Konec druhé světové války, jehož osmdesáté výročí si v květnu budeme připomínat, znamenal pro velkou část Evropy novou éru – konec odvěkých konfliktů, vzájemné sbližování a ekonomické propojení. Spolupráci napříč kontinentem vzhledem ke svému umístění, rozloze i velikosti ekonomiky vedly většinu času Německo s Francií. Obě země se však nyní potýkají s politickou i hospodářskou krizí a žezlo lídrů Evropy tak přebírají ti, na které se dříve dívalo skrz prsty.
Nemocný muž Evropy – opět?
Dlouhodobě největší ekonomika Evropy, která je ve světovém měřítku na třetí příčce, se už několik let potýká s rozsáhlou krizí. Po svém finančně nákladném sjednocení bylo Německo v devadesátých letech nazýváno „nemocným mužem Evropy“, z čehož se vymanilo při ekonomickém růstu za vlád Angely Merkel. Stejnou nelichotivou přezdívku však od ekonomů i médií dostává opět od vypuknutí války na Ukrajině a následné energetické a hospodářské krize.
Ministr hospodářství Robert Habeck (Zelení) na lednové tiskové konferenci upravil svou prognózu, podle které německá ekonomika neporoste o dříve předpokládané 1,1 %, ale o pouhé 0,3 %. To je sice mírným zlepšením oproti recesi v posledních dvou letech, země se však nadále musí potýkat s problémy hospodářství.
Příčinami jsou například do začátku války budovaná energetická závislost na Rusku, krize automobilového průmyslu a zavírání továren, nemožnost státních investic vzhledem k zákonné dluhové brzdě, nebo také příliš proexportně nastavená ekonomika, která nestíhá dohánět konkurenci z Číny.
Českého největšího ekonomického partnera čekají tuto neděli předčasné volby do Bundestagu. Vzhledem k sérii útoků se prakticky jediným předvolebním tématem stala migrace. Předvolební průzkumy jasně ukazují Friedricha Merze, lídra křesťanskodemokratické unie CDU/CSU, jako příštího spolkového kancléře. Konzervativní politik zcela vylučuje sestavení koalice s krajně pravicovou AfD.
Sociální demokraté a Zelení tak pravděpodobně budou jedinými partnery, se kterými budou křesťanští demokraté jednat. Má to však háček – obě strany, které spolu dosud seděly v nepopulární vládě Olafa Scholze, silně kritizují Merze za hlasování pro zpřísnění imigrace s krajní pravicí. Prolomil tím totiž „Brandmauer“, takzvanou protipožární zeď, která označovala dohodu parlamentních stran na odmítání jakékoli spolupráce s extremisty. Pro Němce je porušení tohoto pravidla vzhledem k nacistické historii tabu.
Část poslanců těchto stran dopředu avizovala, že Merz je pro ně jako kancléř nemyslitelný a v žádném případě ho nepodpoří. Pokud to bude platit i po volbách a křesťanští demokraté budou za svým kandidátem na kancléře stát, může při koaličních jednáních nastat pat a politická krize se tak ještě více prohloubit. A to v situaci, kdy ani letos nejsou ekonomické prognózy pro Německo dobré.
Rozdělená a zadlužená Pátá republika
Francie, která je po Německu druhou největší ekonomikou eurozóny a dlouhodobě mu tvoří názorovou protiváhu, se v politické krizi zmítá od eurovoleb z minulého června. Prezident republiky Emmanuel Macron se po oznámení výsledků, které ukázaly jasné vítězství krajně pravicového Národního sdružení političky Marine Le Pen, uchýlil k velmi unáhlenému a riskantnímu kroku. Rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby, ve kterých bylo téměř jasné, že je jeho centristická koalice nemůže vyhrát.
Nakonec však pro něj neskončily takovou katastrofou, jaká se očekávala. Jeho blok skončil druhý, na prvním místě se umístila Nová lidová fronta složená z umírněných socialistů a krajní levice. Pohořela naopak krajní pravice, proti níž zafungoval francouzský většinový volební systém a mobilizace voličů s obavou z Le Pen.
Vznikla tak nová a poměrně unikátní situace – narozdíl například od Česka a jiných zemí, kde jsou voliči dlouhodobě polarizováni do dvou nesmiřitelných bloků, se ve Francii takovéto bloky utvořily tři. Jejich síly jsou poměrně vyrovnané, žádný z nich nemá v Národním sdružení většinu a další volby nemohou proběhnout dříve než za rok od těch posledních. Macron se vítěznou levicovou koalici rozhodl sestavením vlády nepověřit, moc dal naopak do rukou své centristické straně Obnova a pravicovým Republikánům. Socialisté to označili za parodii na demokracii.
V září Macron jmenoval premiérem středopravicového Michela Barniera, jeho vláda však vydržela pouhé tři měsíce. Při schvalování státního rozpočtu obešla poslance, za což jeho kabinetu vyslovila většina v Národním shromáždění spolu s levicí a lepenovci nedůvěru. Stalo se tak poprvé od roku 1962. Novou vládu, ve které zůstala část ministrů stejná, sestavil François Bayrou, Francie má tak šestý kabinet za posledních pět let.
Země je posledního půl roku v politické krizi, která také vyvolává otázku, zda je její současný politický systém vhodný a nepotřebuje změnu. V roce 1958 zavedl ve jménu stability generál a prezident Charles de Gaulle na evropské poměry unikátní poloprezidentský systém, tím zároveň vznikla dosavadní Pátá Francouzská republika. V jejím pojetí má prezident větší sílu než parlament – může ho téměř kdykoli rozpustit a předsedou vlády může jmenovat naprosto kohokoli. Vláda také může vydat zákon i bez přijetí parlamentem. Po vzniku Šesté republiky, která by prezidenta oslabila a naopak posílila parlament, volá především francouzská levice.
Kromě těchto systémových otázek, které v současnosti Francie musí řešit, je nad propastí i v ekonomické rovině. Bojuje totiž s kolosálním státním dluhem a velmi nízkým ekonomickým růstem. Francie si navíc půjčuje za vyšší sazby než země, které se potýkaly s velkými finanční problémy. Podle bývalého francouzského eurokomisaře Thierryho Bretona vysoký deficit oslabuje Francii i její hlas na mezinárodní scéně.
Premiant ve zbrojení
Polské postkomunistické dějiny zažily před rokem a půl velký zvrat. Velká část místní společnosti se rozhodla skoncovat s osm let dlouhou vládou strany Právo a spravedlnost (PiS), která zemi posouvala ultrakonzervativním a autoritářským směrem. Téměř uplný zákaz interupcí, uchvácení justice, či omezování svobod tehdy znamenaly pro Polsko, že se spolu s Maďarskem stalo outsiderem Evropy. To se změnilo s volbami v roce 2023, kdy dosavadní opozice v čele s Občanskou platformou Donalda Tuska vyhrála volby a sestavila vládu.
Tusk, který byl premiérem Polska už v letech 2007–2014 a poté v letech 2014–2019 předsedal Evropské radě, znamenal pro Polsko velkou naději, že se opět dostane do hlavního evropského proudu. Staronový předseda polské vlády dal najevo, že chce, aby se Polsko stalo lídrem Evropy. V tomto mu může pomoct rotující předsednictví Rady Evropské unie, kterého se od letošního ledna do června země zhostila.
Polsko je v alianci NATO nezpochybnitelným premiantem v procentuálních výdajích na obranu vůči HDP. Většina členských zemí se točí kolem hranice dvou procent, která je pro ně závazná, Polsko dává více než dvojnásobek – pro rok 2025 vyměřilo 4,7 % HDP. Vzhledem k jeho pochmurné historii, během které muselo několikrát bojovat o vlastní existenci, se výdaje na obranu těší širokému konsenzu ve společnosti.
Kvůli současné geopolitické situaci, kdy se nová administrativa USA v čele s Donaldem Trumpem od EU a NATO čím dál více distancuje, Tusk na únorovém summitu v Paříži vyzval ostatní evropské státy k většímu zbrojení. „Polsko je v současné době v Evropě bohužel výjimkou. To se rozhodně musí změnit,“ řekl.
Dalším měřítkem, ve kterém náš severovýchodní soused exceluje, je setrvalý ekonomický růst. Polsko bylo po pádu komunismu na hospodářském chvostu Evropy, po úspěšných dekádách se mu však povedlo v HDP na obyvatele předehnat například Portugalsko či Řecko. Pomohly mu k tomu například kohezní fondy Evropské unie či rozsáhlé investice. Česko rádo vzhlíží k Polsku také při srovnáních dálniční sítě, kterou se tam podařilo dokončit v nevídaném tempu.
Itálie jako spojka EU s Amerikou
S velkými obavami Evropa sledovala italské parlamentní volby v roce 2022. Přesvědčivě je vyhrála pravicově konzervativní strana Bratři Itálie v čele s Giorgiou Meloni, která se v mládí hlásila k fašismu. Po volbách sestavila kabinet s dalšími pravicovými populistickými stranami, Ligou Mattea Salviniho a stranou Forza Italia bývalého premiéra Silvia Berlusconiho. Zatímco v Bruselu panoval strach z nejpravicovější italské vlády od dob Benita Mussoliniho, Meloni se naopak inklinaci své strany k fašismu snažila vyvracet. V otázce pomoci Ukrajině rozptýlila obavy z liknavosti nového kabinetu, naopak se jasně postavila na stranu Kyjeva.
Meloni, která byla dříve podezírána z krajně pravicových postojů, se v rámci Evropské unie posunula blíže ke středu. V Evropském parlamentu její strana patří ke skupině konzervativců (ECR) například s českou ODS. Meloni nechává konzervativní postoje domácí politice a na unijních jednáních působí jako pragmatička, vzhledem k silné spolupráci se šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyen se z italské premiérky stala jedna z klíčových osob EU.
Její význam ještě více narostl díky dobrým vztahům se staronovým prezidentem USA Donaldem Trumpem. Ten ji nazval „fantastickou ženou“ a v lednu před inaugurací ji pozval do své rezidence na Floridě. Zatímco vztahy vládních stran v Německu nebo ve Spojeném království s novou americkou administrativou jsou v současnosti na bodě mrazu, Meloni naopak může v budoucnu fungovat mezi EU a USA jako spojka. Na domácí půdě se těší setrvalé popularitě a do své země navíc přinesla stabilitu, kterou nutně potřebovala, za posledních deset let totiž žádná italská vláda nevydržela déle než dva roky.
Ekonomický boom na jihu Evropy
Španělského premiéra Pedra Sáncheze sice v posledních letech provázejí korupční skandály jeho rodiny a nestabilní parlamentní většina založená na podpoře katalánských separatistů, ve funkci se mu však daří držet už přes šest let. Jako dobrá reklama pro svou vládu a zemi mu také posloužila nedávná statistika britského týdeníku The Economist, která Španělsko označila za nejrychleji rostoucí ekonomiku pro rok 2025. „Španělsko se stává celosvětovým symbolem prosperity,“ řekl Sánchez na prosincovém kongresu jeho socialistické strany PSOE.
Hrubý domácí produkt jihoevropské země roste neustále od pandemie. Za minulý rok šlo o 3,5 %, ekonomický růst tak byl vyšší než v USA. K této pýše z velké části pomohly peníze z postpandemického plánu obnovy Evropské komise, spolu s Itálií je Španělsko jejich největším příjemcem. Dalším faktorem je dlouhodobý nárůst turismu, s nímž však přichází velká nespokojenost části místní společnosti s rychle rostoucími cenami nájmů. I přes již jmenované problémy a rozsáhlé záplavy z minulého roku, které si vyžádaly přes dvě stě životů a navýšení rozpočtu, však Španělsko mezi podobně velkými ekonomikami nemá konkurenci a očekává další růst.
Noví lídři
Zatímco Německo a Francie bojují s politickou krizí a ekonomickými problémy, unijní otěže teď přebírají dříve přehlížené země. Španělsko může v následujících měsících a letech zužitkovat svůj hospodářský růst, Polsko své výdaje na obranu a předsednictví Rady EU, Itálie svou premiérku se silným vlivem na Evropskou unii i Spojené státy.
