„Hele, tak v kolik teda?“

„No, všude píšou, že se rozsvěcuje každou hodinu vždy v půl. S tím, že to první rozsvícení je v 16.30.“

„První rozsvícení? To snad nemyslíš vážně. Víš, kolik tam bude lidí?“

„No jo, ale tak třeba na 18.30 bychom tam mohli jít, ne?

„Dobře, platí.“

Je 17.20, cucám flašku vaječňáku a otráveně sleduji živé vysílání ze Staroměstského náměstí. Lidí oproti 16.30 značně ubylo, ale že by se prostor vylidnil, to se říct nedá. Spíše už lidé nestojí ve dvou řadách nad sebou, a tak se z celopražského moshpitu stal pouze přeplněný koncert Shawna Mendese. Za chvilku na sebe tedy oblékám lehkou bundu (v zimní bych se nikam neprotáhl) a vyrážím.

Je 18:20 a já si klestím cestu vyčkávajícím davem. Zhruba pět minut před půl sedmou se doposud svítící vánoční stromeček ponořuje do tmy a my se ocitáme jen pár metrů od něj. „Teď to přijde,“ říkám si v duchu, tasím mobil a zapínám nahrávání.

Za chvilku se vedle nás ozve sborovým hlasem odpočítávání cizinců: „Five, four, three, two, one, shiiiine!“ Pohledy všech se napjatě upínají na stromeček. Minutu; dvě; tři.

Ale nic. Nic se neděje. Silueta vánočního stromku se dál jemně chvěje ve větru a ve tmě. Nadšení cizinci i nadále pokračují ve zběsilém podporování stromečku, jako kdyby se jednalo o slečnu, která má za chvíli rodit: „Come on, you can do it!“, „You god it!“, „Don’t give up, baby!“ Po pár minutách však vlivem studeného vzduchu přicházejí o hlas a náměstí se noří do ticha.

Mezitím svádím tuhý boj o to, zda je důležitější instagramový příspěvek s rozsvícením stromečku nebo zachování životnosti mých prstů. Stále totiž držím mobil s nahráváním. Nemohu jej sklopit, protože stromeček se může rozsvítit každou vteřinou. Nejprve střídám ruce, abych se vyhnul omrzlinám, ale posléze zjišťuji, že je to marný boj. Ano, budu muset jednu ruku obětovat, nedá se nic dělat. Mobil tedy chopím nastálo do pravé ruky (rozuměj, je dál od srdce, a proto hrozí menší riziko teplotního šoku) a trpělivě vyčkávám.

Ne, že by na tom srdce tedy bylo lépe. Pod slabou bundou také zažívá krušné chvilky, čemuž nepomáhá ani fakt, že jsem zhruba z 10 stran velmi spontánně (a přesto poměrně intenzivně) zahříván okolními lidmi.

Stromeček se rozsvěcí v 19.05. Vypínám nahrávání. Necítím se však ani trochu jako vítěz. Připomíná mi to spíše pocity po volbách. Splnil jsem sice svou občanskou povinnost, ale výsledek stojí úplně za prd. Avšak, vždycky jsem měl slabost pro dobré konce, a tak se rozhodnu i tento zachránit a zakončit svou cestu svařákem a trdelníkem.

„Cože, 160 korun?!“