nově otevíral obor “gymnázium s esteticko-výchovným zaměřením”, takže jsme byli gymnazisti a do toho jsme ještě všichni museli cvičit na nástroje. Já jsem se dostal na saxofon. Během studia hudby jsem se ale pořád bavil s herci, kteří byli v tom ročníku do kterého jsem se nedostal, a pak už ve třeťáku jsem s jedním z nich začal zkoušet hru. Nesla název: Pohádka o dvou princích, kteří princeznu nenašli, a přesto byli spokojeni. Před maturitou jsem se rozhodl, že se teda zkusím přihlásit na DAMU a ono to k údivu všech vyšlo.
Jaká vaše herecká role vám byla nejbližší? Se kterou jste se nejvíc ztotožnil?
Moje oblíbená role je asi momentálně Franz Kafka, v představení Kafka, které se hraje v Klicperově divadle. Jak jsem se učil složité texty a komplikované myšlenky, tak jsem se se spoustou z nich dokázal velmi ztotožnit. Soucítil jsem s ním i jako se spisovatelem a člověkem, který řeší svůj život a osobní problémy.
Další věc která mě hodně baví, je v Divadle Metro v Praze. Jmenuje se to Hedy! a je to o životě Hedy Lamarr. Hrají tam dva brňáci – Filip Teller, Ondřej Kokorský, já a Lucie Vondráčková. Tam hraju několik rolí a dokonce tam mám jednu scénu kde hraju Adinu Mandlovou a Huga Hase zároveň. Zvu!
Baví Vás hrát s Lucií Vondráčkovou?
Ano, baví. Ona je velmi dobrá herečka, velmi pracovitá a svou pracovitostí nás tři ještě postrčila k vyšším a lepším výkonům. Nebylo možné přijít na zkoušku a neumět text. Všichni byli příjemně připravení, a to představení podle toho taky potom vypadá. My jsme se tam sešli jako super parta a myslím, že to jde i z toho představení vidět. Dali jsme do toho fakt úplné maximum práce, a od diváků se nám vložená energie s každou reprízou vrací.
Účinkujete vet třech kapelách (Yo Soy Indigo, Sépie z hor a Sothein) – jak to všechno stíháte a máte taky čas na sebe?
Ono to je všechno takové mé, takže to je můj čas pro mě, ale upřímně… stíhám to docela obtížně. Snažím se hrnout to před sebou postupně. Nově mám ještě kapelu Nadnárodní divadlo, která hraje songy ze stejnojmenného alba, které jsem složil v roce 2025. To je teď moje vlajková loď. Se Sépií z hor budeme 30. 4. vydávat singl.
Stihl jsem založit ještě jednu kapelu – ta se jmenuje Öknö – setkal jsem se s pár muzikantama v hospodě Žižkovšiška v Praze, a tam se dělají každý čtvrtek a každou neděli jamy. Já jsem je tam potkal a říkám: “Hoši, my musíme hrát spolu, to asi nejde jinak. Domluvte někdo koncert a zahrajem.” Tak jsme si dali jednu zkoušku, odehráli jsme koncert, a teď sestříháme záznam a pošleme to všem a určitě nás všude budou chtít. Nedávno jsem v Brně čekal na půlnoční vlak, tak jsem do skupinového chatu napsal: „Člověk musí mít v životě nějaké cíle, já chci hrát s touto kapelou na Jazzfestu Brno.“
Co se Vám honilo hlavou, když jste psal texty k albu Nadnárodní divadlo?
Tak třeba písnička Já mám peněz vznikla už před deseti lety, když jsem zrovna bydlel v Heřmanově ulici vedle Veletržního paláce na Letné. Tahle písnička se odehrává vyloženě tam. Jednoho rána jsem zjistil, že u sebe nemám vůbec žádné peníze, za to mám přítelkyni, která má hlad. Takže jsem musel vyjít ven, vybrat si nějaké kačky – tehdy se ještě všude nepípalo “píp píp” kartou, člověk musel mít cash, vybral jsem tisíc bez stvrzenky a říkám si: “Už mám zase strašně moc peněz.”
Potom Pivečko pohodička – tak to fakt byl jenom takový letmý nápad, když jsem se potkal s reálným panem Kytkou, jestli někdo znáte ten song tak budete vědět, který mi říkal, že už si udělal průkaz na helikoptéru, tak jsem ho poprosil, aby pro mě v nejhorším zaletěl, až nebudu stíhat představení. Napadlo mě, že by to byl pěknej song.
Ty další výdobytky mé choré mysli vznikly postupně na koleni ve studiu. Vlastně celý Pivečko pohodička je taky napsané ve studiu u mikrofonu kde jsem jen pořád producentovi říkal “Ještě chvilku, já to rychle dopíšu!”
Váš nástroj je saxofon, ale jazz úplně nehrajete. Jak byste zaškatulkoval svůj hudební žánr, a co bylo jeho inspirací?
To je pravda no… Ten žánrový rozptyl u mě je docela široký. Sothein je například psychadelický post-rock. Moje největší hudební inspirace počala kolem osmé třídy, když jsem začal hrát na bicí. Dostal jsem se k tvrdší hudbě – System Of A Down, potom Korn, potom Slipknot a potom jsem šel do toho největšího nejtvrdšího death metalu, což je kapela Nile. Vlastně moje úplně první kapela byla black metalová – jmenovala se Ill Crow – Nemocná vrána.
Ale potom už jsem se dostal na saxofon a tam jsem studoval ne jazz, ale vážnou hudbu – saxofon se taky používá jako vážnohudební nástroj. Mému učiteli jsem řekl: „Asi všichni tušíme, že já tu vážnou hudbu hrát spíš nebudu žejo, nemůžete mě učit jazz?” A on mi řekl, že když budu umět všechny osnovy co mám, tak mě bude učit jazz. Takže já jsem cvičil a cvičil, abych vždycky přišel na hodinu, zahrál mu to co jsem měl umět zahrát, a on mi pak dával základy jazzu.
Budete mít v Hradci Králové 1. 5. koncert. Na co se může publikum těšit?
Publikum se může v prvé řadě těšit na kapelu Cintorinni, ve které hraje jeden z nejlepších kytaristů u nás Adam Krofian, ta bude hrát jako první. Potom vystoupíme my, tedy já se svou kapelou Nadnárodní divadlo a zahrajeme všechny ty songy ze stejnojmenného alba. Dva koncerty jsme už odehráli a mělo to docela úspěch. Lidi říkají, že to je na pomezí hudby a komedie, ale přitom je to hudebně odvedeno velmi dobře – mám skvělého bubeníka Dušana Černáka, kytaristu Alberta Baxu, basačku Petru Kuboškovou a dva vokalisty Anežku Malou a Honzu Schütze, který hraje na trumpetu a Anežka ještě k tomu hraje na synťáky – proste každý tam má co dělat a bude to hukot. Takže tímto všechny srdečně zvu do PAVIJA’N pubu v Hradci!