Vítám vás u dalšího dílu naší večerní pondělní rubriky Americký týden! Pro dnešek jsem si pro vás připravil jedno zajímavé, nicméně v posledních dekádách nesmírně polarizující téma – klimatické změny. Jak se totiž nový prezident Biden uvelebuje v Oválné pracovně, začíná jeho administrativa přikládat změnám klimatu větší a větší váhu. Jak se na jeho klimatickou politiku dívají republikáni? Co je to Green New Deal? A proč představuje nejednotnost demokratů? To vše, a ještě maličko víc se dozvíte v dnešním Americkém týdnu!
Začněme však novinkami z Washingtonu. Tam v posledních dnech vrcholí první Bidenova velká bitva, a sice ta o podobu jeho stimulačního balíčku na podporu pandemií zasažené ekonomiky. A jak se tak zatím zdá, prezident je na dobré cestě první z mnoha budoucích bitev s republikánskými zákonodárci proměnit ve výhru.
Senátem potvrzená ministryně financí Janet Yellen, jejíž nominace na exkluzivní místo v kabinetu potěšila zejména progresivní demokraty, během uplynulého týdne jasně dala najevo své priority. Podle ní musí vláda na krizi odpovědět komplexním stimulačním balíčkem, a společně s Bidenem přišli s již několikrát zmiňovaným návrhem, který počítá s výdaji v hodnotě 1,9 bilionů dolarů. V případě schválení se tak stane tím největším stimulačním balíčkem v historii Spojených států.
74letá Yellen tak odpověděla na kritiku ze strany Larryho Summerse, bývalého ministra financí z dob Billa Clintona a předního ekonomického poradce Baracka Obamy, který tvrdí, že balíček v navrhované výši by „spustil inflaci takovou, jaké jsme nebyli svědky po celé generace, a měl by vliv na hodnotu dolaru a finanční stabilitu“. Yellen na jeho kritiku odpověděla slovy, že největší chybou by byla neadekvátní ekonomická pomoc, a zmínila příklad malých podnikatelů, kteří pandemií a jejími ekonomickými důsledky trpí nejvíce.
Nová ministryně financí, mimochodem první žena v této funkci, pak zmínila svou předpověď, že pokud Kongres balíček schválí v navrhované podobě, mohlo by se Spojeným státům podařit dosažení plné zaměstnanosti, a to již během příštího roku. Dále přidala prognózu, že pokud nebude balíček dostatečně komplexní, zůstane míra nezaměstnanosti vysoká na několik dalších let.
Tato výměna názorů mezi progresivně smýšlející Yellen a více umírněným Summersem nám dobře ukazuje stav, v jakém se momentálně nachází Demokratická strana. Ačkoli progresivní křídlo v primárkách se svým matadorem Sandersem neuspělo, podařilo se mu dotáhnout jejich dřívějšího nepřítele, kterého Biden doslova zhmotňoval, k progresivní odpovědi na pandemii. Otázkou je, zdali dokáží na tomto svém úspěchu stavět i nadále. Donutí Bidena podepsat zákon o všeobecné zdravotní péči? Dotáhnou ho až ke komprehensivní reformě justice? To vše je ve hvězdách.
Jisté je však jedno. Je až s podivem, jak ochotně Biden plní progresivní cíle, proti kterým se ještě před rokem během kampaně stavěl. Možná se jeho názory změnily, možná přehodnotil své priority, možná ho současná krize donutila jednat důrazněji. Já si ale myslím, že ho k tomu donutily pohnutky ryze politické.
Biden si jako ostřílený člen tzv. demokratického establishmentu uvědomuje, že zatímco letos ještě těsnou většinu ve stranických primárkách jakž takž získal, za čtyři roky by to mohlo být úplně jinak. Demokratická strana se dlouhodobě posouvá doleva, v poslední době je však tento posun stále více znatelný. Progresivní část strany se pomalu dostává do popředí a je připravená nad stranou převzít plnou kontrolu. Na to si sice ještě několik let počkáme, do budoucna je to však nevyhnutelná věc. A Biden to ví.
Ví, že pokud progresivce zklame a za čtyři roky se rozhodne kandidovat znovu, celá jedna polovina jeho vlastní strany se proti němu vzepře. Postaví proti prezidentovi v primárkách progresivního kandidáta nebo kandidátku, který bude každý špatný krok jeho administrativy napadat, a způsobí tím nemalé šrámy na prezidentově pověsti. I kdyby tyto primárky Biden nakonec s vypjetím všech sil ovládl, šel by do hlavních voleb značně oslabený a pravděpodobně bez podpory progresivního křídla jeho strany.
V kombinaci s dalšími faktory, jako by byl silný republikánský kandidát a prezidentova nepopularita, by to nemohlo vyústit v nic jiného než v Bidenovu bolestivou porážku. I tohle Biden ví. Jeho strana se mění. Pokud chce i do budoucna zůstat její tváří, musí se spolu s ní měnit i on.
Na změny v rámci Demokratické strany dobře poukazuje i naše další téma, a sice slibované změny klimatu. Ty jsou hlavní tématem zejména pro progresivce, kteří se, jak jsem již naznačil výše, v současné době v rámci strany přou o moc s umírněnějšími demokraty, již většinově zatím stále zastávají vůdčí stranické pozice. Jednou z nejhlasitějších představitelek progresivních demokratů je newyorská kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez, 31letá politička, která před třemi lety v primárkách porazila jednoho z nejvýše postavených demokratů v celé zemi. Pro svůj nelehký příběh i neotřelé politické názory se AOC rychle stala ikonou americké levice. Tou je do jisté míry i zkušený politik a současný senátor za Massachusetts Ed Markey, který v roce 2019 ve spolupráci s Ocasio-Cortez představil rezoluci, která hýbe americkou politickou scénou – Green New Deal.
Na začátek si musíme ujasnit, že Green New Deal není návrh zákona, nejedná se o legislativní návrh. GND je Kongresu předložená rezoluce, která se jako jedna z prvních zabývá příčinami a následky změn klimatu, a to v celospolečenském měřítku. Jedná se o pouhopouhý první krok, i proto při čtení tohoto návrhu většinou nenarazíme na zcela konkrétní řešení všech problémů spojených s klimatickými změnami – úkolem rezoluce není navrhnout konečné řešení a v této podobě jej implementovat, nýbrž ukázat směr, jakým by se americká ekonomika a společnost celkově měla začít upírat. Ústředním tématem je hledání východiska ze současné situace, které Green New Deal, který se svým jménem inspiroval u Rooseveltova New Dealu (Nového údělu), vidí v co možná nejrychlejší dekarbonizaci americké ekonomiky a její stoprocentní přechod na obnovitelné zdroje energie.
GND navrhuje masivní investice do veřejné dopravy, která je v posledních letech ve Spojených státech značně podfinancovaná, což nutí lidi cestovat vlastními automobily, čímž za sebou samozřejmě zanechávají mnohem větší uhlíkovou stopu. Dále chce Green New Deal investovat do úplného odklonu americké ekonomiky od fosilních paliv – prakticky by to tak znamenalo zastavení těžby ropy, uhlí i zemního plynu. Tyto přírodní prostředí znečišťující zdroje energie chce nahradit obnovitelnými zdroji, do jejichž rozvoje a rozšíření plánuje ve velkém investovat.
Jak jsme již zmiňovali, Green New Deal se zaobírá i celospolečenskými dopady změn klimatu, potažmo navrhované transformace ekonomiky. S tou jde podle autorů rezoluce ruku v ruce i potřebná transformace celé americké společnosti, stejně tak změna uvažování, jak nakládat s již vyrobenou energií. GND si dává za cíl vytvořit společnost, ve které má každý přístup k dostupné a kvalitní zdravotní péči, důstojnému bydlení, ekonomickému zabezpečení, čisté vodě a vzduchu a zdravé a výživné potravě. Jedním z hlavních cílů Green New Dealu je také vytvořit milióny dobře placených a důstojných pracovních míst.
Častým argumentem odpůrců Green New Dealu je nezaměstnanost, která by v případě dekarbonizace ve Spojených státech podle nich raketově vzrostla – v roce 2019 zaměstnával průmysl s fosilními palivy po celé zemi na 900 tisíc lidí, kteří by o svou práci v důsledku transformace přišli. GND by, při převedení na legislativu a své plné implementaci, všem lidem, kteří v důsledku transformace přišli o zaměstnání, zajistil garantovanou mzdu a rovnost benefitů. Rozhodně je také vhodné uvést fakt, že obnovitelné zdroje v USA v současné době zaměstnávají zhruba 9,5 miliónů lidí, a to za situace, kdy pouze 11 % americké energie pochází právě z těchto obnovitelných zdrojů. Potenciál zaměstnanosti je tak u obnovitelných zdrojů více než 10krát větší než u fosilních paliv.
Green New Deal se okamžitě po svém představení stal poněkud kontroverzním tématem, které rozděluje nejen Demokratickou stranu, ale celou americkou politickou scénu. I přesto je klimatická změna pro demokratické voliče jedním z nejdůležitějších témat, a to společně s reformou zdravotnictví či rasovou politikou. Přesto prezident Biden Green New Deal jako takový nepodporuje. Zatím.
Je totiž pravděpodobné, že pokud bude mít progresivní agenda, se kterou Biden vyrukoval po létě plném vyjednávání s progresivci, u amerického lidu úspěch, přikloní se časem prezident i k GND. Když si to po sobě tak čtu, možná vám to může vyznít jako něco nemožného. Dlouholetý centrista, známý pro svou ochotu spolupracovat s republikány prakticky na každém návrhu zákona, se stane jakýmsi trojským koněm a zprostředkovatelem progresivní politiky předtím, než progresivci nad stranou převezmou plnou moc.
Já si za tím ale stojím. Představitelé demokratického establishmentu vědí, že se pomalu ale jistě blíží konec jejich vlády. Neuvědomili si to ale přes noc, tento pocit v nich přetrvává dlouhodobě. Letošní volby, a hlavně současné dění na americké politické scéně, v nich tyto domněnky ještě utvrzují. Už během vlády Baracka Obamy zažil establishment značnou krizi, a to poté, co popularita tehdejší hlavy státu během několika měsíců spadla zhruba o 20 procent. Obama se snažil zemi sjednotit klasickým způsobem – spoluprací s republikány a ústupky v jejich prospěch.
Z toho nevzešlo nic jiného než demokratické ponížení při volbách do Kongresu v polovině Obamova prvního volebního období v roce 2010, kdy republikáni v dolní komoře získali 63 křesel a v horní komoře šest nových senátorů. Umírněný centrismus nefungoval ani v roce 2016, kdy Hillary Clinton prohrála s Donaldem Trumpem, který se za umírněného rozhodně označit nedá.
Někteří můžou namítnout, že letos volby vyhrál právě umírněný centrista. Je třeba ale říci, že Bidenův program, se kterým se vydal proti Trumpovi v hlavních prezidentských volbách, rozhodně na centrismu nestál – jednalo se pravděpodobně o ten nejprogresivnější program v historii Demokratické strany. Biden vyhrál na progresivní platformě, nikoli na té umírněné.
Pokud tak bude Bidenova progresivní agenda slavit úspěch, stane se pravděpodobně platformou Demokratické strany na další dlouhé roky. Pak už bude jen otázkou času, kdy demokraté do voleb nominují skutečně progresivního politika či političku. Samozřejmě se spousta věcí ještě může změnit. Joe Biden ale ztělesňuje odcházející generaci demokratických politiků, která povětšinu své politické kariéry žila ve stínu populárních republikánských prezidentů, jako byl Reagan nebo Bush.
Do jisté míry tak můžeme tvrdit, že je Joe Biden, 47. prezident Spojených států, na nějakou dobu posledním umírněným centristou, kterého demokraté vynesou do Bílého domu. On sám během kampaně zdůrazňoval, že chce být jakýmsi mezičlánkem, mostem mezi dvěma generacemi, které se nyní přou o moc nad Demokratickou stranou. Ve stínu současných událostí si troufám tvrdit, že přesně za to si ho historie bude pamatovat.
To je pro dnešek vše! Budu se na vás těšit zase příští pondělí!
