Když jsem se 17 a 18. června účastnil kongresu polské levicové strany Razem, dozvěděl jsme se o jejich plánu navrhnout do konce letních prázdnin zákon, který by v Polsku zkrátil pracovní týden na 35 hodin. Razem přitom není v této snaze osamocena. Od Japonska až po Francii se pracovní týdny zkracují. A kde je Česká republika?  

Právě když v minulém století vrcholila velká hospodářská krize, tak uznávaný ekonom John Maynard Keynes publikoval esej Ekonomické možnosti našich vnoučat, ve které předvídal, že v roce 2030 budou lidé pracovat pouhých 15 hodin týdně. Očividně se mýlil. Bylo třeba až pandemie covidu-19, aby začaly seriózní debaty o zavedení alespoň čtyřdenního pracovního týdne.

Španělsko bylo jednou z prvních zemí na světě, která v roce 1919 po masové stávce uzákonila osmihodinový pracovní den. Dnes tato země chystá jeden z největších experimentů se čtyřdenním pracovním týdnem. Po zhruba ročním odkladu to vypadá, že se do programu nakonec zapojí na 200 různých firem, jejichž zaměstnanci budou pracovat jen 32 hodin týdně, a to bez jakéhokoliv snížení mzdy. Případné finanční ztráty chce španělská vláda firmám kompenzovat z peněz, které získá z evropského fondu obnovy. Místo ztrát by však mohla nejedena firma očekávat vyšší zisky. Proč?

Vyšší produktivita i snížení přepracování

Dosavadní experimenty se čtyřdenním pracovním týdnem totiž ukazují na značný nárůst produktivity práce. Jeden takový experiment provedla v létě roku 2019 japonská odnož Microsoftu. A výsledky? Produktivita vzrostla o neuvěřitelných 40 %. Spotřeba elektřiny se v průběhu experimentu snížila o 23 % a počet vytisknutých stránek papíru se snížil dokonce o 59 %. Výsledky tohoto experimentu zaujaly rovněž samotnou japonskou vládu. Japonsko se totiž dlouhodobě potýká s úmrtími z přepracování. Pro tento jev má dokonce japonština vlastní slovo – Karóši.

Přepracování ovšem nezabíjí jen v Japonsku, jde o celosvětový fenomén. Podle zprávy WHO byla v roce 2016 dlouhá pracovní doba příčinou 745 tisíc smrtelných případů mrtvice. V porovnání s rokem 2000 tak došlo k 29% nárůstu úmrtí. Čtyřdenní pracovní týden proto není jen opatřením ke zvýšení produktivity práce či ke snížení uhlíkových emisí, je to i krok zdravotní.

Mezi lety 2015 a 2019 proběhla na Islandu studie, do níž bylo zapojeno na 2500 zaměstnanců, tedy více než 1 procento pracovní síly ostrova. Pracovní týden se jim snížil na 35 až 36 hodin, a opět bez jakékoliv redukce mzdy. Výsledky studie byly označeny za ohromující úspěch. Životy zaměstnanců se po všech stránkách zlepšily, snížil se jim stres, zlepšilo se jejich tělesné i duševní zdraví.

Čtyřdenní pracovní týden proto není jen opatřením ke zvýšení produktivity práce či ke snížení uhlíkových emisí, je to i krok zdravotní.

Myšlenka čtyřdenního pracovního týdne upoutala moji pozornost zhruba před rokem. A jsem příjemně překvapen, kolik nových experimentů s tímto konceptem od té doby začalo. Belgie nastoupila poněkud netradiční cestu, když letos v únoru oznámila, že zkrátí tradiční 38 až 40hodinový pracovní týden z pěti dnů na čtyři. Tři dny volna tak budou kompenzovat, že zbylé čtyři dny budou muset zaměstnanci pracovat déle.

Od 6. června pak probíhá ve Velké Británii dosud největší testovací program, který bude trvat půl roku. Přes 3300 zaměstnanců ze 70 různých firem od restaurací až po softwarové společnosti přešlo na čtyřdenní pracovní týden, samozřejmě bez jakéhokoliv snížení mzdy.

Čtvrtina českých firem je proti

Při výpočtu všech experimentů s tímto konceptem se člověk neubrání zlomyslné otázce. Kde je Česká republika? Podobně jako když jsem psal o veřejné dopravě zdarma, tak i při sledování tohoto trendu zaostáváme. Před říjnovými volbami do Poslanecké sněmovny navrhovalo ministerstvo práce a sociálních věcí spolu s odbory snížení pracovního týdne ze 40 hodin na 37,5. Inu, volby dopadly tak, jak dopadly a tento skromný návrh z veřejného prostoru zmizel.

Když v roce 1968 Československo přešlo z šestidenního pracovního týdne na pětidenní, předstihlo tím mnohé západní země. Dnes je však jiná doba. Ve Francii se už od roku 1998 pracuje 35 hodin týdně. A u nás není možné zkrácení ani na 37,5 hodin. Proč? Hospodářská komora si nechala vypracovat průzkum mezi zaměstnavateli, z něhož vyplynulo, že na zkrácení pracovního týdne na 37,5 hodin není připraveno celých 52 % společností, přičemž 32 % respondentů uvedlo, že překážkou je pro ně snížení produktivity práce. Podle průzkumu společnosti Moore je až čtvrtina firem proti zkrácení pracovní doby, zatímco polovina si není jistá.

Jak ovšem dokazují experimenty z celého světa, zkrácením pracovní doby produktivita neklesá, nýbrž stoupá. Narážíme zde na zeď konzervativního myšlení. Šéfové firem se nesmyslně domnívají, že by jim produktivita klesla a politici se neodváží jít proti jejich mínění. Kdoví, třeba by jim pak ještě pánové podnikatelé nepřispěli na kampaň. Blaho podnikatele je totiž dnes na prvním místě. Nezáleží na tom, že 60 procent Čechů je pro zavedení čtyřdenního pracovního týdne, a to i kdyby, podobně jako v Belgii, kvůli tomu museli po čtyři dny pracovat intenzivněji.

Šéfové firem se nesmyslně domnívají, že by jim produktivita klesla a politici se neodváží jít proti jejich mínění. Kdoví, třeba by jim pak ještě pánové podnikatelé nepřispěli na kampaň.

Češi každý rok napracují o 100 hodin víc, než je evropský průměr. Podle dat Eurostatu pracujeme týdně zhruba o tři hodiny déle, než je průměr v Evropské unii. Zhruba 7 % všech českých zaměstnanců pak pracuje déle než 50 hodin týdně. V už zmiňované zprávě WHO se přitom uvádí, že více než 55 odpracovaných hodin týdně zvyšuje pravděpodobnost mrtvice až o 35 procent! Zkrácení pracovní doby není tedy nějakým luxusním výstřelkem, je to urgentní opatření ke zlepšení zdraví zaměstnanců.

Ale asi největší důvod, proč čtyřdenní pracovní týden naráží na nezájem našeho politického establishmentu, obsahuje zpráva Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, která uvádí: „Spotřební společnost dostane se zkrácením pracovní doby více šancí změnit se na postmateriální společnost, kde budou příležitosti pro seberozvoj a udržitelné trávení volného času“. A transformaci v postmateriální společnost přece u nás nechceme, že? Jsme montovnou Evropy a tou také musíme zůstat! Zapomeňme na více času pro neplacené aktivity, různé koníčky či péči o děti, nikoliv, středem našeho života musí být pouze a jenom práce, musíme více vyrábět, abychom mohli více konzumovat a aby ekonomika mohla ještě víc růst.

Pokud nechceme, abychom se se svým 40hodinovým pracovním týdnem nestali jakýmsi evropským skanzenem, je potřeba vytáhnout do boje proti takovéto mentalitě. Boj to rozhodně nebude snadný, ale čím dříve se do něj pustíme, tím lépe pro nás pro všechny.