Student (ilustrační obrázek). Foto:pixabay

Známky mě nezajímají, podstatné je, aby studenti našli sami sebe. Co všechno ještě řekl můj učitel dějepisu?

Nevím jak ve vašem školském institutu, ale v tom mém máme něco okolo padesáti kantorů. Za dobu mého osmiletého studia mě učila již většina. Ovšem otázka zní – kolik z nich mi přineslo do života i něco více než jen definice, poučky a číselné příklady? Po zamyšlení nad touto otázkou jsem zůstala lehce zděšena. Dva. Pouze dva kantoři. A právě proto jsem se rozhodla, že vám představím svého profesora dějepisu, který na učení nahlíží zcela odlišným způsobem. Snad tento rozhovor poslouží jako inspirace současným i budoucím profesorům a pomůže studentům uvědomit si, že i kantoři jsou jen lidi a ne vždy vás chtějí skrze testy a zkoušení dohnat k psychické vyčerpanosti, ba mnohdy právě naopak.

Nemáte vystudovanou pedagogiku, pouze pedagogickou nástavbu, znamená to tedy, že jste o práci učitele nikdy nesnil?

Ano, je to tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna já bych mohl jednou být profesor na gymnáziu. Když si na sebe vzpomenu na střední škole, nestačím se divit. Téměř vůbec jsem nechodil do hodin, sekal problém za problémem, nerozuměl si s rodiči ani lidmi v mém věku, téměř každý den jsem chodíval do hospody a poslouchal povídání starších mužů o tom, jak v šedesátém osmém přijely tanky a podobně. Vždyť i maturitu jsem úspěšně složil až v září, jelikož pro neprospěch v určitých předmětech mě k ní nepřipustili. No zkrátka jsem měl přesně nulové předpoklady k tomu, stát se v budoucnu kantorem.

Kdy vás tedy poprvé napadlo spojit kantořinu se svojí osobou?

Jediné, co mě už v pubertě zajímalo, byla historie. Sám jsem se v tomhle oboru dosti vzdělával, ostatní věci mě však vůbec nezajímaly. Až ve svých 23 letech jsem si uvědomil, že chci jít studovat vysokou školu, konkrétně, že chci vystudovat historii se zaměřením na dvacáté století. V té době mí přátelé ani rodina nechápali, že takový buran jako já chce jít studovat, zvláště po tak dlouhé pauze. Během studia jsem si uvědomil, co vše mi na školském systému vadí a že jediný způsob, jak jej změnit, je ten, aby si kantoři uvědomovali, jaký vliv na studenty mají a podle toho také přizpůsobili styl výuky, respektive styl předávání informací a zkušeností. A tak jsem se rozhodl, že tuto změnu započnu u sebe. Dodělal jsem si pedagogickou nástavbu a momentálně vyučuji dějepis na gymnáziu a zároveň si dodělávám doktorát z historie, abych mohl v budoucnu přednášet na VŠ a inspirovat tak větší masy lidí.

Co je pro vás ve výuce nejdůležitější?

Takhle, možná to pro mnohé bude znít velmi divně, ale nezajímá mě, jaké mají studenti známky. Vím, že to, co si z mých hodin odnesou, nelze zaškatulkovat do stupnice hodnocení a vlastně to vůbec není podstatné. Podstatné pro mě je, aby studenti našli sami sebe, pochopili kým jsou, stanovili si v životě určité cíle a priority a šli si za nimi. Skrze úspěchy i pády našich předků se snažím, aby si uvědomili, že svůj život mají ve vlastních rukou a je jen na nich, jak s ním naloží. Přece jenom společnost formují jedinci a když jedinci netuší, kam směřují, jak by to mohla vědět společnost? Nikdo nechceme žít ve společnosti, která je zaslepená a pomalu tím míří k úpadku. Takový scénář zde byl už mnohokrát.

Čím si myslíte, že je vaše výuka odlišná a na čem vám v ní nejvíce záleží?

Jak jsem již naznačil, snažím se, aby každý žák v sobě našel to, co ho baví a tomu se také věnoval. Chápu, že ne každého baví historie, avšak z různých historických událostí jim ukazuji příklady a snažím se je jakýmsi nenásilným způsobem namotivovat k tomu, aby neprokrastinovali a začali se realizovat. Všichni máme svůj potenciál a je na každém, zda jej rozvine. Svým studentům často zadávám úvahy k různým historickým událostem. Jde mi o to, aby si z každé události, o kterou se s nimi dělím, vzali to, co je přínosné pro ně samotné. Záleží mi na tom, aby uměli vyjádřit svůj názor. Aby jej byli schopni obhájit a nenechali si jej nikým vzít. Zkrátka aby našli svou osobitost, aby se stali osobnostmi, protože dle mého názoru si v životě můžeme vážit jen osobností, ať už na nás působí pozitivně, či negativně.

Jakou radu na závěr byste rád čtenářům předal?

Dělejte v životě věci, ze kterých máte radost. Nepřestávejte se rozvíjet v oblastech, které jsou vám blízké, buďte zvídaví, poznávejte a inspirujte lidi okolo sebe. Náš svět tvoříme my, tak si jej pojďme udělat hezký. Žijte tak, ať jste šťastní a zároveň se za sebe nemusíte stydět, a to stačí.