Ve světě plném dezinformací a konspirací je důležité, abychom byli zdravě kritičtí. A to nejen k novým zdrojům, ze kterých informace čerpáme, ale i k těm, které formovaly naše pohledy a názory na svět. Od naší názorové a společenské bubliny přes školní osnovy až po staletí zavedené vědecké „pravdy“. Série Živá věda představí v rozhovorech s odborníky pohled současné vědy na vědecké omyly, ale také nedávné objevy, které posunuly, nebo dokonce převrátily vědecká paradigmata.
Tereza Stöckelová je socioložka, zabývá se studii vědy, technologií a medicíny na Sociologickém ústavu Akademie věd ČR. Mluví o tom, jak věda funguje a jak se vyvíjí. O tom, proč je v pořádku řešit vědecké problémy různorodými a občas i protichůdnými přístupy a tom, že věda je vždycky také politická.
Série se původně měla jmenovat Omyly vědy, po následujícím rozhovoru jsem se ale rozhodl ji přejmenovat na Živá věda. Omyly jsou podle Terezy Stöckelové organickou součástí vědy a mají příliš negativní konotaci, a proto je podle ní lepší mluvit o vědě v akci.

Kdy věda dělá chyby?
To je hodně obecná otázka. V zásadě bych řekla, že věda dělá chyby pořád. Nevím ale, jestli to nazývat chybami, protože chyba má negativní konotaci. Běžnou součástí výzkumného procesu je zkoušení toho, jestli a kam konkrétní cesta vede nebo nevede. Když děláte v laboratoři experiment, měníte opakovaně jeho parametry. Hledáte cestu, děláte chyby. Důležité je pak to, že existují mechanismy korekce, kolektivní reflexí v rámci odborné komunity, které vám dovolí brzy zjistit, co je a není dobrá cesta, a zkusit případně něco jiného.
Je ve vědě víc neúspěšných pokusů než těch úspěšných?
Věda je neustálou sérií těch neúspěšných, které nikam nevedou.
Věda je vědou v akci, ne souborem pevných faktů
Má společnost mylnou představu o vědě?
Je určité relativně rozšířené nedorozumění ohledně vědy, které podporuje sama věda tím, jak se prezentuje ve veřejném prostoru. A totiž, že věda je souborem nějakých pravd, stoprocentně jistých faktů.
A čím tedy věda je?
Věda je především věda v akci, probíhající výzkum charakterizovaný relativně velkou mírou neurčitostí, neznalosti. Z něho se pak rodí dílčí poznatky. A pak je ne menší část vědy „v učebnicích“, ale ani tam to není jistojistá věda, tam je ta míra nejistoty daleko nižší, je to vědění víceméně sdílené napříč oborovou komunitou.
Boří se i takové učebnicové pravdy?
Víme z historie, že dříve nebo později velmi pravděpodobně dojde k radikálnímu přehodnocení toho, co se dnes v učebnicích píše. Nejde jenom o nejznámější překlopení z newtonovské do kvantové nebo einsteinovské fyziky. Například hlavní proud biologie pracoval několik desítek let od objevu DNA v paradigmatu genetického determinismu, podle kterého je DNA jednosměrně a v podstatě mechanicky přepisována do RNA proteinů a fenotypu organismů, dneska je ale čím dál jasnější, že tyto procesy jsou mnohem komplexnější, vícesměrné. DNA rozhodně není nějakým jednoznačným zápisem, je aktivně čtena naším tělem v konkrétních environmentálních podmínkách. Na tomto poli dnes bádají celé nové oblasti epigenetiky a metaboliky.
Kdo tedy vytváří takové očekávání pevných pravd?
Společnost, politici a další od vědy hodně často čekají, že položí na stůl tvrdá fakta, což věda dovede málokdy nabídnout. A především ne v těch otázkách, kdy je řešení naléhavé. Pandemie covidu-19 to ukázala v přímém přenosu. V sociologii vědy to označujeme jako „postnormální věda“. To ale neznamená, že výzkum neprodukuje obrovské množství hodně užitečných a prakticky využitelných poznatků, znalostí a metod. Vždy jsou ale zatíženy určitou mírou neurčitosti. Společnosti by prospělo naučit se brát vědu s její neurčitostí. Pokud věda na volání po „pevných faktech“ přistupuje, chytá se do pasti.
Vědci si mají pěstovat citlivost pro různá publika
Je pro společnost v chápání vědy překážkou také technicistní, nesrozumitelný jazyk, který vědci používají?
Společnost není žádný homogenní útvar. Jsou různé typy veřejností. Když zůstanu u biomedicíny – na straně „společnosti“ můžete mít pacientské organizace, kde pacienti nebo jejich rodiny mají poměrně rozsáhlé odborné znalosti. Srovnatelné a v některých směrech i uživatelsky lepší než jsou znalosti samotných výzkumníků. Potom je na místě se s nimi bavit na velmi vysoké odborné úrovni, naopak by byla chyba předpokládat, že to musíme těmto skupinám nějak zjednodušovat.
Pokud se tedy zaměříme na tu část veřejnosti, které s oborem má pouze minimální zkušenosti, jak je to tam?
Pokud jde vědec hovořit v prime timeu třeba do České televize a ten pořad je určený široké veřejnosti, tak nemá smysl, aby hovořil stejným jazykem, jako mluví s kolegy v laboratoři. Možná to bude „ohromující“, ale publikum si z toho neodnese víc než tu emoci. Myslím, že by vědci měli pěstovat citlivost pro různé typy publik a kanálů, kterými komunikují.
Komunikačním kanálem mohou být také sociální média, nad kterými by se vědci před třiceti lety ošívali, že je pod jejich úroveň dávat věci na Twitter. Nemají na veřejnost shlížet ve smyslu s vámi se nemá smysl bavit, ale na druhou stranu nedělejme z veřejnosti děti, kterým musíme výzkum extrémně zjednodušovat.
Přijde vám, že je česká věda obecně komunikativní?
Když zůstanu u svého oboru, třeba Daniel Prokop dělá skvělou práci v tom, jak mluví ve veřejném prostoru o sociologii a výsledcích svého výzkumu a že veřejnost učí myslet sociologicky. A k tomu patří, že napíše Slepé skvrny nebo možná něco také tweetuje. Každý obor má ale podle mě pár lidí, kteří umějí ve veřejném prostoru zajímavě mluvit. Pro někoho to může být televize, sociální média, pro jiného přednáška na střední škole, nebo i pokec v místní hospodě.
Více paradigmat víc ví
Ve vědách se na problémy můžeme dívat různými pohledy, kterým se říká paradigmata. Může jich existovat víc správných zároveň?
Já bych tu otázku obrátila. Pokud někde dominuje jen jedno paradigma, tak to na straně oborové komunity vyžaduje nesmírné úsilí se za ním sjednotit. To mi přijde více nesamozřejmé. Minimálně v sociálních vědách už dlouho převládá v odborné komunitě konsenzus o tom, že multiparadigmatičnost oboru není problém, ale vlastně přínos.
Co to pak ale znamená?
Každé to paradigma má například svůj okruh časopisů, ve kterých se publikuje. Kdybyste zkusil publikovat v nějakém radikálně paradigmaticky vzdáleném časopise, tak pokud nebudete hodně silně ustavený autor, tak spíš neuspějete.
Neztrácí pak ten výzkum validitu?
Ne. Sociálněvědní katedry se běžně snaží integrovat pluralitu paradigmat do toho, jak jsou sestavené, kdo v nich přednáší a co vyučuje. Pokud někdo dobře dělá výzkum v jiném paradigmatu než já, mám k tomu respekt.
Vede se také produktivní diskuze mezi těmi paradigmaty?
Mnohem víc kritických rozprav se vede spíš uvnitř paradigmat. Pokud tedy mluvíme o sociálních vědách. Protože pokud vás nezačne něco vyloženě znepokojovat na nějakém jiném odvětví sociologie, tak asi nebudete investovat síly do toho s nimi svádět zásadní odborné přestřelky. Ale pokud už k nim dojde, mohou být velmi produktivní.
Chápe tenhle multiparadigmatický charakter vědy veřejnost? Chápe, že většina z těch pohledů je legitimních?
Na to nedovedu odpovědět, protože na to nemám data. Ze svého pohledu si myslím, že policymakers (pozn. red.: lidé nebo skupiny s pravomocí vytvářet nebo implementovat zákony, strategie apod.) si budou spíš myslet, že jedno paradigma je to správné a druhé špatné. Asi bude zas záležet na oboru, na který bychom se ptali.
Myslíte, že se to vnímání liší mezi generacemi? Jsou v tom jiní třeba dnešní studenti a studentky?
Lidí, kteří přišli do přímého kontaktu s nějakou sociální vědou, například ve formě univerzitní přednášky, bude mezi dnešními studenty a studentkami daleko víc než mezi lidmi o generaci starší, natož mezi těmi ještě staršími. Drtivá většina z nich sice nebudou výzkumníci na vysoké škole nebo v Akademii věd, ale budou novináři, pracovníci ve vládním nebo nevládním sektoru, v byznysu. A určité vhledy do sociálněvědního poznání a paradigmat budou mít pod kůží. Takže pak mohou mít citlivější, informovanější přístup.
Sociální vědy byly vždy trochu politika
Pokud máte pravdu v tom, že široká veřejnost ale spíš nechápe problém paradigmat, nestávají se sociální vědy v rukou politiků a médií předmětem politického boje o to, které je to správné?
Spojení sociálních věd a politiky je úzké už od samotného vzniku toho oboru. August Comte koncipoval sociologii jako obor, který má pomoci přetvořit společnost, což je v zásadě velmi inženýrský princip. Chtěl definovat obecné zákony a na jejich základě nadesignovat společnost. Myslím si, že tohle jádro sociálních věd ani nesouvisí s jejich současnou multiparadigmatickou činností.
Není to tak ale se všemi vědami?
Každá věda je tak trochu politika, i přírodověda je nějak hodnotově kotvená, dělá se s nějakou normativní vizí budoucnosti, ke které chce přispět, nebo kterou chce odvrátit. Ať už jde o biomedicínský výzkum, jadernou fúzi nebo toxikologii, výzkumnictvo vám vždycky řekne, že chce přispět k pokroku lidstva. A to je vždy normativně zakotvená, politická vize.
Akademická sféra je jemnou kombinací vědeckého a politického, procesu poznávání a hodnot. Jde o to, jak si pokládáme výzkumné otázky, jak provádíme výzkum, proč třeba pokusy na lidech a některých dalších organismech jsou zakázané nebo velmi přísně regulované, přestože by mohly přinést „cenné“ poznatky.
Zapojte laiky do tvorby výzkumů
Co by mohlo lidem pomoct pochopit vědu? Může to být třeba interdisciplinarita, spolupráce oborů?
Je zřejmé, že modernistické rozdělení vědy do jednotlivých disciplín, které mají každá svoje katedry a časopisy, dnes radikálně nedostačuje. Čekáme, že věda nějak užitečně odpovídá na řadu společenských a vědeckých výzev. Jenže otázky typu klimatická změna, umělá inteligence, ale i některé medicínské výzvy jsou široce mezi- či multioborové. Takže je nutná opravdu intenzivní spolupráce.
Jak k tomu přispět?
Ráda bych viděla daleko víc mezioborově koncipovaných studijních programů. Nefunguje přístup „udělám si bakaláře, magistra a doktorát v sociologii a pak začnu spolupracovat“. Netvrdím, že je lehké takové studium koncipovat. Na jednu stranu potřebujete, aby měli výzkumníci solidní základ v klasických oborech, ale zároveň byli vybaveni myslet a bádat multidisciplinárně.
Podporuje to také Evropská komise, její nejzajímavější a nejpodstatnější vědecké granty jsou interdisciplinární.
V čem dalším by se mohla věda vůči veřejnosti zlepšit?
Víc chodit mezi lidi, bavit se s nimi partnersky, neshlížet na ně z piedestalu: „Já jsem vědec a teď vás vyškolím, co je svět a jaká jsou jeho pravidla.“ Bavit se nejen o tom, co dělám já jako vědec, ale co v podobném tématu dělají „ne-vědci“ na svých frontách. Žádoucí je rozvíjet různé formy participativního výzkumu, open science. Má to dlouhou tradici, třeba lidi, kteří se podílejí na pozorování ptáků a spoluvytvářejí datasety, které by samotní výzkumníci nikdy dohromady nedali. Je ale potřeba přemýšlet inovativně o tom, jak lze veřejnost zapojit do všech možných oborů.
Máte nějaký takový příklad ze zahraničí?
Já mám ráda výzkumy antropoložky Jennifer Gabrys z Cambridge, která dělá citizen science, občanskou vědu, jak tomu sama říká. Ve svých výzkumech často pracuje s občanskými skupinami, kdy společně vyvíjejí třeba senzory na měření znečištění vzduchu v různých částech Londýna. Lidé se tak zapojí do monitorování prostředí a účastní se i vyhodnocování těch dat. Nejsou tedy jen předmětem výzkumů, ale jejich účastníky. S kolegyní jsme kdysi napsaly odborný článek, jehož spoluautorkou byla dělnice z továrny, kde výzkum probíhal.
Vaše DNA ovlivňuje i nedostatek nebo přebytek stravy
Největší změna, která se podle vás ve vědě udála za poslední desetiletí?
Opravdu velký posun se odehrál na poli biomedicínského výzkumu, molekulární biologie a genetiky. Už jsem zmiňovala genetický determinismus a představy o DNA jako „kódu života“, ale dnes začínáme chápat mnohem větší komplexitu biologických a fyziologických procesů. V roce 2000, kdy byl poprvé přečten lidský genom, všichni vyhlašovali, že čteme kód života. Velmi brzo vyšlo najevo, že život není zakódovaný v nějakém jednoznačném skriptu. Celé to má řadu implikací, třeba pro vývoj léčiv.
V čem ten průlom spočívá, pokud byste to mohla vysvětlit víc?
V podstatě jde o to, že DNA se nepřepisuje mechanicky do fenotypu organismů tak, jak to předpokládá genetický determinismus. Naše DNA je je organismem „čtena“ v konkrétních ekologických podmínkách. Stejný úsek DNA je čtený různě podle toho, co si prožili vaši rodiče nebo co prožíváte vy – například nedostatek stravy nebo naopak přebytek cukrů v potravě. Této měkčí vrstvě genetiky se říká epigenetika.
Považovala byste to za omyl vědy?
Nenazvala bych to tak, není to tím, že by lidé před padesáti lety byli hloupí. Ten obrat byl umožněný novými technologiemi sekvenováním genu, ale také zlevněním a zrychlením výpočetní techniky. Možná na tom genetickém determinismu nemusela biologie tak silně stavět, ale z hlediska empirického zkoumání vlastně nešlo tyto objevy udělat dřív.
Další zásadní změna je pochopení mikrobiomu jako zásadní součásti organismů. Toho, že bez mikrobiomu bychom vůbec nemohli existovat. Všechno jsou to směry, které ukazují na obrovskou komplexitu života. V biologii se dnes mluví o tom, že nejsme individua, ale holobionti. Jsme nevyhnutelně více než lidský organismus.