Volba olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera nástupcem Dominika Duky oživila debaty o stavu české katolické církve a vztahu Čechů k víře a spiritualitě. Studentské listy u této příležitosti oslovily několik mladých věřících a angažovaných lidí – právě mladí se totiž od víry v Česku stále častěji odvrací. Co si myslí o Dukovi, jeho nástupci a katolické církvi jako takové? Jak moc je pro ně církev v jejich každodenních a spirituálních životech důležitá? Zda (a jak) se jejich pohledy liší od generace jejich rodičů nebo prarodičů? Odpovídají katolický aktivista Mikuláš Misterka, redaktorka podcastu Bez filtru Alžběta Havlová a člen Mladých lidovců Tobiáš Zdechovský. 

Dominika Duku v čele české katolické církve v půli května nahradil dosavadní olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Duka, který již dovršil věku pětasedmdesáti let, kdy tradičně církevní hodnostáři ze svých funkcí odcházejí, čelil v posledních letech kritice za své kontroverzní postoje, mnohdy koketující až s krajně pravicovou rétorikou.

V roce 2018 podal Duka žalobu na kontroverzní hry režiséra Olivera Frljiče karikující náboženství na přehlídce Divadelní svět v Brně. Jeho přístup k případům sexuálního zneužívání uvnitř církve byl laxní, koronavirus označil za čínskou biologickou zbraň, dlouhodobě lobboval za zpřísnění potratové legislativy a otevřeně podporoval ultrakonzervativní organizaci Hnutí pro život.

Katolickou církev pod Dominikem Dukou definovaly snahy o zasahování do politiky, podpora kontroverzních a okrajových společenských proudů a narativů a vzdalovala se mladým lidem, kteří se od náboženské víry čím dál častěji odvracejí. Směrem k volbě nového arcibiskupa tak panovaly naděje, že by Dukův nástupce mohl být otevřenější a umírněnější, v této souvislosti se skloňovalo jméno plzeňského biskupa Tomáše Holuba. Volba však nakonec padla na Jana Graubnera, který je rovněž představitelem konzervativního křídla české katolické církve. 

Co si myslí o Dukovi, jeho nástupci a katolické církvi jako takové? Vnímají rozdíl mezi českými a zahraničními představiteli v čele s papežem? Souzní s jejich názory? Jak moc je pro ně církev v jejich každodenních a spirituálních životech důležitá? Zda (a jak) se jejich pohledy liší od generace jejich rodičů nebo prarodičů? Baví se o církvi se svými nekatolickými kamarády? 

V anketě Studentských listů odpovídají mladí věřící či nábožensky angažovaní lidé: katolický aktivista Mikuláš Misterka, redaktorka podcastu Bez filtru Alžběta Havlová a člen Mladých lidovců Tobiáš Zdechovský.

Mikuláš Misterka, katolický aktivista

Církev má v Česku problém s rozšiřováním svých řad, nejen mezi mladými. To pro ni znamená obrovský problém, jelikož jejím Kristem svěřeným úkolem je spása duší, kterého se logicky bez oddaných věřících nedá dosáhnout. Aby Církev mohla početně růst, musí nejprve vyřešit své vnitřní potíže. Hlavní problém pro Církev představují „nedělní věřící” ve spojení s víru rozmělňujícími biskupy a kněžími. Tyto dva problémy na sebe navazují.

Začneme zmíněnými biskupy a kněžími. O kontroverzních tématech radši nemluví. Vydávají matoucí prohlášení ohledně víry a církevní tradice. Zcela evidentní provinění proti katolickému učení a úctě vůči Bohu při liturgii nechávají bez reakce, zatímco kárají nejoddanější věřící za jejich sympatie k tradiční latinské liturgii a důsledném lpění na pravidlech.

Tím podporují nedělní věřící, tedy věřící, kteří žijí víru jednu hodinu týdně v neděli. Církevní pravidla obchází a Bibli si vykládají proti jejímu smyslu, jelikož se jim to zrovna hodí.

Někdo by snad mohl naopak namítnout, že víc „svobodomyslná” Církev by mladé přivedla. Což je velmi mylná představa. Tenhle proud se v Církvi bez úspěchu razí od šedesátých let. Nejvíce v Evropě, kde počet katolíků klesá. Tím tvoří Evropa mimochodem výjimku, počet katolíků celosvětově roste. Věřící musí žít evangeliem každý den, v každou hodinu svého života. Jen tak přesvědčí i ostatní, že na jejich víře něco je, když do toho investují tolik času a úsilí. Cesta do nebe je úzká, ne široká.

Směrem ke jmenování arcibiskupa neřeknu nic nového, když přesun pana arcibiskupa Graubnera do Prahy označím za dočasné řešení učiněné pro nedostatek vhodných nástupců kardinála Duky. Značí to ale jiný problém. Nedostatek silných osobností v Církvi. Pan kardinál Duka prokázal velkou historicky velké zásluhy o Církev v naší zemi. Nedokázal ale v posledních letech zaujmout svou autoritou a zvyšovat jejich počet, natož mezi mladými.

Obdobně to vidím u arcibiskupa Graubnera. Náhodou jsem na jím celebrované mši nedávno byl. Promlouval při ní moudře, smířlivě, trpělivě. Očekávám od něj jistotu a zklidnění na nové pozici. Ani pana kardinála, ani pana arcibiskupa nevidím jako tvůrce zmíněných problémů. Bohužel, nevidím v nich ani dlouhodobé řešení. Církev potřebuje lidi, kteří zaujmou. Kteří povzbudí oddanost u stávajících věřících a přivedou nové. Z jejichž kněží vzejdou se sociálními sítěmi zdatní hlasatelé víry. Církev zajišťuje síť škol, významnou Charitu ČR a mnohé další prospěšné organizace. A přesto to nejsme schopni prodat namísto negativ. Kvůli tomu jsou v každé farnosti stovky mladých lidí, kteří nezažívají krásu věřícího života. To musíme změnit.

Alžběta Havlová, redaktorka podcastu Bez filtru (navazující na podcast Na dřeň)

I když si nemyslím, že je vyloženě potřeba, aby se církev kvůli větší „přitažlivosti“ a popularitě nějak měnila, přeci jen člověka napadne věcí hned několik. Za nejdůležitější ale považuji, aby byla církev tolerantní. Tolerantní k odlišným názorům. Tolerantní k lidem, kteří nežijí podle přikázání. Tolerantní k věcem, které jsou v rozporu s katolickou morálkou.

Pod tolerancí si totiž představuji hlavně laskavost. Protože žít „správně“ a podle všech pravidel církev je sice krásné, ale v životě často nereálné. A dívat se laskavě a tolerantně na svoje bližní (ať už věřící nebo nevěřící) – to je podle mě něco, co by někteří katoličtí představitelé ještě mohli trochu potrénovat. Snad to půjde našemu novému arcibiskupovi trochu líp, než tomu odcházejícímu.

Tobiáš Zdechovský, člen Mladých lidovců

Mám velké výhrady k prohlášení pana Duky ohledně ruských vojáků, cituji: „Musí být přihlédnuto, že pachatel, příslušník ozbrojených sil, je často také obětí těch nejsilnějších emocí a vášní, kdy hrůza z boje, strach a nenávist ho přivádí doopravdy až k úrovni jakéhosi amoku,“. Celkově jinak proti panu Dukovi jako osobě nic nemám. Nástupce pana Duky, Jana Graubnera, nijak neznám a neměl jsem zatím možnost si na něj vytvořit vlastní názor.

Myslím si, že katolická církev postupně ztrácí drive v celé naší evropské společnosti a je potřeba se zamyslet, čím je to způsobeno. Lidé se totiž vyvíjí a myslím, že je potřeba i vyvíjet alespoň částečně církev směrem k lidem, aby jim byla lépe srozumitelná, pokud nechceme, aby postupem času zanikla.

Myslím, že čeští představitelé církve mají výrazně menší popularitu než ti světoví. Jednak je to způsobeno stavem společnosti zde a ve světě, protože naše země (míněno Česko) je výrazně více ateistická než kterákoliv země v Evropě. Také je to způsobeno i tím, že status např. arcibiskupa má ve společnosti obecně menší význam než např. papež.

S mladými lidmi se o víře bavím. Pro prakticky všechny je církev nezajímavá a nikterak je neoslovuje. Včetně kamarádu a spolužáků, kteří se mnou docházejí na církevní školu. Jak moc je pro mě církev důležitá v každodenním životě? Nijak moc. Svoji víru v boha jsem schopen uchopit i bez církve. V modlitbách se nemodlím k církvi, ale snad jako každý, k Bohu.