David Krkoška studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, zároveň má i přes svůj mladý věk bohatou zkušenost s prací v médiích: aktuálně působí jako zprávař v Radiu Wave, v minulosti psal články pro Seznam Zprávy, web ČT24 nebo pro Lidové noviny. V rozhovoru pro Studentské listy mluví o situaci mladých novinářů, o bariérách, které jako mladý člověk v novinařině pociťuje i o tom, proč je žurnalistika prací jenom pro srdcaře.

Ve veřejnoprávním Radiu Wave pracuješ jako zprávař. Co ta pozice obnáší?

Jde tam především o přípravu zpráv a jejich následnou prezentaci v živém vysílání. Krom toho pode mě spadají také krátké zprávy, které jsou posléze publikované na webu Radia Wave. Je to vyloženě klasická rozhlasová žurnalistika, tedy mluvená, a zároveň taky trochu ta webová.

Radio Wave se snaží profilovat jako stanice pro mladé posluchače. Má ale rádio orientované na mladé v době podcastů a Spotify budoucnost?

Myslím si, že trendy v posunu vnímání mluveného slova Radio Wave úspěšně reflektuje. Už tím, že jsme primárně weboví, že existuje aplikace Radia Wave a tím, že pořady nabízíme i prostřednictvím podcastového formátu. Můžeš si tak stáhnout aplikaci a poslouchat pořady tam, nebo i na Spotify. Nemusíš tu stanici kontinuálně poslouchat, aby ses dostal ke svým pořadům. Můžeš si je pustit, kdy chceš a kde chceš, tedy tak, jak jsou mladší generace zvyklé média konzumovat. 

Navíc si myslím, že se Radiu Wave docela daří. Nevím, jaká máme teď čísla poslechovosti, ale poslední, která jsem viděl před pandemií, hlásila nárůst posluchačů kontinuálního vysílání Radia Wave. Což se nedá říct o všech ostatních stanicích, které jsou orientované spíše na starší lidi – padesát, šedesát let plus. Tato skupina posluchačů se z logických důvodů zmenšuje. Myslím, že Radio Wave dělá zkrátka všechno pro to, aby bylo pro mladé posluchače komfortní a snaží se sledovat aktuální trendy.

Radio Wave ale není tvoje jediné pracoviště…

Moje první vážnější zkušenost v médiích byly Lidovky.cz, tedy webová obdoba Lidových novin. Později to byly Seznam Zprávy a nejnověji jsem ještě pracoval pro web ČT24.

Nemůžu se nezeptat. Nebyl pro tebe osobně problém spojení Lidových novin s Andrejem Babišem?

Tuhle otázku jsem trochu čekal a trochu jsem se jí bál (usmívá se). Ale vážně: když jsem pracoval v redakci Lidovek, nikdy jsem vlastnictví toho listu Andrejem Babišem (Lidové noviny jsou součástí holdingu Agrofert ze svěřeneckých fondů premiéra Andreje Babiše, pozn. red.) nepociťoval ve smyslu nějakého tlaku, že by Andrej Babiš tahal za nitky a zasahoval do toho, co se v Lidovkách píše. Ani jsem nikdy nepocítil žádný nepřímý vliv, že by se jednotliví novináři některým tématům automaticky snažili vyhýbat. Nevím, jak je to v redakci printu (papírové verze Lidových novin, pozn. red.), ale já z redakce webu s tím žádnou zkušenost nemám. Zkrátka jsem alespoň z webu Lidových novin nikdy neměl pocit, že by se tam „psalo pro Babiše”. Samozřejmě, člověk z toho, že pracuje v médiu spojeném s vysoce postaveným politikem, má pořád určitou pachuť. Vzhledem k tomu, že jsem, jak jsem říkal, nikdy žádný vliv necítil, jsem se z toho nijak morálně neskládal.

Studuješ žurnalistiku na FSV UK. Jak kloubíš práci a studium?

Tohle už v mém případě není už úplně problém, protože jsem školu až na státnice v podstatě ukončil. V době, kdy to ještě bylo aktuální, pro mě ale bylo skloubení práce a studia vždycky velký problém. Školu jsem měl nějakým způsobem rozlezlou do celého týdne a vedle přednášek je tam ještě spousta jiných povinností. U mě to bylo ještě zvýrazněné tím, že jsem zpočátku na FSV studoval dva obory najednou. Vklínit do toho práci pak nebylo vůbec jednoduché. Zároveň je ale dobré, že v médiích existuje spousta elévských pozicí, které nabízejí flexibilitu. Média tak studentům dají možnost ošahat si novinářskou práci i při studiu.

„Ze strany učitelů na FSV je většinově přístup, že je to zvláštní, že se někdo cestou žurnalistiky rozhodl jít a dělat novinařinu v době, kdy je pro ni tak špatné zázemí. Spousta mých bývalých spolužáků žurnalistiku po pár letech opustila pro perspektivnější obory.“

Narážíš při výkonu práce na nějaké bariéry související s věkem? Například v podobě toho, že se k tobě politici nechovají s takovou úctou? Když dám příklad, přeborníkem je v tom premiér Andrej Babiš a jeho výroky „Jste ještě moc mladej na to, abyste to pochopil” a „Tak si to trochu nastudujte kluci, když chcete dělat novinařinu” vůči novináři DVTV, respektive novinářům The Student Times. Zažil jsi něco podobného?

Nevím tedy, do jaké míry se mě ještě teď škatulka „mladý novinář” týká, protože už taky nejsem nejmladší (usmívá se). Nicméně důležité je, že většina kontaktů s politiky probíhá telefonicky. Daný politik nemá příliš možností zjistit, s jak mladým novinářem vlastně jedná. Nicméně za dobu své praxe jsem zjistil, že je to hlavně o sebevědomí. O tom, jak suverénně a sebevědomě dokáže novinář vystupovat, spíš než o tom, jestli je mladý nebo starý. I mladý novinář dokáže být profesionální, dobře připravený a může vystupovat sebevědomě. Osobně jsem nikdy nezaznamenal, že by mnou bylo nějak pohrdáno, nebo ke mně někdo přistupoval nějak jinak jenom proto, že jsem byl mladší.

A narazil si někdy doopravdy na nějaké problémy s nedostatkem zkušeností?

Určitě ano. Dost se mluví o tom, že redakce dnes nemají příliš čas mladé novináře pořádně zaškolovat. A je to pravda. Na začátku jsou tak mnozí mladí novináři spíše hození do vody. Dostanou úkol, se kterým si nemusí nutně umět poradit, takže člověku tak nezbyde nic jiného, než se učit za pochodu. Ty dovednosti si tak mladý novinář musí sám nějak osvojit. Navíc ze začátku jedná s určitou nejistotou. Než člověk získá jisté sebevědomí v tom, co dělá, pocit, že ví, co dělá, ví, koho má pro vyjádření v článku oslovit a na co se ho ptát, chvíli to trvá. Tím procesem si musí projít a nikdo ho na to moc nepřipraví. Takže začátky v žurnalistice byly pro mě hodně o samoučení. 

Když jsme se v minulosti bavili, řekl jsi, že žurnalistika je jenom pro srdcaře. Proč si to myslíš?

Tahle otázka má teda hodně rozměrů, ale budu se to snažit pokrýt co nejvíc ze široka. Žurnalistika je, nejen z mé vlastní zkušenosti, ale především z toho, co vidím u starších kolegů, práce, která vyžaduje hodně času a značně zasahuje i do volného času, pokud ji chcete dělat opravdu dobře. Není to tak, že si osm hodin odsedím v práci a potom jdu domů a na práci zapomenu. Je potřeba kontinuální příprava na jednotlivá témata, jejich vymýšlení, obvolávání lidí, kteří k tomu mají co říct. Novinařina musí být trochu vášeň, vzhledem k tomu, že tolik zasahuje do volného času člověka. A zároveň musí být trochu koníčkem, protože finanční ohodnocení, myslím, v některých případech neodpovídá množství práce, kterou musí novinář reálně vykonat. I když člověk momentálně nepracuje, pořád musí být v obraze a sledovat, co se děje. 

Zároveň, když člověk studuje žurnalistiku na FSV, panuje zde už od prváku určitá deprese, v tom smyslu, že se člověk o tom oboru příliš nedočká vlídných slov. Většinově k tomu mají spíš přístup, že je to zvláštní, že se někdo cestou žurnalistiky rozhodl jít a dělat novinařinu v době, kdy je pro ni tak špatné zázemí. V médiích nejsou zdaleka takové peníze, jako bývaly, v redakcích není čas na zaškolování mladých novinářů a někdy ani na nějakou analytičtější žurnalistiku nebo investigativu. A navíc je tu ten nový rozměr tzv. oligarchizace (situace, kdy média skupují domácí miliardáři, často s vazbami na politiku, kteří obchodují se státem a potřebují si proto zajistit mediální vliv, pozn. red.). 

Jak už jsem zmiňoval, hlavní problém je, že v médiích nejsou peníze, protože lidé si odvykli platit za obsah. Finanční ohodnocení pak v příměru k množství práce není příliš dobré. Mluvím tedy hlavně o juniorních pozicích, nevím, jak jsou placení třeba editoři nebo šéfredaktoři. Juniorní redaktoři ale někdy nejsou tak finančně ohodnoceni, jak by si zasloužili, a spousta mých bývalých spolužáků tak žurnalistiku po pár letech opustili pro perspektivnější obory.

Úvodní fotografie: Veronika Králik, archiv Davida Krkošky