O Islandu můžeme s nadsázkou říci, že se jedná o ráj rovnosti – šlo o jednu z prvních zemí, kde ženy získaly volební právo. I přesto islandské ženy vyrazily před nedávnem do ulic, aby poukázaly na svou nepostradatelnost a genderovou nerovnováhu platů na Islandu i ve světě. Demonstrují za problémy, které nejsou na první pohled patrné, avšak absence žen na jejich pozicích ukázala, že se bez nich svět zkrátka neobejde. Co islandské ženy chtějí?

Islanďanky nestávkují poprvé

Psal se rok 1975. Ženy napříč Islandem odmítly 24. října vykonávat svou práci, starat se o děti či uklízet. Islanďanky tak reagovaly na vyhlášení tzv. Mezinárodního roku ženy. Jejich cílem je poukázat na nepostradatelnost žen ve společnosti, ať už v zaměstnání nebo v domácnostech. Ženy se semkly, vešly do ulic, shromažďovaly se, pily společně kávu a debatovaly o feministických tématech.

Jen v Reykjavíku, hlavním městě ostrova, se sešlo přes 25 tisíc žen, které si přišly poslechnout přednášky, společně si zazpívat a diskutovat; stávkovalo až 90 procent žen. Muži se mezitím snažili situaci zvládat po svém. Nechali starší děti starat se o mladší sourozence, obchody hlásily vyprodané klobásy (oblíbené jídlo té doby, které bylo snadné připravit). Tento den vstoupil do dějin jako Dlouhý pátek.

Co tím ale Islanďanky získaly? Rozhodně probudily bezpočet žen, které začaly více přemýšlet o genderové nerovnosti ve společnosti. Byl to první krok k emancipaci žen na Islandu. Tím, že se země na jeden den paralyzovala, se mnohým mužům konečně otevřely oči. Od té doby se Island stal světovým vzorem rovnosti mezi muži a ženami. Aktivistky také svojí stávkou přinutily parlament schválit zákony o genderové rovnosti. O pět let později si Island zvolil svou první prezidentku Vigdís Finnbogadóttir, která se tak stala vůbec první demokraticky zvolenou prezidentkou v Evropě.

Co moderní Islanďanky ještě požadují?

24. října 2023, na výročí první velké stávky, Islanďanky opět vyrazily do ulic. Premiérka Islandu Katrín Jakobsdóttir (na fotce), která se sama do stávky zapojila, prohlásila, že chce do roku 2030 zcela srovnat práva Islanďanů a Islanďanek. Poukázala jak na gender pay gap, tak na sexuální obtěžování a násilí. A feminističtí aktivisté a aktivistky slova premiérky vyslyšeli. V hlavním městě se sešla zhruba čtvrtina národa. Následky samozřejmě nebyly zanedbatelné, paralyzované bylo školství, banky, obchody. Účastníci a účastnice stávky společně zpívaly hymnu stávky z roku 1975 Áfram Stelpur. Premiérka Islandu se nechala slyšet, že jí velmi záleží na tom, aby svět viděl islandské ženy stávkovat a zamyslel se nad panujícími genderovými nerovnostmi napříč všemi zeměmi.

Ale po čem ještě ženy v ráji rovnosti vlastně volají? Jednoduše je stále co dohánět, přestože Island platí za celosvětovho leadera v rovnosti pohlaví. I tak je rozdíl mezi platy Islanďanek a Islanďanů asi 21 procent, zároveň zhruba 40 procent žen někdy zažilo genderově podmíněné násilí. Dále se také ženy dotýkají citlivého tématu takzvané neplacené práce. Jde hlavně o domácí práce, které dosud leží na bedrech právě zejména žen, jež mají mnohdy samy na starosti péči o děti a domácnost, účetnictví atd. Ženy zkrátka v životě čelí v mnohým úskalím a péče o rodinu pro ně může být výraznou překážkou v kariérním růstu.

Mají se probudit i české ženy?

Můžeme se jen směle podivovat nad tím, proč zrovna na Islandu, kde je gender pay gap jeden z nejnižších na světě, ženy stávkují a volají po změně, když už zdánlivě mají vše, po čem touží. Jak jsme na tom ale my? Ze 146 zkoumaných zemí je Česká republika na 101. místě v rozdílech platů mužů a žen, a to hned za Maďarskem a Ghanou. Obecně platíme za nejnerovnější země v Evropské unii, hůře už je na tom jen Estonsko a Rakousko.

Velký podíl na tom mají i částečné úvazky, které nejvíce využívají právě ženy. Tím totiž ztrácejí možnost kariérně růst nebo zaměstnanecké benefity. Přitom ženy mnohdy nevolí částečné úvazky dobrovolně, ale uchylují se k nim právě kvůli náročné péči o děti a domácnost. Působí zde efekt takzvaného skleněného výtahu, kdy se muži působící v oborech, kde je vysoké zastoupení žen, dostávají na vyšší pozice mnohem rychleji, a rychleji jim tedy rostou i mzdy. Naopak to ovšem samozřejmě nefunguje. Největší propast hlásí například peněžnictví a pojišťovnictví, kde jsou rozdíly mezi mzdami mužů a žen skoro 30 tisíc korun. A nepomáhá ani vzdělání. Ženy vydělávají méně bez ohledu na to, jakého stupně vzdělání dosáhly. Rozdíly platů mezi vysokoškolsky vzdělanými osobami je dokonce nejvyšší.

Kudy vede cesta?

Dnes už víme, že ženy dostávají za stejnou práci méně peněz než muži. Každá země se s touto skutečností potýká po svém. Některé státy podporují muže v tom, aby odcházeli na rodičovskou dovolenou, případně aby se se svými partnerkami střídali. Stěžejní je také péče o děti v podobě předškolního vzdělávání, které by umožnilo ženám dřívější návrat do práce.

Právě v tom je Skandinávie také světovým lídrem – mateřská dovolená zde trvá pouhý rok, konkrétně v Norsku žena pobírá 80 procent svého původního platu, případně může pobírat i celý svůj plat, pokud stráví na mateřské deset měsíců. Rodiče se ve druhém případě musí na rodičovské vystřídat a otcové zůstávají doma nejméně šest týdnů. A mnoho rodin toho skutečně využívá.

Zmiňovaný Island platí za rekordmana v čerpání otcovské dovolené, novopečení tatínkové mohou zůstat doma až 12 týdnů. A tento model funguje bez problému. V České republice se však prozatím k ničemu podobnému neschyluje, ačkoliv zdejší aktivisté na problémy v oblastech platové nerovnosti velmi často poukazují. Zatím to ale vypadá, že je nikdo neslyší.