Procestoval skoro celý Izrael, od severu přes Jeruzalém, až po jih. Pohyboval se pouze na území Státu Izrael a od pásma Gazy a území západního břehu Jordánu byl desítky kilometrů daleko. I tak ale viděl v akci protiraketový systém Iron Dome. Středoškolský učitel dějepisu Martin Šeba v rozhovoru pro Studentské listy vypráví o svých cestách a přibližuje kulturní rozdíly mezi Českem a Izraelem.

Jak probíhaly tvoje poutě po Izraeli?
Během mojí první návštěvy jsme šli na jih do Negevské pouště, která je mimochodem kamenitá, ne písčitá, jak si většina lidí poušť představuje. Bylo to úplně jiné prostředí, než na co je člověk v Česku zvyklý. Česká krajina je plná kopečků a stromů, podle kterých dokážeš odhadnout vzdálenost. V poušti se vzdálenosti strašně zkreslují, koukáš se někam, co ti přijde hrozně blízko, ale přitom je to hrozně daleko. Nebo naopak.

Negevská poušť má jedno konkrétní fascinující místo – Machteš Ramon – což je vlastně obří kráter. Podruhé jsme šli do Jeruzaléma, kde jsme strávili hodně času památkami. Byl jsem v Eliášově jeskyni, na severu v Acre, kde je templářský hrad, ve kterém měli schovávat i svatý grál. Potřetí jsme šli od moře k moři, od Středozemního moře z Haify ke Galilejskému jezeru. Od jedné části Izraele na druhou, prošli jsme prostě takovým táhlým údolíčkem. Šli jsme to asi šest dní.

Jak reagovali na to, že jsi z Česka? 
V Izraeli jsou všichni příjemní a umí velice dobře anglicky. Myslím si, že je to i tím, že mají dobré vztahy se Spojenými státy. Všichni byli hrozně milí, nikdy se nám nestalo, že by na nás někdo byl hrubý. Jen jednou nás jeden prodavač bůhvíproč cíleně ignoroval. Jinak se většina Izraelců ptala, odkud jsme, jestli jsme udělali Aliju, což je trvalé přestěhování z Evropy do Izraele. Když jsem říkal, že jsem z Česka, byli většinou nadšení, protože Československo jako jediný evropský stát dodávalo Izraeli během Války za nezávislost masivní množství zbraní a dokonce i někteří piloti a vojáci byli cvičení u nás. Izraelci to ví, učí se to v dějepise. 

Máš z Izraele nějaký negativní zážitek?
Byli jsme v Negevské poušti na jihu Izraele a přišli jsme do městečka Micpe Ramon, kde ještě byly nějaké obchody. Dali jsem si tam jídlo, koupili vodu a mě hrozně zarazilo, že jak brácha, tak táta si chtějí vzít pomalu jen dvě petky pro každého – tři litry pro jednoho na tři dny do pouště, což mi připadalo úplně nesmyslné. Říkal jsem, že to je blbost, že to není dobrý nápad. Táta na to řekl: „Buď v pohodě, mám tu izraelský mapy a jsou tu naznačený prameny.“ Skutečně na té mapě byl symbol studánky nebo tryskající vody. Takže jsem si říkal, že dobře, tam by voda nabrat šla.

Šli jsme. Ani první, ani druhý den jsme nenašli vodu, ani na místech, kde podle mapy prameny byly. Záhy se totiž ukázalo, že mapa je pouze pro určité vegetační období, jinak řečeno, voda je tam jen ve specifickou roční dobu. Museli nás zachránit až beduíni. K mému překvapení ale měli pick-up, ne velblouda. Auto bylo zastavené na největším sluníčku v poušti a oni tam prostě chillovali pod korbou auta a pili mátový čaj, což je typický arabský nápoj.

Jak jste se s nimi domluvili?
Táta a bratr sice umí hebrejsky a hebrejština je arabštině dost podobná, i tak se ale nedorozumíš, je to něco jako čeština a polština. Proto jsme jim anglicky řekli, že potřebujeme vodu a oni nám ji načepovali z takového plastového sudu. I tak jsme ale stále neměli vodu, což byl docela problém. Mít pravou žízeň je vážně nepříjemný pocit. Tady máš malinkatou žízeň, v poušti jsme byli den v suchém, střídavě teplém a střídavě mrazivém počasí a ten pocit žízně byl takřka nepopsatelný. Takže jsem poprvé v životě, a snad tedy i naposledy, doufám, byl donucen pít vodu z kaluže… byla to normálně dešťová voda, které nic nebylo, jen v ní byl bobek od nějakého kozoroha, kteří v té poušti žijí. Bylo mi to ale úplně jedno.

Nakonec jsme museli náš trip přerušit. Byli jsme nucení jít asi dvacet kilometrů azimutem na nejbližší silnici, kde jezdila auta. Dorazili jsme na cestu, která někam vedla – a tam byl takový betonový kvádr zhruba 2 × 2 metry. Z jedné strany nebylo nic, ale z druhé byl nápis ve třech jazycích – hebrejsky, arabsky a anglicky.

Potom jsme zjistili, že jsme prošli místem, kde izraelská armáda testuje rakety. To byl první šok – že jsme prošli zakázanou zónou, o které jsme nevěděli. Další zajímavá věc byla, že se nám tam podařilo stopnout autobus. Vydali jsme se zpátky do městečka a v poušti jsme prostě stopli autobus. Normálně nám zastavil a prodal jízdenku. 

Říkal jsi, že jsi byl v Jeruzalémě. Jaké to tam bylo?
Jeruzalém je fascinující metropole, kde je i v ulicích vidět náboženská praxe. Nikde jinde jsem v Izraeli neviděl, že by si třeba muslimové vystoupili z auta a začali se modlit směrem k mešitě. Zároveň je to strašně živé město, ve smyslu, že ty přijdeš do Starého města, kde je spousta různých krámků – vypadá to jako z pohádky Tisíc a jedna noc. Je tu hlava na hlavě, spousta různých lidí, pachů a hromada minaretů, věžiček. Víceméně středověké památky.

To je historické centrum, kde se střetávají svatá místa tří náboženství – jsou namačkaná na jednom místě a je cítit jejich historie. A co mi přišlo hrozně vtipné, tak křesťané mají různá svatá místa – tady je místo, kde se Ježíš naposledy modlil, támhle je místo, kde zemřel prorok Eliáš. Každá křesťanská církev má svoje místo, které zaručeně zemřel prorok Eliáš. Takže máš tři Eliášovy hroby (směje se). Svatých míst je tam paradoxně více než událostí a lidí.

Zaujalo tě tam ještě něco?
Co mě úplně odzbrojilo a představoval jsem si to úplně jinak, byla Getsemanská zahrada, ve které měl Ježíš poslední večeři a kde ho pak zatkli. Přišli jsme tam a viděli jsme zahradu velkou asi jako malý dvoreček se třemi stromy, co můžeš obejít a jít ven. Nic víc. Ty stromy jsou ale několik století staré olivovníky a je nádherně vidět, že jsou prastaré.

Vzpomeneš si na nějakou další zajímavost?
Určitě. V Jeruzalémě jsme chtěli co nejlevnější hotel, takže jsme nemohli jít úplně do centra. Dostali jsme se do hotelu kousek od Olivové hory, kde je obrovský hřbitov, velký asi jako čtvrť v Praze. Jeden náhrobek za druhým a mezitím vede silnice. A nad tím stál náš hotel. Nejlevnější, asi nikdo nechtěl bydlet u hřbitova.

Překvapilo tě v Izraeli něco?
Ano, s bráchou jsme se šli podívat na pláž a najednou se před námi objevily kachličky sestavené do tvaru ženské tváře. Chvíli jsme se na to dívali a přemýšleli jsme, co to je – a zjistili jsme, že je to pozůstatek z Římské říše, takže hrozně staré. To nás nepřekvapilo, věděli jsme, že tam dříve byli Římani. Překvapilo nás ale, že nikdo neřešil, že tam takový unikát mají. Kdyby to bylo v Čechách, tak to oplotí, postaví nad tím muzeum a prodávají lístky. A tam si takhle prastará věc – starší než cokoliv v Česku – prostě chátrá v písku a maximálně si nějaký kolemjdoucí řekne „hm, hezký“. Méně významné památky v Izraeli nikdo neřeší. Možná je to kvůli tomu, že je mají pomalu na každém kroku.

Jsou podle tebe nějaké kulturní rozdíly mezi Českou republikou a Izraelem?
Je cítit, že je to jiná země, že tam jsou trošku jiné zvyky, ale není to úplná exotika a nesrozumitelná kultura typu Dálného východu jako Barma, Laos nebo Kambodža. Je to jen přes Středozemní moře a snad celou historii se obyvatelé setkávali s Evropany, zároveň se spousta obyvatel z Evropy přestěhovala. Díky tomu je zde skoro evropská kultura, je to fúze evropské a orientální kultury. Neměl jsem pocit, že bych nechápal, co se kolem mě děje, ale přece jenom je to malinko jiné.

Jak bys popsal tamní kulturu?
V Izraeli je spousta menšin a kultur najednou. Nejen že se střetávají tři světová náboženství, ale navíc i jejich odnože. A hromada malých náboženství a sekt. Třeba bahá’í nebo Drúzové. Také je důležité říct, že Arab se v Izraeli nerovná muslim, existuje stará, arabská křesťanská církev – Maroniti. Kulturu Izraele ovlivňuje i fakt, že se do něj přestěhovali lidé z různých částí světa – z afrických zemí, Polska, Španělska či Česka – a dovezli si s sebou i svou národní kulturu. Hodně to ovlivňuje třeba gastronomii. V Izraeli žije i velká indonéská menšina, což mě upřímně překvapilo. Údajně je to kvůli tomu, že byl v Izraeli nedostatek pracovníků v sociálních službách, a proto přijížděli Indonésané, kteří později získali izraelské občanství.

Liší se život Izraelců od toho našeho?
Žijí mnohem více venku, jsou hodně sousedští, více se zdraví na ulicích a více se spolu baví. Je to taková Evropa na začátku minulého století. I stravování probíhá více na ulici – mají spoustu street foodu jako různé šavarmy či falafel. Zajímavá věc se týká McDonald’s, protože podle židovského stravování – kašrutu – židé nesmějí jíst dohromady masné a mléčné výrobky. Řeší to tak, že do hamburgerů nedávají sýr, takže si tam nemůžeš dát třeba cheeseburger.

Překvapilo tě něco po negativní stránce?
Negativně mě překvapil nepořádek, myslel jsem, že tam nebude. Nepořádek čekáš někde v méně vyspělých státech, ale Izrael je docela bohatý. I když to nevypadá, tak podle ekonomických čísel jsou jedním z nejbohatších států v regionu. Co mě ještě překvapilo a co je pro Evropana těžko pochopitelné, je to, že všichni mají zbraně. Ale úplně všichni. Policisty jsem moc neviděl, ale vojáci jsou všude.

Proč?
Není to tím, že by Izrael byl vojenský stát, ale tím, že mají pro všechny povinnou vojenskou službu. Mám dojem, že holky ji mají zkrácenou, ale nechodí sloužit někam do zázemí do kuchyně, když to řeknu šovinisticky. Normálně dostanou samopaly a cvičí se jako klasičtí vojáci ve střelbě se zbraněmi. Mají jiný systém, než jaký byl u nás. Je to taková internátní škola – přes týden jsou na manévrech v nějakém vojenském objektu, ale přes víkend můžou jet domů. Člověk tak ve všech dopravních prostředcích potkává mladé lidi, kteří mají batoh a v ruce vybitý samopal.

Když na ulici nevidíš vojáky, tak ozbrojené lidi, kteří nenosí zbraň nějak okatě, takže si toho u nich třeba ani nevšimneš. Často dochází k nějakým útokům a většinou to není tak, že by útočníka zpacifikovala policie, ale stihne ho odprásknout někdo z kolemjdoucích. Je to zvláštní systém, ale zase je rychlejší, nemusíš čekat na příjezd policie. 

Jaký jsi měl pocit ze všudypřítomných zbraní?
Byl jsem z toho nervózní, ale pak si zvykneš. Ale tak, zvykneš si i na to, že máš nad domem protiraketový systém. Jsou to věci, se kterými se obyvatelé Izraele musí naučit žít, protože Izrael je často terčem útoků raket, které střílejí z pásma Gazy nebo z Hizballáhu, z Libanonu. Je to ten slavný protiraketový deštník, který občas vidíš. Já ho viděl v akci a je docela hustý.

Kdy a kde to bylo?
Byla noc a my jsme spali na poušti. Z místa, kde jsme byli, jsme slyšeli jen takový prapodivný zvuk, svist, ale neviděli jsme raketu, která letěla na Izrael z pásma Gazy, od kterého jsme tehdy byli kolem 50 kilometrů daleko. Iron Dome, protiraketový deštník, vystřelil na letící raketu protiprojektil. Slyšeli jsme další svist a pak jsme na obloze viděli výbuch, takový ohňostroj, a nic.