Woke Dante?

Těžko si nevšimnout, že poslední dobou se online píše o Dantovi. Dílo florentského básníka a aktivisty laické vzdělanosti se stává předmětem bouřlivých diskuzí na sociálních sítích. Kontroverzními se staly ediční zásahy holandského vydání Božské komedie; ty totiž upravují pasáž osmadvacátého zpěvu Pekla, v níž je prorok Mohamed trestán za sektářství. Úpravy podle některých zdrojů nahrazují prorokovo jméno, podle jiných vypouští asi tři celé tercíny. To ovšem zcela stačí k tomu, aby kulturní apokalyptici skuhrali o komunismu, džihádismu a Velkém bratrovi. Na tuhle čtyři roky starou kauzu si pak jednou za čas vzpomene i nějaký ten český plátek a vydá článek o konci Západu. Komentáře pod takovými příspěvky potvrzují, že záclona snů sjela a soudný den skutečně nadešel. Pokládají ale jednu podnětnou otázku, byť jen rétoricky:  „To už i Dante musí být woke?” Nu a to už je něco, co si zasluhuje naši pozornost.

Dantologie kulturní války

V oněch nedávných diskuzích jsou zajímavé četné odkazy na Orwellův škvár a příměry k totalitním praktikám. Skrytá teze je zřejmá: „Editační zásahy jsou vlastně cenzurou a veřejná moc nebo elity nebo  stoupenci wokismu jaksi konspirují, aby cosi zničili nebo potlačili.” Proč si ale pro tyhle výtky chodí do braku 1984? Ze samotného Danta jde ostatně vyčíst kritika ještě příkřejší. Nerad dělám práci kulturních válečníků za ně samé, ale zjevně se dost nesnaží. Dante přeci kritizuje překážky kladené do cesty svobodné kontemplaci vrchnostenskou mocí. Zákon, který nesměřuje ku prospěchu jeho adresáta, dle něj není v pravém slova smyslu zákonem (De Monarchia, Kniha II.). Nadto mluví o fiezolských praktikách Florencie; ta je prý trním ničícím v sobě každý fík, co jen se z ní pokusí vzejít (Inferno, Canto XV.). Kritizuje politikaření a stranickou moc, která dokáže být natolik korumpující, že každého sedláka mění na tyrana (Purgatorio, Canto VI.). Ale hlavně říká, že nekvalitní správa věcí veřejných (a nikoli příroda) je živým původcem všeho hříchu (Purgatorio, Canto XVI.). Když už tedy vést nevěcnou kulturní válku, proč ne těmito prostředky? Dante přece potenciálnímu jízlivému komentátorovi nabízí celý inventář možných útoků.

Dantovi samozvaní obránci ale s jeho dílem vůbec nepracují a tímto způsobem na něj neodkazují. A když už nějakého klasika citují, pak kohokoliv, jen ne Danta. A když už se přeci jen někdo uráčí uvést alespoň pasáž Komedie zasaženou editací, tehdy užívá překonaného Vrchlického překladu, který vypouští polovinu druhého zpěvu Pekla. A ta je přitom mnohem důležitější než nějaké zmínky o trýzněném prorokovi. Jako by snad těmhle rychlopečeným dantologům vůbec nešlo o Danta. Jako by ho ve svých článcích používali spíš jako záminku, než jako vlastní předmět zkoumání. Zahalují umění falešnou religiozitou. Vzývají dílo ve jménu kultury a civilizace, kterou ovšem nechtějí ani pochopit, ani prozkoumat. Je to modlářství. Je to rituál u Molochových nohou. Je to braní poezie za rukojmou. A je to hlavně strašně smradlavé. Slabina selského rozumu naneštěstí spočívá v tom, že necítí smrad sirény. Její líbivý zpěv ho až příliš rozptyluje. Člověku je tak neustále třeba smradlavý pupek sirény připomínat (Purgatorio, Canto XIX.).

Čtenář si jistě všiml, že autor nezaujal žádný věcný postoj k původnímu sporu. To protože obě jeho strany jsou úplně pitomé. Zatímco jedna si představuje svět jako animák, v němž se mezi sebou kultury bančí jako postavy z Pepka námořníka, druhá (podstatně menší) hájí editační zásahy, aniž by je hodnotila z hlediska jejich literárního meritu. Ani jednu nějaký Dante nezajímá. Dále už o původním sporu proto mluvit nebudu. Je totiž hanebné, že je Dante připomínán v tomto kontextu, zvláštěpak vzhledem k tomu, že nám má tolik jiného co říct. Celý nástin zmíněné kauzy byl vlastně taky jen záminkou. Záminkou, proč se raději bavit o autorovi toho snad nejvíce (kata)bazálního díla evropské literatury. Jak se to s ním tedy má? Je to sluníčkář, nebo dezolát?

Katabáze, radikalita, wokismus

Ve svém politickém manifestu přejímá aristotelské pojetí blaženosti. Nejvyšší dobro podle Danta spočívá v poznání. To je to, po čem každý touží (Convivio, Kniha I.). Získávání vědomostí je pro něj nejen tou nejdůležitější činností, ale i podmínkou spásy. Ani ctnostný člověk totiž nemůže být spasen, pokud se narodil na druhém břehu Indu, a nikdy se tak nedoslechl o pravé víře (Paradiso, Canto XIX.).

Dante se jistě inspiroval provokativními názory své doby. Na pařížské filosofické fakultě se objevovaly skandální výroky myslitelů jako byl Boethius z Dacie. Podle něj není dokonalejšího způsobu života než oddání se filosofii. Ne modlitbě, ani bohosloví, ani svátostem, ale filosofii! To je tedy opravdu silné kafe. Dokonce tvrdí, že přínos vojáků spočívá v tom, že vyhánějí nepřátelské armády z království, a poddaní tak mohou pak opět svobodně přemýšlet a svým filosofováním se přibližovat Bohu. Jakkoliv nám to může připadat banální, ve své době to bylo ohromně kontroverzní. Pařížská filosofická fakulta byla za podobné názory haněna jako hnízdo rouhačů, ba dokonce aveorrovských radikálů. Karikatura šíleně progresivního filďáka je ostatně tak stará jako univerzity samotné. Nebo jako závislost kultury na myšlenkách „progresivních šílenců“.

Dante jde ale ještě dál. Nestačí mu vyhánění nepřátel z království. Chce zrušit válku jako takovou. Proč? Na příkladu s druhým břehem Indu je zřejmé, že sledování nejvyššího dobra závisí na jakýchsi materiálních podmínkách. Toho si je Dante dobře vědom. Dokonce výslovně říká, že lidem má být odpuštěno, jsou-li jejich snahy věnovat se rozvažování znemožněny okolnostmi praktické zaneprázdněnosti (např. občanská povinnost) nebo neduhem těla (např. slepota) (Convivio, Kniha I.). Poznání má tedy různé překážky. Jako blaženost ale není cílem jednotlivce. Naopak jde o cíl, který může být naplněn pouze tehdy, bude-li celé lidstvo svojí intelektivní potencialitu aktualizovat „úplně, zároveň a soustavně“ (actuetur vis ultima tota simul semper; De Monarchia, Kniha I.) Jinými slovy dobro může být realizováno, až když budou všichni praktikovat svůj intelekt bez vnějších těžkostí. Záruky takové intelektivní praxe dokáže podle Danta zařídit jedině státní moc ve formě univerzální monarchie. Jedno království nestačí, armádu je potřeba vyhnat z celého světa.

Království už spolu nebudou moci válčit, protože se podřídí jediné globální vládě. V Dantově vysněném státním zřízení odpadávají materiální překážky z cesty lidského duševního kvasu a odstraněním nekvalitní správy mizí ze světa i hřích (Purgatorio, Canto XVI., a contratio). V takové globální monarchii by jistě vyšinuté dědkovské skuhrání o konci Západu v internetových diskusích nemohlo kdy vzniknout… Nakolik lze takové zřízení zařazovat do politických kategorií dneška je pak jen anachronická spekulace. Důležité je, že dokáže spolehlivě pohoršit. Dlouho bychom jmenovali dílčí názory, kterými Dante pohoršoval. Vážil si například svých učitelů, lhostejno jaké byli sexuální orientace (Inferno, Canto XV.) a několik homosexuálů dokonce umístil na očistcovou horu (Purgatorio, Canto XXVI.), čímž jim v zásadě garantoval spásu a život věčný. Nemluvě o rozsáhlé kritice církve, církevních úroků a úžery, hamižnosti klerikálů apod. Nelze opomenout ani to, že situoval významné myslitele arabského světa (Ibn Síná a Ibn Rušd) do „krásného zámku” v tom nejvlídnějším z pekelných okruží, (které úzus té doby vyhrazoval jen nepokřtěným dětem). Hned vedle velikánů dávnověku ze všech možných kultur. Dokonce o nich říká, že samotnému nebi vděčí za výsady, kterých se jim v posmrtném životě dostává (Inferno, Canto IV.).

Dante je univerzalista po vzoru svatého Pavla (Inferno, Canto II.), scholastický aktivista, a kovaný buržoj. Ti, co ho pokrytecky vzývají, by ho v jeho století nenáviděli. My, co ho čteme léta, bychom dali život, jen abychom s ním mohli prohodit pár slov. Rádi bychom totiž věřili, že by s námi chtěl usednout k hostině. A to, kdo snídá chleba z pšenice a kdo z ječmene, to by mu přitom bylo úplně ukradené.

Rubrika Intervence je čtrnáctideník, který vznikl ve spolupráci mezi Studentskými listy a filosofickým spolkem Praxis. Externí spolupracovník redakce a student Ústavu filosofie a religionistiky Petr Franc se v něm věnuje kulturním a politickým tématům, ale také kritice nevěcných kritik. Název nese po stejnojmenném žánru politické agitace.