Čechy a Morava se v letech 1939 až 1945 zmítaly v ponižujícím stavu německé nadvlády. Zoufalý prezident Emil Hácha pod výhružkou kompletního rozbombardování Prahy souhlasil s okupací, což vedlo k zavedení tvrdého režimu. Plán nacistů byl takový, že toto území padne do jejich rukou a jeho národ postupem času zcela zanikne, až na pár poněmčených výjimek. Jak se tedy Čechům žilo v onom období plném strachu a nejistot? 

Síla odboje

Češi stihli během okupace rozvinout rozsáhlou síť organizovaného odboje, o jejíž míře nacisté zprvu netušili. Potlačení rostoucího odporu se tedy chopil zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, což paradoxně vyústilo v atentát na jeho osobu dne 27. května 1942. Exilový odboj byl s tím domácím spojen pomocí zakázaného zahraničního rozhlasu, tudíž byli Češi stále v otázce světového dění v obraze.

Ještě před okupací vzniklo jako první Politické ústředí složené převážně z bývalých politiků. Vedle nich se dále zformovala odbojová organizace Petiční výbor věrni zůstaneme, jež si zakládala na spolupráci s intelektuály a evangelickou církví. Velmi početným spolkem se stala i Obrana národa vedena Aloisem Eliášem, jejíž členy byli především bývalí generálové československé armády, legionáři a sokolové.

Stěžejním úkolem těchto spolků byla distribuce ilegálních tiskovin, které by Čechy nabádaly k organizované neposlušnosti. Takovým byl například časopis V boj!. Většinová společnost se však na aktivitách odboje nepodílela, ačkoliv měla k německým okupantům odpor. Svůj nesouhlas jedinec mohl projevovat zpíváním národní hymny, strháváním vyhlášek, nošením trikolóry na oděvu či vědomou výrobou vadných strojů pro německý trh.

Otázka kultury a školství

Přestože si kultura během těžkých časů vedla poměrně slušně, několik umělců přistoupilo na odchod do exilu. Patřil mezi ně patřil například Jiří Voskovec, Jan Werich, Bohuslav Martinů či Jaroslav Ježek. Ničivé ztráty utrpěly především knihovny a vědecké sbírky, rozrůstal se seznam zakázaných knih a celý společenský život byl podřízen cenzuře. V literatuře se pro české obyvatelstvo stala trendem doba národního obrození a hojně se prodávaly také historické a psychologické romány. Židovští autoři svá díla často vydávali pod falešnými jmény, neboť byla stejně jako zahraniční literatura přísně zakázána.

Nacistická propaganda se zároveň postarala o publikování německých překladů, příběhů s dělníky v hlavních rolích a antisemitské literatury. Tragický osud čekal například na spisovatele Karla Poláčka, autora románu Bylo nás pět, jenž pro svůj původ zahynul v jednom z koncentračních táborů.

Stejným způsobem byla cenzuře podrobena i divadla. Na jevišti nesměla zaznít slova jako „republika” či jména zemí, které byly s Německem ve válečném konfliktu. V populárních divadlech, Divadélku pro 99 nebo D 34 si získaly úspěch hlavně historické a lidové hry od Klicpery, Tyla či Goetheho. Takový William Shakespeare byl však pro režim nepřijatelný.

Co se týče hudby, propaganda obratem zakázala tehdy tolik oblíbený jazz, neboť byl symbolem americké kultury, která byla nacisty vnímána jako zhýralá. Během života v protektorátu měla však největší hodnotu kinematografie. Lidé se v kinech mohli oprostit od všedních starostí a jejich návštěvnost dvakrát vzrostla oproti předválečnému stavu. Ani filmy se nakonec nevyhnuly německé kontrole, a tak musel být každý snímek dvojjazyčný a předcházelo mu zpravidla zpravodajství o úspěších nacismu. Hvězdou filmového plátna se stali Vlasta Burian, Oldřich Nový či Lída Baarová.

Režim si samozřejmě podmanil i české školství, které tvořilo nebezpečí v podobě vysokoškolských studentů a inteligence ve všech svých podobách. V roce 1939 došlo k uzavření všech vysokých škol pod záminkou potrestání studentských demonstrací, ačkoliv skutečným důvodem byl cíl udělat z českého národa národ nevzdělaný. Podobný osud postihl i některá gymnázia a střední školy, jejichž budovy později sloužily vojenským účelům. Od roku 1940 byla také povinně vyučována němčina, jíž se žáci věnovali nejméně osm hodin týdně. Velkými změnami prošly i učební osnovy. Zeměpis se zaměřoval především na území Říše a jejích spojenců, zatímco historie českých zemí se přestala vyučovat. Nejhorší pozici ve školství zaujímaly židovské děti, které byly vyloučeny z německých i českých škol, aniž by měly povolení vzdělávat se se soukromými učiteli.

Každodenní život v protektorátu

Čeští obyvatelé měli to štěstí, že zásadně netrpěli hladem, ačkoliv si z mizerné nabídky potravin příliš nemohli vybírat. Již v říjnu 1939 byly zavedeny potravinové lístky, které měly za úkol regulovat odběr masa, mléka, másla apod. Němci měli oproti Čechům navrch, neboť měli zpravidla nárok na větší množství kvalitnějších potravin. Běžný člověk obvykle na týden dostával 2900g chleba, půl kila masa a denně čtvrt litru mléka. Potraviny, které se nedaly sehnat na lístek, lidé kupovali na černých trzích, kde však cena výrazně narostla. Rok 1940 také přinesl zákaz prodeje kávy a čokolády. Pod dohledem mělo gestapo i venkov, kde si zemědělci byli schopni obstarat vlastní suroviny. Z toho důvodu byli tamní obyvatelé nuceni odvádět nepřiměřeně vysoké dávky a čas od času probíhaly namátkové kontroly. Vesničané také fungovali jako zdroj potravin pro příbuzné ve městech, ačkoliv se jeho prozrazení trestalo vězením. Jistý problém zasáhl i zdravotnictví, jež trpěl nedostatkem doktorů. Židovští emigrovali do zahraničí a zavřené vysoké školy nemohly produkovat jejich náhradu v podobě nových lékařů.

Součástí každodenního života byla i móda, na které se válečný stav podepsal hlavně v úbytku židovských módních salónů a krejčovství. Češi se zároveň potýkali s nedostatkem textilu, bot, kosmetiky a domácích spotřebičů, které Němci pro vlastní potřeby ihned po okupaci vykoupili. Stejně jako potravinové lístky existovaly také „šatenky” a poukazy na obuv. Co se týče módních trendů, nosily se kostýmky upozorňující na štíhlý pas, vycpávky v ramenou, skládané sukně, kloboučky na stranu a boty na klínku. Muži se většinou oblékali do obleků tmavých barev, ale našlo mezi nimi několik rebelů uctívající swing a americkou kulturu, kteří volili dlouhé sako a úzké kalhoty odhalující ponožky.

Každodenní život Žida v protektorátu

Postavení Židů bylo v tehdejší společnosti bezpochyby nejnižší, což se projevovalo v nelidských životních podmínkách, jimž museli čelit. Zásadní pro židovskou komunitu bylo zavedení norimberských zákonů v roce 1939, které je systematicky dostaly na okraj společnosti. Židům byly běžně zabavovány domy nacistickými funkcionáři, směli jezdit jen v zadním vagonu, byl jim zakázán vstup do parků a všech zábavních zařízení a byli vyloučeni ze škol. Kromě toho si nesměli kupovat holicí mýdlo, ovoce, ořechy, marmelády, sýry, sladkosti, ryby, drůbež a zvěřinu, což jim v lepším případě obstarali vstřícní sousedé. Navíc si mohli nakoupit pouze mezi patnáctou a sedmnáctou hodinou odpoledne.

Mimo zákaz sňatků Židů s Čechy byli Židé povinni nosit na oděvu šesticípou hvězdu prokazující jejich původ. Zároveň se nemohli pohybovat na všech veřejných místech, v několika určených ulicích a zavřené pro ně byly kromě kin i restaurace, knihovny či bazény. Od roku 1939 neměli povolení po 20. hodině vycházet z domu, což o rok později vyvrcholilo zákazem opustit místo bydliště. Dalším krokem režimu bylo odsunutí židovských obyvatel do ghett, a tak připadl veškerý jejich majetek vlivným Němcům. 2. světová válka v konečném důsledku přinesla smrt 65 procentům českých Židů.