Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

15.02.2021 21:15

Americký týden: Trumpův druhý impeachment přepsal historii, přesto byl exprezident zproštěn obžaloby

Vítám vás u dalšího dílu vaší oblíbené rubriky o americké politice! Jak jistě víte, uplynulý americký týden se nesl hlavně ve znamení impeachmentu dnes již bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Tamní média nepsala o ničem jiném a proces prezidentova odvolání bude hlavním tématem i našeho dnešního vydání. Jak celý cirkus nakonec dopadl? Nebyl proces náhodou protiústavní? A jaké to bude mít následky pro republikánské senátory, kteří hlasovali pro Trumpovo usvědčení? To vše, a ještě maličko víc se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!

13. února udělal Senát Spojených států definitivní tečku za Trumpovým prezidenstvím. Bývalý prezident byl podle očekávání mnohých Senátem zproštěn viny – 57 senátorů bylo pro impeachment, 43 proti, čímž nebylo o deset hlasů dosaženo dvoutřetinové většiny potřebné k usvědčení. Zajímavý je právě ten poměr hlasů, kterým bylo zproštění Trumpovy viny dosaženo – demokraté totiž mají v horní komoře Kongresu „pouze“ 50 senátorů, stejně jako opoziční republikáni. Je tak jasné, že Trumpův druhý impeachment byl tím nejvíce nadstranickým procesem v americké prezidentské historii.

Nutno dodat, že minulost tolik procesů impeachmentu nezná. Jako první mu čelil Andrew Johnson, nástupce Abrahama Lincolna, a to v roce 1868. Johnson tehdy odvolal ministra války Edwina Stantona, o kterém byl přesvědčen, že je přívržencem radikálních republikánů. S těmi prezident soupeřil zejména v otázce budoucnosti Severem dobytého Jihu – zatímco umírněný Johnson pokračoval v Lincolnově odkazu tzv. rekonstrukce, radikální republikáni si chtěli Jih podrobit a vládnout v něm mnohdy až diktátorskými prostředky. Stanton, prezidentův hlasitý kritik, však rezignaci nepřijal, a to až do té doby, kdy Johnson do jeho funkce jmenoval respektovaného generála a budoucího prezidenta Granta.

Na základě zákona, který Kongres schválil měsíce před Stantonovým odvoláním, však prezident nesměl odvolávat žádné úředníky bez souhlasu obou komor parlamentu. Představitelé Senátu a Sněmovny reprezentantů, většinově právě radikální republikáni, tak Stantonův konec na ministerstvu války odmítli uznat, a de facto jej znovu za ministra prohlásili. Pár dnů Johnson Stantona znovu požádal o rezignaci, načež se arogantní ministr zabarikádoval ve své kanceláři a vlastně tím tak odstartoval Johnsonův impeachment.

Proces impeachmentu Andrewa Johnsona v americkém Senátu, Zdroj: Wikimedia Commons

Ten byl ve Sněmovně reprezentantů jasně schválen, monstrózní proces v Senátu nakonec vyústil v konečné hlasování poměrem 35 pro „vinen“ a 19 pro „nevinen“. K usvědčení prezidenta Johnsona a jeho konec v úřadu tak stačil jeden jediný hlas. Hrdinou Johnsonova procesu se stal radikální republikánský senátor Edmund Ross, který sice prezidenta bytostně nesnášel, uvědomil si však, že by se v případě jeho odstranění z úřadu moci chopil republikánský senátor a předseda Senátu Benjamin Wade (pozice viceprezidenta totiž byla od Lincolnova atentátu prázdná), který byl přívržencem již zmiňovaného návrhu na praktické zotročení Jihu. Stačil tak jeden jediný hlas a americké dějiny se mohly upírat zcela jiným směrem.

Druhou hlavou státu, proti které byl spuštěn proces impeachmentu, byl na přelomu let 1998 a 1999 Bill Clinton, a to za údajnou křivou přísahu. Proces byl vyvolán prezidentovou aférou s pracovnicí Bílého domu Monicou Lewinskou. Clintonova lživá prohlášení nakonec vyústila ve schválení dvou článků impeachmentu Sněmovnou reprezentantů, v Senátu však pro prezidentovo sesazení z úřadu hlasovalo pouze 45 republikánských senátorů. Bill Clinton tak v úřadu prezidenta setrval.

Z předchozích řádků vyplývá, že ještě nikdy v historii nebyl impeachment nadstranickým procesem. V Johnsonově i Clintonově případě hlasovali pro usvědčení pouze republikánští senátoři. Trumpův druhý impeachment se ale tomuto trendu vymyká – a bývalý prezident se tím znovu zase jednou nesmazatelně zapsal do historie Spojených států.

Oněch sedm statečných republikánů, jak jim některá k demokratům tíhnoucí média přezdívají, kteří předevčírem hlasovali pro Trumpovo usvědčení, byli Mitt Romney, Lisa Murkowski, Susan Collins, Ben Sasse, Pat Toomey, Richard Burr a Bill Cassidy. První tři jmenovaní, Romney, Murkowski a Collins jsou svým nadstranickým přístupem k politice dlouhodobě známí – ostatně byl to právě Romney, kdo jako jediný republikán hlasoval pro usvědčení již během Trumpova prvního impeachmentu ze začátku minulého roku. Collins, která v Senátu reprezentuje jinak demokratický stát Maine, se o Trumpovi v minulosti moc hezky nevyjadřovala, dlouhodobou kritičkou bývalého prezidenta je i senátorka Murkowski z Aljašky. Z celé výše zmíněné skupiny je to ale právě Murkowski, která se bude za dva roky ucházet o znovuzvolení. Na případné politické dopady jejího hlasu si musíme ještě počkat, stojí však za zmínku, že se jedná o mimořádně oblíbenou političkou, alespoň v jejím domovském státě.

Senátorka Murkowski na fotce z roku 2019, Zdroj: Wikimedia Commons

Kriticky se o Trumpovi vyjadřoval i čtvrtý v pořadí, senátor Ben Sasse z Nebrasky, jasně republikánského státu, který v loňských volbách volil pro Trumpa před Bidenem o slušných 20 %. Navzdory jeho kritickému postoji k exprezidentově osobě však Sasse většinu času v Senátu, kde je od roku 2014, hlasoval stejně jako jeho, k Trumpovi mnohem shovívavější, kolegové. Loni během své kampaně o znovuzvolení rozdrtil všechny své oponenty, a jelikož ho další volby čekají až za šest let, nemusel z hlasu pro Trumpovu vinu vyvozovat žádné současné politické důsledky.

Podobně na tom je i dvojice Pat Toomey z Pensylvánie a Richard Burr ze Severní Karolíny. Oba už totiž oznámili, že se v příštích volbách 2022 nebudou ucházet o znovuzvolení. Stejně jako Sasse se tak nemusejí bát o svou politickou budoucnost a jako odcházející senátoři spíše hrají o svůj vlastní odkaz.

To se nedá říci o posledním na našem seznamu, Billu Cassidym z Louisiany, který je senátorem za tento jižanský stát od roku 2014, a minulého listopadu byl do své funkce zvolen podruhé. Za svůj hlas byl Cassidy ostře kritizován, Lousianská republikánská strana dokonce přijala rezoluci, ve které se od znovuzvoleného senátora zcela distancuje. Ačkoli ho tak další kampaň čeká až za dlouhých pět let, již nyní se pro tamní republikány, kteří bývalého prezidenta věhlasně podporují, stal nepřítelem a zrádcem.

A právě to je nejspíše ten důvod, proč nakonec pro Trumpův impeachment nezvedlo ruku více republikánských senátorů. Prostě a jednoduše se báli o svou budoucí politickou kariéru, ačkoli v soukromí nebo i veřejně Trumpa z podněcování násilí, které vyústilo až v útok na Kapitol z 6. ledna, osočovali. Podobně na tom byl současný vůdce senátní menšiny Mitch McConnell z Kentucky, který se do Trumpa po útoku na Kapitol tvrdě pustil. Na začátku února médii dokonce kolovaly zvěsti, že bývalý vůdce většiny zvažuje hlasovat pro prezidentovo usvědčení, nakonec se však překvapení nekonalo a McConnell se postavil na Trumpovu stranu, aby pár minut po ohlášení verdiktu Senátu vystoupil s projevem, ve kterém Trumpa za jeho podíl na lednových nepokojích ostře zkritizoval.

Těžko říct, zdali se McConnell bojí o svou politickou budoucnost – jeho 7. volební období končí až v roce 2026 a spekuluje se, že se tentokrát už skutečně jedná o jeho poslední šestiletku v hlavním městě Unie. Ať už tak, nebo tak, McConnell ví, že pokud chtějí republikáni v letech 2022 a 2024 pomýšlet na vítězství, musejí Trumpovu osobnost překonat.

Zároveň si je však vědom, že většina republikánských voličů je v případě zformování Trumpovy vlastní strany ochotna Republikánskou stranu opustit, a přejít právě k bývalému prezidentovi. To by byl pravděpodobně konec Republikánské strany jako takové, minimálně na několik let, a ačkoli by McConnell, stejně jako většina jeho republikánský kolegů, rádi prezidentovo chování odsoudili, znovu se rozhodli upřednostnit svůj vlastní politický zisk a své zájmy před spravedlností a odsouzením násilí.

Ale čeho se všech těch 43 republikánů, kteří se trumpismu drží zuby nehty, tak moc bojí? Odpověď je zcela jednoduchá – Trumpa samotného. Už během jeho prezidentství jsme mohli vidět případy, kdy byl de facto na Trumpův povel „neloajální“ politik v primárkách poražen „skutečným“ Trumpovým přívržencem. Podobné věci jsme mohli vidět i poté, co o impeachmentu před měsícem hlasovala Sněmovna. Nejznámější republikánkou, která hlasovala pro prezidentovu vinu, byla Liz Cheney z Wyomingu. Tím vyvolala vlnu odporu, která vyvrcholila v ohlášení jejího prvního vyzyvatele, kterému bude muset v primárkách již příští rok čelit – o slovo se přihlásil státní senátor Anthony Bouchard.

Případné odsouzení Donalda Trumpa by vůči těm, kteří by pro jeho vinu hlasovali, spustilo vlnu nevole. Senátorům, kteří chtějí za dva roky obhájit svá křesla, by to jejich vyhlídky výrazně zkomplikovalo a pravděpodobně by se proti nim velmi rychle našli noví, „Trumpovi věrní“ republikáni. Toho si jsou republikánští senátoři vědomi – svou kariéru za spravedlnost evidentně dát nechtějí.

Abychom ale celou dobu jen nedřímali o republikánech, můžeme nakonec krátce zabrousit i na opačnou stranu politického kompasu, a sice k demokratům. Něco podobného totiž můžeme, zejména v posledních letech, vidět i u nich, tentokrát ze strany progresivních členů strany. Ti často „vyhrožují“ umírněným zákonodárcům, aby hlasovali pro progresivní návrhy, pokud nechtějí, aby proti nim v primárkách byl postaven progresivní kandidát.

Podobné výhružky jsou a budou účinné zejména v tradičně demokratických státech, jako je Kalifornie nebo New York. A právě v New Yorku visí jeden takový vnitrostranický souboj ve vzduchu. Tamní senátor Chuck Schumer, nový vůdce senátní většiny, byl povětšinu své kariéry považován za umírněného středového demokrata. Nyní se však stal jakýmsi spojovacím mostem mezi středovým a levicovým křídlem strany, když se opakovaně setkával s progresivními organizacemi a naslouchal jejich cílům, aby následně reálně podpořil některé z nich – konkrétně můžeme zmínit například návrh na zrušení studentských dluhů, na kterém Schumer pracuje společně s progresivní ikonou Elizabeth Warren.

Alexandria Ocasio Cortez je považována za vycházející hvězdu Demokratické strany. Zdroj: Wikimedia Commons

Během posledních dvou let je také na veřejných akcích a shromážděních často viděn s kongresmankou Alexandriou Ocasio Cortez, zkráceně jen AOC, která se po svém zvolení v roce 2018 stala ikonou americké levice. Společně vystoupili například po říjnovém úmrtí soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburg. A právě AOC by pro Schumera mohla v senátních primárkách představovat hrozbu – v progresivně laděném státě, jako je New York, by ho totiž velmi reálně mohla porazit.

Na těchto příkladech vidíme jev, který jsme si popisovali již v minulém díle naší rubriky – a sice postupný úpadek tzv. stranického establishmentu a jeho nahrazení novým, často radikálnějším proudem. V Republikánské straně je tato proměna již v plném proudu a to, jestli bude úspěšná, nám řekne hlavně výsledek prezidentských primárek za čtyři roky. Tato změna začíná nabírat na síle i v rámci Demokratické strany, ačkoli musíme uznat, že zde jsou k tomu využívány trochu jiné prostředky.

Je to trend, který s největší pravděpodobností bude pokračovat nadále, a to i po Trumpově druhém impeachmentu. Bývalý prezident z něj sice nakonec vychází vítězně, je však ošklivě poraněný – postavilo se proti němu hned sedm senátorů z jeho vlastní strany, což je zcela bezprecedentní událost. Někdo může namítat, že to nic neznamená – opak je však pravdou. Jsem si totiž víceméně jistý, že kdyby senátní republikáni hlasovali podle svědomí a neohlíželi se na vlastní politický prospěch, četli bychom dnes docela jiné titulky než ty, že byl Trump zproštěn veškeré viny…

To je pro dnešek vše! Budu se na vás těšit zase příští pondělí!

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře