Oslavy výročí mezinárodního dne studentstva, jehož připomínka před třiatřiceti lety v ulicích Prahy odstartovala sametovou revoluci a demokratickou transformaci československé společnosti, dostávají v posledních letech stále kontroverznější nádech. Pro jedny jde o prostou oslavu demokracie a svobod, které jsme v roce 1989 nabyli, a připomínku událostí, které k tomu vedly, a jejich protagonistů.

Jiní – a tento pohled se stále častěji prosazuje zejména mezi mladší generaci – vnímají výročí sametové revoluce jako prostor pro kritickou reflexi polistopadového vývoje české – československé – politiky a společnosti, a pro diskusi nad klíčovými společenskými otázkami dnešní doby, na jejichž řešení stabilita naší demokracie závisí: jako jsou klimatické změny, sociální zabezpečení, vzdělávání, práva menšin či rovnost pohlaví. A kritizují, že se z oslav 17. listopadu stala bezobsažná busta, kterou pouze jednou za rok oprašujeme. 

Studentské listy cítí jako svou úlohu nabídnout prostor oběma těmto pohledům a oslovili jsme tak naše autory, aby nám řekli, jak si výročí 17. listopadu letos připomínají oni sami.

Jan Hroudný, 1. místopředseda Mladých konzervativců, student právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

Letošní výročí 17. listopadu si připomenu v Praze spolu s dalšími Mladými konzervativci. Po položení kytic a zapálení svíčky na Národní třídě nás večer čeká i jednání našeho celostátního vedení. Je to svým způsobem symbolické, protože zakladateli Mladých konzervativců v roce 1991 byli mj. právě pravicově zaměření vysokoškolští studenti, kteří na událostech 17. listopadu podíleli.

Pro mě osobně je 17. listopad vždy příležitostí k zamyšlení se nad událostmi listopadu 1939 i 1989. Jako student přemýšlím a připomínám si především roli, kterou sehráli studenti v boji proti dvěma totalitním režimům. Dnešní svátek však pochopitelně nemá význam jen pro studenty, ale i pro celou Českou republiku.

Aktuálnější je pro nás spíše reflexe 17. listopadu 1989, pamětníků roku 1939 už bohužel moc nezbývá. I přes veškeré překážky a obtížnou startovní pozici se naší zemi podařilo za 30 let uspět do takové míry, že dnes představuje nejúspěšnější zemi bývalého východního bloku. Není to samozřejmé a měli bychom vděční všem, kdo se o to zasloužili.

Adam Trunečka, evropský aktivista

Každý rok si pád komunismu připomínám oslavami na Národní třídě a na proevropské pietě na Václavském náměstí. Pro mne je návrat do Evropy méně připomínanou ale přesto velmi důležitou součástí dědictví 17. listopadu. Milan Kundera ve své eseji z roku 1983 mluví o únosu střední Evropy Ruskem ze Západu na Východ.

Bohužel se nám stále nepodařilo na Západ úplně vrátit. My Češi jsme stále příliš uzavřeni do sebe, opojeni pocitem, že všechno víme nejlépe. Diskuzi o lidských právech homosexuálů nebo klimatické změně odbýváme jako „pomatenost“, přitom diskuze je nejen základem demokracie v Evropě, ale i nutností v neustále se měnícím světě. Jinak by nám ujel vlak. Dnešek je ale hlavně příležitostí pro oslavu.

Mnohé se povedlo, Česko je bezpečnou prosperující zemí s vysokou úrovní života. Už podruhé předsedáme Evropské unii a podařilo se nám vyrůst z pubertálního sloganu „Evropě to osladíme“ k dospělému mottu „Evropa jako úkol“. Doufám, že postupem času otevřeme západní Evropě nejen svůj trh, ale i mysl a staneme se opět plnohodnotnou součástí Západu.

Lukáš Ulrych, předseda Mladých sociálních demokratů

Letošní výročí 17. listopadu si připomenu spolu s dalšími sociálními demokratkami a demokraty položením věnce na Národní třídu. Každý rok přemýšlím tento den o tom, zda současná podoba naší společnosti odpovídá hodnotám sametové revoluce.

Jestli demonstrující obyvatelé chtěli společnost, kde procento nejbohatších vlastní více než celá naše střední třída a 10 % nejbohatších vlastní dokonce kolem 70 procent veškerého tuzemského majetku. Jestli si přáli snižování daní bohatým a následné zvýšení daní i chudším, kteří tak nesou větší část tíže financování státu, nebo školáky, kteří nemají na obědy.  Osobně se domnívám, že tohle vůbec nechtěli.

Lidé toužili po svobodné a sociálně spravedlivé společnosti, která nenechá nikoho na holičkách, když klopýtne na své cestě za štěstím. Proto se domnívám, že v tomto smyslu sametová revoluce nebyla dokončena a že je na naší a budoucí generaci, abychom dílo předešlé generace završili. 17. listopad tak vnímám jako inspiraci a připomínku, že boj za důstojnost člověka ještě neskončil.

Vítek Prokop, člen strany Levice, student politologie na Západočeské univerzitě v Plzni

Události 17. listopadu si připomenu hlavně díky svoji práci v Akademickém spolku studentů politických věd v Plzni. Dva dny před samotným svátkem pořádáme fórum 17. listopadu, kde vystoupí pestrá směsice pamětníků a odborníků, kteří rozeberou politické, hospodářské a právní aspekty polistopadové transformace.

Pro mě osobně je pak 17. listopad vždy příležitostí ke kritickému zamyšlení. Primárně tento den slavíme jako den boje za svobodu a demokracii. Dobře, co to ale ta svoboda a demokracie vlastně jsou? Daří se naší společnosti tyto ideály naplňovat? Vládne u nás skutečně lid anebo spíše hrstka zbohatlíků? Představuje demokracii jen institut svobodných voleb anebo jsou její nedělitelnou součástí i jistá sociální práva? 

K tomuto kritickému zamyšlení bych rád vyzval i čtenáře Studentských listů. Brát tento den jako nekritickou oslavu polistopadového režimu nás nikam neposune. Pouze to povede k tomu, že se z tohoto důležitého historického výročí stane jen vyprázdněné divadelní představení. 

Tomáš Guth Jarkovský, lidskoprávní aktivista, člen Pirátů a student matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Čas okolo 17. listopadu je vynikající příležitostí na rozmyšlení otázek, které se nutně vážou k aktivismu a občanské neposlušnosti – Pro co všechno jsem ochoten protestovat? Pro co porušit zákon? Pro co bych byl ochoten poškodit něčí majetek? Kdy je hranice, kdy bych vzdoroval režimu, a kdy bych radši utekl do bezpečí?

Na nějaké z těch otázek už možná máme odpovědi z dřívějška – ale upřímně – svět se za posledních pár let dost změnil. Já si chci si tyhle zásady znovu v hlavě ujasnit. Během dne určitě na chvilku nahlídnu na Národní, možná na chvilku na demonstraci na Václaváku, a určitě také na tu, co chce reclaimovat národní symboly.

Asi nikde nepobudu moc dlouho, protože trochu nemám rád nenápaditost českého aktivismu. Prostě povídání na pódiu na náměstí, maximálně sem tam nějaký pochod. Aktivismus musí být vidět a probouzet v lidech energii na změnu. Pojďme aspoň udělat prodemokratické karaoke nebo tak něco…