Disney se rozhodlo zase jednou zapátrat v historii a oprášit osmdesátkový klenot LucasArts v podobě filmu Willow. Nezvolilo protentokrát formu rebootu nebo remaku, ale vsadilo na do jisté míry riskantní přímé pokračování. Vyplatila se sázka na autentické vyprávění, rozšíření existujícího světa a mladé hrdiny?
Od první chvíle je zřejmé, že autoři si původního filmu velice váží. Koneckonců vedle hlavního tvůrce Jonathana Kasdana se na psaní seriálu podílel původní scenárista Bob Dolman a on i režisér filmu Ron Howard figurují v roli producentů.
Vrací se i několik herců, na prvním místě samozřejmě Warwick Davis představují titulního hrdinu, ale také třeba Joanne Whalley jako princezna, respektive nyní už královna, Sorsha. I přes návraty, které mají zachovat kontinuitu vyprávění – což se děje nejen díky nim – se do popředí dostávají zbrusu noví hrdinové. Těch se ujali spíše středně známí herci, někteří z nich už ale otvírají dveře hollywoodu. Například Erin Kellyman jsme mohli zahlédnout v Solo: Star Wars Story, Tonyho Revoloriho zase známe ze Spider-Mana nebo filmů Wese Andersona.
Mladí hrdinové – mladý příběh
Postavy se zdají být z počátku poněkud plytké, ostatně jako celé vyprávění. Zápletka je nastolena hned v první epizodě a skupina víceméně neznámých hrdinů se vydává na cestu za záchranou světa. Začátek nepůsobí ani zdaleka jistě a trvá notnou chvíli, než autoři rozvinou svět i charaktery. Nakonec se s tím ale poprali docela slušně i vzhledem k tomu, jak málo se mytologii věnoval původní snímek.
Je potřeba se smířit s jedním specifikem, a tím je právě zaměření na mladé publikum. Mladí hrdinové se někdy chovají hloupě, mnohdy předkládají divákovi až infantilní humor a děsivě moc řeší vztahy. Těm je dokonce věnovaná skoro jedna celá epizoda, což tempu seriálu opravdu nepomáhá. Nelze tak očekávat ani zdaleka dospělé fantasy. Willow mnohem více připomíná hraní dračího doupěte s kamarády plné úsměvných, možná absurdních, situací, náhodných událostí, podivných rozhodnutí, ale nakonec také hrdinských a epických momentů, na které se nezapomíná.
Jednou tak, podruhé onak
Už jsem nakousl tempo, které značně kolísá. Kvalita jednotlivých epizod je natolik rozdílná, že bych se nebál některé označit za jednoznačně nadbytečné. První dva díly jsou vyloženě slabé, pak se začnou dít opravdu zajímavé věci včetně návratu do známých míst, aby pak tvůrci nudili diváka zmiňovanou vztahovou epizodou. Závěr naštěstí znovu šlápne na plyn a předvede nejen docela dobré vyústění, ale taky velice pohledný audiovizuál.
Nechápejte mě špatně, vizuální stránka seriálu není nic, o čem bych psal domů. Ale na seriálové poměry se není za co stydět. Líbily se mi kostýmy, ztvárnění magie, a ani CGI není špatné. Stejně tak se mi líbila hudba. Ať už klasický doprovod nebo občasné zařazení zpravidla rockové písně. Někdo by zajisté řekl, že do fantasy příběhu se takový doprovod nehodí, ale k odlehčené atmosféře, která mi připomínala právě spíš hru na fantasy, mi jakési „vytrhnutí z událostí“ vlastně sedělo.
Oddychovka s budoucností
Seriálový Willow nemá takové kouzlo jako původní film. Zatímco ten byl v dobrém slova smyslu pohádkou, seriál se posouvá spíš k něčemu, co by se dalo nazvat teenage komedií, byť ne zcela a bez výjimky. Přesto jsem rád, že se tvůrci neberou příliš vážně a většinu charakteristik světa a jeho nálady zachovávají.
Týmu v čele s Jonathanem Kasdanem je třeba přiznat kus odvedené práce. Rozvinout svět, který byl pouze lehce načrtnut pětatřicet let starým snímkem, nebylo snadné, a výsledek je dobrý. Není vynikající, ale je dobrý. Pokud dostanou autoři důvěru a příležitost na světě dále pracovat, myslím, že se můžeme dočkat skoro takové menší Narnie, ačkoli ta je samozřejmě díky knižním předlohám v nedostižnu.
Seriál Willow je typickým příkladem hit-or-miss. Buď přistoupíte na jeho hru a bez významnějších očekávání se ponoříte do vyprávění – jednoduchého, ale s viditelnými kvalitami – nebo se s vašimi představami zkrátka nestřetne. Já jsem si ve výsledku sledování užil, na každou další epizodu jsem se těšil a druhou sérii bych si přál.
