Mikki je studentkou Lékařskou fakulty Ostravské univerzity. Při první vlně na jaře i v právě probíhající druhé vlně nastoupila do nemocnice, aby pomohla v boji proti koronavirové pandemii. Pro Studentské listy popisuje, jak vypadá její práce i studium.

„Jsem v posledním ročníku, mám před státnicemi. Musím si splnit povinnou praxi na chirurgii, ale k tomu pomáhám na covidovém oddělení. Kombinuju to. Někdy je to ale dost náročné. Občas mívám na covidu noční směnu do 6 do rána, po které mám hodinu na přejetí do jiné nemocnice a od 7 jdu na praxi na chirugii. Ale to půjde (usmívá se).

O práci na covidovém oddělení

Děláme dvanáctky. Ranní směna začíná oficiálně v 6, ale ze solidarity tam býváme dříve, i půl hodinu předem. Od 5:45 si předáváme směnu. Během toho si s noční směnou říkáme, co se přes noc stalo, kdo jak toleruje léčbu, kdo se zlepšil, kdo se zhoršil.

Po předání směny máme chvilku relativního klidu. Pak začíná první martyrium, to bývá nejnáročnější. K pacientům jdeme kolem sedmé, předtím jim musíme nachystat léky. Jedna sestra zůstává oblečená v „čistém”, jedna je většinou v „béčkové sadě” a zbývající v klasických overalech, v těch bílých skafandrech. Ty má na sobě většina sester, které jsou na směně. Mají oblek, respirátor, brýle nebo štít, dva páry rukavic a holínky. Bez toho nesmíme k pacientům. Ani do předpokoje, což je místnost oddělená igelitem od chodby. Z ní vedou dveře do pokojů k pacientům. Tam musíme v „áčkově sadě”, ve skafandru.

Když „špinavá” sestra zajde do předpokoje, tak nesmí zpátky, dokud se intenzivně nevydezinfikuje nebo nepřevlékne. Sestra v „béčkové sadě” zůstává před předpokojem, ale na špinavé části chodby. Je spojkou mezi „čistou” a „špinavou” sestrou. Má připravený vozík, na kterém má všechny možné propriety, které si ráno nachystala. „Čistá” sestra tam ale musí být nachystaná pro případ, že někdo začne mít teplotu nebo bolesti. Podle toho, co pacient potřebuje, pak připraví odpovídající léky.

My medičky jsme si už vytvořily systém, myslím, že jsme se dobře chytly. Víme, co musíme každý den udělat. Víme, co zvládneme samy a na co si musíme někoho zavolat.

O práci s pacienty

Práce u pacientů probíhá takto: ráno uděláme osobní hygienu, podáme jim léky, infuze. Pacientům s kyslíkovou podporou dáváme tzv. nebulizaci. To znamená, že jim podáme roztok léčiva, který usnadňuje vykašlování a celkově dýchání. Děláme jim taky převazy, polohujeme je. A taky nosíme snídani.

Zároveň jim měříme tlak, teplotu a saturaci krve. Ta ukazuje, kolik procent kyslíku má pacient v krvi. Z toho zjistíme, jak mu fungují plíce a jak se jeho krev prokysličuje, což je pro nás velmi důležité. Saturace bereme při každé kontrole. Taky se podle ní určuje, jestli pacienta napojíme na kyslík.

Tohle se opakuje třikrát za směnu: ráno, v poledne a odpoledne asi kolem půl čtvrté. Ne pokaždé to ale stíháme, jednou mi sestřičky říkaly, že tam šly až po čtvrté a pak končily až po šesté. Ráno končíme s návštěvou u pacienta okolo deváté, poté dochystáváme spotřebované ochranné pomůcky. Jednorázové vyhazujeme, opakované jako štíty, brýle a holínky vydezinfikujeme.

Vrátila bych se ještě k tomu skafandru. Je to opravdu hardcore. Když se do něj oblékáme, tak počítáme s tím, že v něm uděláme všechnu nutnou práci. Nemusíme v něm být čtyři hodiny v kuse, ale zase se do něj oblékáme třikrát nebo čtyřikrát za směnu. Většinou jsme v něm tak hodinu, záleží na tom, kolik je sester a pacientů. Máme dvoje páry rukavic, masku a brýle. Ty se snažíme zatěsnit, ale za chvíli se stejně začnou mlžit. Často se mi stává, že jsem se už po hodině dívám na stoly a pacienty ze všech možných i nemožných úhlů, protože vůbec nic nevidím. Ve finále fungujeme se zamlženým sklem, jinak to nejde. Je paradoxní, že čím méně fyzicky náročnou činnost dělám, tím víc se zpotím. To se taky stává poměrně často, i několikrát během směny se musíme převléknout, protože jsme zpocené od hlavy až k patě.

Svlékání je taky náročné. Musíme se nejdříve vydezinfikovat, počkat a až pak si svléknout skafandr, aniž bychom se dotkly něčeho „špinavého”. Pokaždé jsem ráda, že si to můžu sundat a znovu se nadechnout.

O souběhu se školou

Se studiem je to složitější. Fakulta se nám snažít vyjít maximálně vstříc, vidím posun oproti první vlně, kdy byli všichni zaskočení a vládnul chaos. Fakulta ani my jsme na jaře neměli informace. Teď ale klobouk dolů! Ve stejný den, co vláda vyhlásila opatření, jsme měli první e-maily, co máme čekat, koho se týká pracovní povinnost, jaké jsou výjimky, jak bude probíhat výuka a zkoušky. Mám ale zprávy o tom, že ostatní školy tak rychle nereagovaly.

Liší se to i u jednotlivých učitelů. Někteří jsou skvělí, děkují nám, že pomáháme, a sami se nám snaží pomoct. Například uznávají dobrovolnickou činnost jako část praxe, kterou bychom jinak museli splnit, nebo se snaží nahradit část výuky. Jsme jim moc vděční. Pak jsou ale někteří, kteří si myslí, že bychom měli sedět doma na zadku a plnit si akademické povinnosti. Je to o lidech.

Na naší fakultě už od jara funguje skupina koordinátorů, která dává dohromady inzeráty z nemocnic, sanatorií, domovů důchodců a dalších zařízení sociálních služeb, které potřebují mediky. Ale není to jenom o medicích. Já jsem medička, ale spousta studentů z naší fakulty, kteří pomáhají, jsou z dalších oborů – sestry, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, zachránaři a mnoho dalších. O nich nikdo nemluví. Štve mě to. Jsou to hrozně důležití lidé, kteří dělají obrovský kus práce. V rámci výuky navíc mají mnohem více praxe než medici, takže se s chodem oddělení sžijí rychleji.

V posledním ročníku jsem spíše výjimka, spolužáci se většinou plně připravují na státnice. Poslední ročník má totiž výjimku. Tady na oddělení jsem s jednou čtvrťačkou a dvěma paťáčkami. Máme skvělé oddělení, snaží se nám vyjít vstříc, týden před státnicí jsem měla volno.

O podzimní druhé vlně a popíračích

Je to teď mazec. Na jaře jsem dělala na covid ambulanci a bylo to mírnější. Pozitivních pacientů jsme za tři měsíce měli do deseti. Teď nám stejný počet lidí umřel za tři týdny. Je to náročné, máme tu jenom covid pozitivní. V průměru jich tu máme dvanáct, kapacitu máme asi patnáct. Teď jich máme jedenáct.

Není jednoduché to říkat. Ani poslouchat. Hrozně mě vytáčí, že si spousta lidí neuvědomuje, že tu pacienti umírají. Je úplně jedno, jestli na covid, nebo s covidem. Nebýt covidu, tak můžou žít dalších pět, deset, patnáct let. Ale i více, na covid může umřít i čtyřicetiletý člověk.

Oni mají svůj názor, a i když jim člověk něco řekne, tak je to volání do větru. Přijde mi to zbytečné, stejně neuvěří. Bylo by fajn, kdyby si zkusili jednu směnu, aby viděli, co to může udělat se zdravým člověkem. Jeden pán tu byl úplně v pohodě a najednou se během jednoho dne tak zhoršil, až bohužel zemřel.

Jasně, člověka to sebere. Ale zase studujeme zdravotnickou školu a měli bychom na to být psychicky připravení. Na druhou stranu si nechci zvykat na to, že lidi umírají, abych vůči tomu nebyla apatická. Nepřišlo by mi to fér vůči zesnulým pacientům a jejich rodinám. Kdybych s tím ale nepočítala, tak bych do týdne vnitřně vyhořela. Musím s tím počítat. Bohužel.

Mluví se o tom, že umírají jen starší pacienti. Je fakt, že tu máme hlavně je, ale mám pocit, že za poslední týdny se věk hospitalizovaných snižuje. Slyšela jsem, že se na ventilacích častěji objevují i padesátníci. Jeden kolega mi říkal, že jeden den viděl na snímku lehké poškození plic a o dva dny později byly úplně zanesené infekcí. Vůbec nechtěl věřit, že to postupuje tak rychle. U každého se to ale projevuje jinak.

My máme pacienty okolo 70 let, většinou už mají nějaké onemocnění. Ale upřímně, kdo ne v tom věku. Nemám ráda argumenty, že se to týká jenom starých a nemocných. Co to znamená? Že protože jsou staří, tak nejsou důležití? Dokázali by to ti lidi, kteří to tvrdí, říct i o svých rodičích a prarodičích? Chtěli by riskovat, že si oni nebo jejich blízký vytáhne černého Petra?

Na tyhle „antirouškaře” jsem hrozně naštvaná. Já si prakticky nesundávám respirátor a někdo pak řekne, že nošení roušky je pro něj omezování osobní svobody. Ale už nemám energii se kvůli tomu vztekat… Na druhou stranu chápu nechuť vůči opatřením. Není to ale zas tak velká oběť, aby se kvůli tomu dělaly demonstrace. Stačilo by, aby vláda komunikovala logicky a lidi by byli zodpovednější a ohleduplnější vůči sobě a ostatním. Mohlo to vypadat úplně jinak.

Tohle je teď na mě ale moc filozofická debata,” usmívá se na závěr Mikki a loučí se, zatímco se vrací na svoji noční směnu.