Když se před dvěma lety ještě někdo zajímal o situaci ve školství, a dokonce lidem stálo za to kvůli ní stávkovat, (předtím, než si protestní hnutí lehlo na zem čelem do hlíny) byla na Filozofické fakultě v Praze uspořádána doprovodná akce o smyslu humanitních věd. Během ní různé obory od archeologie po lingvistiku vystoupily s tematickými přednáškami, které se sbíhaly v odpovědi na palčivé otázky. Jsme zbyteční? Máme vůbec smysl? Měly bychom být zachovány? Je třeba nás zrušit? Široká veřejnost prý prahla po odpovědích. Alibismus a zamlčené předpoklady obsažené v takovém tázání jsou zřetelné od zběžného pohledu. Jejich metafyzická zapeklitost snad ne tak docela.
Vcelku nepřekvapivě dospěly obory k výsledku, že jejich vlastní existenci je dobré zachovat. Samotné médium se stalo obsahem sdělení, a celou zprávu tak znehodnotilo. Ono když Hnutí za pojídaní obličejů pardálem nabývá na síle, málokdy má smysl pořádat debatu o výhodách a nevýhodách pardála pojídajícího obličeje. Nebude přesvědčivá. Když fórum připustilo diskusi o neoddiskutovatelném, názorně ukázalo naivitu akademické debaty, ale i nepochopení skutečnosti, že užitečnost toho nebo onoho oboru je předem určena už tím, jak moc je vůbec financován. Ničím z toho se ale zabývat nebudu. Jde mi o původní otázku, kterou se akce snažila zodpovědět. Co když totiž měla odpověď znít přesně opačně: Filosofie musí být zrušena.
Potřeba skoncovat s filosofií a despekt vůči ní coby vůči „zbytečnému penzu abstraktních pojmů“ vůbec není výlučnou doménou dnešní lidové nesnášenlivosti k intelektuálům. Naopak nejambicióznější antifilosofické projekty mají na triku apoštol Pavel, Anděla z Foligna, Joseph Fourier, Friedrich Nietzsche nebo Jacques Lacan. Zajímavé ovšem je, že všechny úsudky, které dnes slýcháme o zbytečnosti, nevědečnosti nebo neexaktnosti filosofie a humanit vůbec, náleží takřečené humanitní disciplíně, a sice filosofii vědy. Jako by veškerou „objektivní“ vědu dělali v posledku humáni, (tzv. lidé)… Tím vším chci říct, že v Česku antifilosofové nebojují s filosofií jinak než filosofováním, jakkoli zbrklým. Nevyhnou se mu, protože nedokážou vymyslet nic lepšího. V tomto se od nás vlastně ničím neliší. A ve všem ostatním se liší jen nepatrně. Snad bychom jim tedy v jejich snaze skoncovat s filosofií měli pomoci. Jsme totiž také stoupenci věcí, co usilují o svůj konec.
Klam selského rozumu
Jak ale zrušit tuhle zvláštní zahálku všech daidalistů, rouhačů, marxistů a feťáků? Myšlenkových škol nabízejících řešení je mnoho. Experti v oboru navrhují tzv. zdravý rozum. Ten má být zcela dostačujícím nástrojem intelektu pro zápolení se světem. Co je ale zač?
Některé věci jsou v naší každodennosti tak běžné, tak „zajeté“, že jejich všednost zastře jejich nesamozřejmý a rozporuplný charakter. Zdravý rozum znamená obeznámenost s touto unitární praxí všedního dne. Nad věcmi zbytečně nehloubá a „přirozené představy“, které máme o světě, jsou podle něj věčné a zcela dostačující. Chce prostě bezprostřední poznání bez vší té omáčky kolem… Jenže třeba taková kniha bez omáčky je jenom výcuc na Wikipedii a oběd bez omáčky je jenom suchá rýže. „Zdravý“ nebo „selský“ rozum – který stál jak při čarodějnických procesech (důkazy založené na vidinách a snech), tak při nacistickém soudnictví (rozhodovací praxe úvahou lidovým rozumem „Volksvernunft“) – má s přírodními vědami společné leda to, že se zrodil z filosofie. Liší se tím, že má matkovražedné choutky. Obhájit a doložit jím jde navíc úplně cokoliv.
Loupnout si trochu škrobu na trávení se zdá jako samozřejmý úkon, se kterým přijde každý běžný mastičkář, výplod každodennosti hodnotnější než všechna jalová filosofie. A přece je vliv vařených brambor na tlusté střevo objevem teprve dvacátého století a výsledkem metodické experimentace, jejíž podmínkou je prostředí všestranné a mezioborové vzdělanosti. Zdravý rozum jenom převlékl vědecký poznatek za babskou radu o zchladlém šťouchanci a přikryl objev samozřejmostí. Neřkuli, že samotné povědomí o tom, že se v těle vůbec děje nějaké trávení, je výsledkem popularizace vědeckého poznání, bez nějž selský rozum tak akorát tápal a vymýšlel různé představy o tom, jak je jídlo v těle všelijak mechanicky hňácáno. Tak je tomu i s filosofií. Filosofická praxe spočívá v odemykání nových způsobů myšlení, se kterými se ale následně šermuje, jako by byly vždycky samozřejmé. Selský rozum naše díla přebírá, aby fingoval, že vždy byla stálicemi. Mění se a má se za neměnného.
Jak zrušit filosofii?
Výsledky společenské praxe v sobě potlačují svůj původ a jeví se jako pravdivé nikoliv v procesu, ale ve zdánlivé stálosti. Jenže k tomu, že je dobré dát si brambor, zapnout si v autě pásy a umýt si ruce, jsme nepřišli metodou kouknu a vidím. Jak se ale sféra naší všední obeznámenosti rozšiřuje, s čím dál více jevy nakládáme právě takovým fetišovým přístupem mastičkáře. Karel Kosík tento moment nazývá pseudokonkrétnem. Filosof na něj reaguje uvědoměním, že svět každodennosti je v posledku podmíněným lidským výtvorem, ačkoliv s ním unitární praxe počítá jako s ahistorickou daností. Společnost nachází kategoriální formy své historické praxe ve filosofii, kterou potřebuje, aby se zmocňovala světa. Až tyto formy zrealizuje, nebude mít potřebu je nalézat: Filosofie je vlastně zrušena teprve tím, že je uskutečněna. Mluvíme-li o jejím zániku, máme na mysli její úplné pohlcení zdravým rozumem, překonání obou a jejich sklad ve výslednici absolutního vědění.
Staří mystici byli fascinováni představou návratu celého stvoření k Bohu, po kterém bude absolutno chápáno ve stvoření i prostými lidskými smysly. Po vzoru Jana Eriugeny (humanitního parazita) pro toto zjevení božského ve stvořeném světě používali kovářské přirovnání: Příroda bude jako železo rozžhavené do běla, bude ukazovat boží oheň, ale přesto si zachovává své podstatné vlastnosti, svou integritu. Jelikož budou smysly vtěleny do intelektu a ten zase do Boha, bude zbytečné se filosoficky zmocňovat světa; svět bude prostě takový, jaký se bude zdát. Filosofie bude zrušena.
V tomto ohledu si i my přejeme naprosté vítězství vysoké školy života, i my chceme, aby byla realita průzračná bezprostřednímu poznání. Až totiž bude veškerá věda vtělena do zdravého rozumu, bude svět jako houska na krámě a k jeho uchopení postačí prostá dojmologie „kouknu a vidím“. Nejdřív musí ale být všechno poznání završeno, jinak bude zdravý rozum jen dál konspirovat a kňourat v komentářích na Lidovkách. Až tohle pomine, smí být teprve filosofie zrušena. Do té doby se ale bude neustále vracet jako potlačená touha nebo jako běžný bubák.
Rubrika Intervence je čtrnáctideník, který vznikl ve spolupráci mezi Studentskými listy a filosofickým spolkem Praxis. Externí spolupracovník redakce a student Ústavu filosofie a religionistiky Petr Franc se v něm věnuje kulturním a politickým tématům, ale také kritice nevěcných kritik. Název nese po stejnojmenném žánru politické agitace.
