Pomatený dědeček, který připomíná spíše nějakého šlechtitele rostlin než poslance – ostatně soudruhu Mičurinovi jako by z oka vypadl – se s vychytralým úšklebkem chopí mikrofonu. Jsme v budově, která se již za několik let stane součástí komplexu Národního muzea. Doktor Sviták tu zrovna na schůzi Federálního shromáždění vznáší faktickou poznámku. „Já se domnívám,“ podotýká, „že to staré pravidlo ex oriente lux nabývá nového významu. Protože dřív to znamenalo, že z východu přichází světlo. Kdežto moje maminka měla vysavač – což byl nejlepší vysavač v první republice – a ten se jmenoval také Lux. Takže já to překládám jako: Z východu přichází vysavač,“ v tuto chvíli jej zastaví předsedající; jeho výstup se prý netýká rozpravy. Nedbaje vyrušení mu Sviták opáčí: „Já si právě myslím, že jestliže někdo vyluxoval československé hospodářství a zemědělství, pak to byl pan Lux…“

Dnes by své devadesáté sedmé narozeniny oslavil Ivan Sviták, moravský rodák, studentský aktivista a pracovník Filozofického ústavu ČSAV. Připomíná se nám v době, kterou předpověděl, a to coby akademik slučující v jedné osobě pomateného provokatéra a důvtipného dialektika. Dnes by se mu bezpochyby dostalo proslulosti, ale i pohrdání, stejně tak jako přízviska českého Slavoje Žižeka.

V americkém exilu svůj myšlenkový systém postavil na kritické teorii a rozvedl jej ve své Dialektice pravdy. Otázky, kterými se zabývá, jsou staré jako svět sám: otázka zákonitosti dějin a otázka role intelektuála ve společnosti. I tak jim ale dodává nový punc a ukazuje, že jsou vlastně otázkou jednou a tou samou.

Pianistova ješitná nadřazenost

Zatímco smysl umění je zastírat hranici mezi realitou a snem, mezi skutečností a tím, co je revoltou ducha (stvořitelkou světů), smysl politiky je tuto hranici střežit a zachovávat. Opak je podle Svitáka sebevražedný. A pakliže dochází ke směšování subjektivity snu a objektivity reality, úděl intelektuála je ze snů rušit, probouzet. Ospalé elity budila v jednu chvíli prvorepubliková avantgarda, tu zase surrealisté padesátých let a konečně chartisté let osmdesátých. Vidí zde pohyb neustálého rušení establishmentu intelektuály, které dá za vznik novému stavu, v němž se opět střetává skutečnost a přelud.

Jsou to navíc vždy rušené elity, které se přihlašují k odkazům rušitelů včerejška. Tato dějinná dialektika se potvrzuje – ba co víc, pokračuje – přesně podle Svitákova schématu: Nynější elita se totiž hlásí k odkazu někdejšího signatářského disentu.

Nedávno se díky článku Vojtěcha Kolmana o Anně Hogenové dostalo opět pozornosti stati Petra Rezka s názvem Česká filosofie a její doba diamantová. Přirovnává v ní zkostnatělé filozofování některých chartistů k amatérské hře na klavír, při níž samouk své nedostatky v tempu a ve čtení not nahrazuje mimikou, gesty a vlastně vůbec vším, co není hudba samotná. Sviták o chartistech mluví coby o čerstvé hybné síle, která mocenskou elitu a kolaborující kulturtrégry ruší z jejich snových sebeklamů. Za Rezka ale upadají do téže náměsíčnosti, pro kterou byly dříve otravným ranním budíkem…

Kdyby své narozeniny Sviták skutečně mohl oslavit, totiž kdyby se ocitl v dnešní době, stal by se jistě jejím nepřítelem. Zosobňoval by totiž její protiklad coby poněkud výstřední ale přesto špičkový pianista, který se nehodlá lacinými grimasami obecenstvu zalíbit a který třebaže hrát umí, nevystupuje, protože se rozhádal s divadelním ředitelem. Můžeme i říci, že v „nezkrotné pýše“.

„Nesmyslné a sprosté blábolení I. Svitáka“

Když měla herečka Hana Maciuchová charakterizovat proslovy své někdejší kolegyně Jiřinky Švorcové, mluvila o nich (poněkud nevybíravě) coby o „vznosné namaštěnosti“. Dnes se s takovou dikcí pronáší vyprázdněný obsah: Nejen s patosem, nýbrž vznosně namaštěně a hlavně smyslu zbaveně. V tomto ohledu by věk prázdných hesel jistě Svitáka nenáviděl coby jakousi reverzní Hogenovou: Totiž tam, kde se dnes zmatené myšlenky vyjadřují vznešenou mluvou, Sviták zmatenou mluvou předkládal vznešené myšlenky. A zatímco doktoři Cvachové dneška – to abych se držel Kolmanova přirovnání k postavě užvaněného diletanta ze seriálu Nemocnice na kraji města – se vznosnou namaštěností rozpráví o článcích, kterých se dočetli v tom či onom lékařském žurnálu, přičemž si brousí zuby na primařinu pediatrie, doktor Sviták by ordinoval a léčil.

Být vyděděncem věku by pro něj ale jistě nebylo nezvykem. „Jak můžeme účinně pracovat, jestliže jsou nadále v místech lidé, kteří nám práci kazí všemi silami a po celá léta?“ stojí ve stenografickém zápise ze schůze Ideologické komise ÚV KSČ, která jeho případ projednávala. Umělec, ať už své řemeslo provozuje skalpelem nebo klavírem, své dílo i svět vidí jako výsledek rozporů, které jsou pravdivé ve svém procesu ale odporují si ve svých jednotlivinách. Byrokratická despocie aspirující na formálně logický systém bez vnitřních protimluvů tento postřeh nepřipouští.

V nelibosti se ocitl právě díky svým tendencím stavět pojmy do kontrapozic. Poukazoval na rozpor mezi ranným Marxem a pozdějším Leninem, na rozpor mezi různými pojetími diskurzivního smyslu socialismu nebo na rozpor mezi podstatou poezie a charakterem společnosti stalinistické (a tedy nutně protimarxistické) despocie. „Báseň je projev neodcizeného, celistvého, autentického, tvořivého, svobodného člověka. Co tedy potřebuje naše doba, plná odcizení, mutilací osobnosti, depersonalizace, mašinismu, nevěrohodnosti a nástrah svobodě?“ ptá se a obratem sám sobě odpovídá, „Poezii.“

Svitákův revizionismus byl vystaven – jeho vlastními slovy – „orgiím cenzury“, odsouzen jakožto – slovy ÚV KSČ – „nesmyslné a sprosté blábolení“ a nakonec kvůli němu byl propuštěn z Akademie věd. Srpnová invaze vrhla jeho marxistický humanismus v ilegalitu, on proto emigroval do Spojených států a tam přednášel coby profesor filozofie na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a Kalifornské státní univerzitě v Chicu.

Základnička a nadstavbička

Ostatně i v jednom ze svých výstupů ve Federálním shromáždění se přirovnává k postavě Kierkegaardova klauna, který varuje před požárem majícím zachvátit vesnici a který je všem jen pro smích. Obec nakonec shoří, protože na klaunova varování přeci netřeba dbát. I navzdory tomu nám Sviták v masce klauna říká, že vesnice je ohrožena požárem našeho cirkusu, ale říká nám to s plným vědomím, že tato prognóza pro nás bude většinou směšná. V jiném svém vyjádření píše o postavě filozofa coby o řinčícím budíku. Tak či onak, navzdory prospěšnému záměru se ani klaun ani budík nesetkají s přízní.

Roli inteligence – klauna – neodvozuje z revoluční teorie analyzující materiální reálie výroby v devatenáctém století, nýbrž z horké praxe pražského jara a barikád květnové Paříže šedesátých let. Ta podle něj ukázala, že změna již nenásleduje partajní předvoj, nýbrž spojenou frontu intelektuálů a pracujících. Vzkazuje nám – alespoň autor článku tak jeho texty chápe – abychom se netopili v marastu neustálé mytologizace historického materialismu, často znějícího z úst všemožně štěpených sektářů, kteří se vzájemně hádají o to, které z politbyr má ten správný odstín rudé. Říká nám především tolik, abychom byli nespokojení a kritičtí.

„Společenské změny [probíhají] sice bez ohledu na tebe,“ stojí v jednom z přikázání Desatera mladého intelektuála, „ale chápat [je] a ovlivňovat je v úzkých mezích možností jednotlivce je stále lepší než přijmout fatální nevyhnutelnost dění.“ Sviták nikdy nevěřil v determinismus dějin a tvrdil, že ani Marx nebyl přesvědčen, že je potřeba organizovat politickou stranu za to, aby ráno vyšlo slunce, když je východ slunce historickou jistotou. Čin má pro Svitáka hodnotu sám o sobě.

Užírání šunky a kradení pálenek

První přikázání již zmíněného desatera zní: „Nekolaboruj s lumpy. Budeš-li s nimi kolaborovat, staneš se nevyhnutelně jedním z nich. Angažuj se proti lumpům.“ Jenže jako má každá pediatrie svého doktora Cvacha, stejně tak i každé lahůdkářství má svou učednici, která užírá kolečka šunky a krade francouzské koňaky. Jak tomu ale zabrání jeden docela jediný zaměstnanec podniku?

Dívá-li se filozof na společnost coby cizinec, musí se dívat zdálky. Intelektuál, který je kritický ke společnosti, v ní nesmí držet moc a „filozof je filozofem, protože je vyloučen z obce idejí.“ Kdyby se stal členem vládnoucích elit, zpronevěřil by se pravdě, zradil by sám sebe. I tak se ale každým okamžikem snaží mocenské rozpoložení ovlivnit, a to alespoň ze své pozice buřiče vyvíjejícího odpor. A jelikož determinuje negací, může se přinejmenším snažit, aby do křesel, do kterých sám usednout nemůže, neusedali ani ti, kteří by hokynářství nebo pediatrii pouze uškodili.

V některých případech se v lahůdkách podaří odehnat učednici za plentu ke krájení kvasnic. V jiných se učednice stane novou hokyní a vystřídá ženu za pultem. A v těch krajních se zvládne vyškrábat až na post vedoucí velkoprodejny. Chce-li intelektuál zachovat kolečka šunky v jejich úplnosti, pak je jeho údělem vystrnadit – nebo alespoň zpomalit – všemožné učednice, chodce přes mrtvoly, filozofické nekrofily a jiné „lumpy“.

Věci se však komplikují tím, že společnost má své lumpy ráda; pacienti v čekárnách jsou Cvachem ohromeni a holky z prodejny si svou novou kolegyni taky docela oblíbily… Přijímá-li tedy filozof úděl zapuzovat lumpy, přijímá i opovržení, které mu taková činnost vynese. Zde však autor do Svitákových myšlenek vměšuje vlastní přesvědčení, a sice přesvědčení, že onen cirkusový klaun nemá pouze upozorňovat na požár, ale především na krotitele lvů, který si v šapitó hraje se sirkami.

Myslet Svitákem proti Svitákovi

Teorie snažící se racionalizovat zájmy společenských skupin jsou stále jen teoriemi postulovanými dominujícími silami ve společnosti, a jsou tedy stejně tak objektivní, jako skupiny, strany, třídy, národy, nebo rasy, které je obhajují, případně napadají. Hegemonní politická teorie, co o sobě tvrdí, že je baštou pravdy, je nutně politická teorie „provokující k odporu radikální studenty, ale i zdravý rozum.“ Pracovat vně područí nějakého režimu v mnohých případech není možné a v žádném z případů není snadné. Sviták v zásadě odmítal sloužit coby další politický uprchlík živící Spojené státy záminkami a jsoucí figurkou válečné propagandy, a nebyl proto ani zde úřadům zrovna po milosti. Krása jeho myšlenkové vzpoury spočívá právě v tom, že byl otravný všude tam, kam jen vkročil.

Pravda – recept na společnost, v níž se vlk nažere a koza zůstane celá – netkví v jednotlivých tezích elit či jejich buditelů; netkví ani v optimistickém šílenství surrealistů, ani v láskařství jsoucnařů. Ne. Tkví v procesu samém, v řetězci vzájemného pření elit a jejich rušitelů, v neustálých „reprízách strukturních konfliktů,“ jak je nazývá. Ve vyvracení vyvráceného. To je jeho východisko: Vnímání zkušenosti obecně a politiky konkrétně nikoliv v jejich strnulé logice, nýbrž v neustálém procesu přerodů a změn. „Vědec, který nebere v úvahu proměnu politických orientací v čase, to jest v jednotlivých etapách společenského procesu, ten se podobá dítěti, které odmítá uznat identitu jedné a téže květiny večer a ráno jen proto, že květina zvadla nebo rozkvetla,“ říká náš Sviták, „A = B,“ říkají Svitáci napříč historií.

V úvodu již zmíněné Dialektiky pravdy se dobírá maximy, že intelektuál musí jít „s Američany proti Američanům, se Sověty proti Sovětům [a] s Čechy proti Čechům.“ Takto vyjádřená nutnost à la „myslet Hegelem proti Hegelovi“ shrnuje podstatu Svitákova intelektuálního odkazu: Je nezbytné vnímat věci v jejich více či méně smířených protikladech. Je nezbytné chápat svět v jeho přerodech a pohybovat se v něm se skeptickou důvěrou. Je nezbytné uvažovat konkrétně a soudit společenská zřízení naprosto věcně, a sice podle jejich výsledků, spíše než podle jejich slov. A je nezbytné, aby – tak jako tomu bylo v případě doktora Svitáka – intelektuálovi nebylo nic svaté a vše bylo podrobeno jeho dotěrné kritice, a to zejména těmi, kteří jsou i přes zjevené pobavení vesničanů ochotni je až do poslední chvíle varovat před požárem našeho cirkusu.