• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPolitika / Ukrajina
  • Čas na čtení:9 minuty čtení
Právě si prohlížíte Čeho je moc, toho je příliš. Německo v důsledku Putinovy agrese staví nové základy své Ostpolitik

Ještě minulý týden bylo Německo zemí, která na evropské úrovni blokovala nejtvrdší protiruské sankce projednávané v důsledku uznání nezávislosti dvou separatistických republik na Donbase. Nyní, tváří v tvář znepokojivým záběrům a informacím o Putinově postupu hlouběji do ukrajinského vnitrozemí a eskalaci agrese, mění názor. Nově vyhlášená ekonomická odplata se dotýká nejen odpojení od bankovního systému SWIFT, ale i dlouho živeného projektu plynovodu Nord Stream 2. 

Evropa má za sebou týden, který už dlouho nezažila. Vladimir Putin vojenským vpádem na Ukrajinu vrátil do života jejích obyvatel válku. Ruskému prezidentovi se tím podařilo mnoho politických stran v evropských zemích, včetně těch v České republice, sešikovat do protiválečného bloku. Povedlo se mu to i v Německu, které dlouhodobě zaujímá k Rusku a jeho režimu velmi opatrný postoj. Všechny německé strany, včetně těch radikálních, které v minulosti neměly problém s proruskými výroky, na mimořádném parlamentním jednání poslední únorovou neděli odsoudily Putinovu agresi jako zcela nepřijatelnou.

Přestože jednota nebyla ani v neděli zcela dokonalá a panovala prakticky „jen“ v případě odsouzení ruských vojenských aktivit – zástupci AfD totiž viní ze vzniklé situace diplomatická selhání Západu a Die Linke zase zatvrzele odmítá vojenskou podporu bojující Ukrajině -, jedná se o poměrně vzácné spojení jindy umírněných stran s radikální opozicí. Ve vztahu k Rusku byla německá vládní politika, ať už v ní vůdčí roli hráli sociální demokraté nebo dnes opoziční křesťanští demokraté dlouho reprezentovaní Angelou Merkelovou, povážlivě mírná.

Tento postoj, ačkoliv je dlouho kritizován mnoha západními zeměmi i domácími lidskoprávními aktivisty, byl až doposud v německé politice silně historicky zakořeněn. Země po druhé světové válce investovala mnoho energie do toho, aby již nikdy nebyla vnímaná jako agresor a snažila se působit jako evropský garant bezpečnosti a stability. V rámci poválečné obnovy prakticky vykostila vlastní armádu a byla nucena se rozdělit na dva státní celky. Západní Německo se ocitlo na samé východní hranici svobodné Evropy.  

S budováním sovětsko-západoněmeckých vztahů se začalo již v polovině 50. let, kdy byl první poválečný kancléř Konrád Adenauer pozván na návštěvu Moskvy. Výsledkem však bylo opatrné našlapování z obou stran spojené s řešením otázky válečných zajatců. Novou etapu pro vztahy mezi západní částí Německa a Sovětským svazem (potažmo komunistickou NDR) znamenal až nástup vlády kancléře Willyho Brandta koncem 60. let. Jeho Ostpolitik zahrnovala několik strategických smluv i navázání plnohodnotných diplomatických vztahů s východními Němci, což se přece jen v prvních poválečných letech zdálo být nemyslitelné. Tuto politiku po odstavení sociálních demokratů od moci v roce 1982 nezměnil ani křesťanskodemokratický kancléř Helmut Kohl, čímž jen stvrdil její konsenzuální charakter. Ostpolitik definovala německou zahraniční politiku po celá 70. a 80. léta, a stala se tak paradigmatem.

Vstřícný německý postoj k Rusku neoslabil ani po znovusjednocení země v důsledku pádu sovětského bloku. Naopak, poslední sovětský komunistický vůdce Michail Gorbačov je dodnes v Německu obecně velmi oblíbenou osobností, a to zejména za svůj přínos ke sjednocení země. I valná většina 90. let za pokračující vlády Helmuta Kohla a snahy o co nejměkčí dopady integrace obou rozdělených ekonomik – tedy té plánované východní a tržní západní – znamenala spíše snahy o klid, a to i na diplomatickém poli. I v zemi, jež se nově přimkla k Západu a stala se jako celek hybnou silou Evropské unie, se navíc zformovala proruská opozice v podobě krajně levicových formací, jíž se dostávalo sluchu zejména v hospodářsky zaostalejších východoněmeckých oblastech. Více než na nostalgickou náladu však sázela na aktuální otázky „eurokomunismu“, tedy zejména ekonomický a sociální konflikt. I když se Strana demokratického socialismu (pozdější Die Linke) nikdy na celostátní úrovni nedostala do vlády, regionálně si zejména v bývalé NDR (ale i třeba v Berlíně) udržovala jistou míru vlivu.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.
Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.czVíce informací naleznete zde.

V roce 2000 se dostal v Rusku k moci muž, jehož část života byla s německým prostředím pevně spjata. Vladimir Putin totiž působil v Drážďanech v letech 1986-1990 jako důstojník sovětské tajné služby KGB. Během tohoto pobytu se naučil velmi dobře německy a často po rozpadu Sovětského svazu přidával k dobru historky o tom, jak se cítil uvnitř drážďanského sídla tajné služby ve chvíli, kdy pod ní v roce 1989 demonstrovaly tisíce lidí a „Moskva mlčela“. Mnoho německých politiků podlehlo tomu, že Putin je politikem, který minimálně rozumí německé duši. Sám v rozhovorech mluvil o tom, kterak mu i kancléřka Angela Merkelová, která sama měla blízko k východní Evropě, sem tam posílala pár lahví německého piva.

Německý postoj k Rusku sice dlouhodobě nahlodávaly zprávy o potlačování opozice a agresivní protizápadní propagandě, zároveň však s Ruskem čile obchodovalo a odmítalo se ním nechat vtáhnout do přímé diplomatické konfrontace. K zásadnímu rozporu došlo až po anexi Krymu v roce 2014. Tehdy se i Německo připojilo k požadavkům na zavedení sankcí, zároveň se však stále drželo diplomatické role a až na výjimky obchodování tento čin zásadně nepoškodil. Hlavním důvodem je zejména plynový most mezi oběma zeměmi. 

Symbolem německého obchodu s Ruskem se stal v posledních měsících a letech projekt nového plynovodu Nord Stream 2. Ten byl od začátku politicky velmi citlivý, zároveň se však stal symbolem německého ekonomického pragmatismu. Přestože byla cesta schvalovacího procesu trnitá, protože i jeho se dotkly protiruské sankce vyhlášené po anexi Krymu, v poslední době to vypadalo, že spěje ke své konečné fázi a plnému spuštění. Současné vojenské aktivity ruského režimu na Ukrajině však celý projekt, jak se zdá, pohřbily: firma, jež jeho fungování měla zajistit, vyhlásila bankrot a německý kancléř oznámil, že nedostane posvěcení německé vlády ke svému spuštění. Notná část potrubí je však již připravená a v posledních dnech se tak řeší, kdo se chopí jeho údržby.

Debata o vztahu k Rusku se také – a vstříc agresi na Ukrajině víc a víc – točí kolem angažmá bývalého sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera v dozorčí radě ruského naftového gigantu Rosněfť. Schröder měl vždy k Putinovi silný osobní vztah, na obchodním poli se pak výrazně počátkem roku 2005, těsně před tím, než opustil kancléřství, podílel na spuštění projektu „prvního“ Nord Streamu, jež byl plně dokončen v roce 2011. I přes kritiku a výzvy k vyloučení ze sociální demokracie, po které volají straníci téměř na všech úrovních, Schröder odmítl své aktivity v Rusku ukončit a odsoudit činy ruského prezidenta. 

Konec velkého projektu předznamenal velký zlom v německé politice ve vztahu k Rusku. Při pohledu na další postup ruské armády na něj totiž navázaly dodávky vojenského materiálu a zbraní Ukrajině. V německém případě se jedná vzhledem k historickým zkušenostem, kdy se ještě donedávna razila politika, že „německé zbraně už nikdy nebudou bojovat v zahraničí“, o zásadní obrat. Ačkoliv třeba krajní levice proti tomuto kroku silně protestuje, vládní Zelení, přestože základy jejich strany byly v 80. letech položeny na antimilitaristických iniciativách, tuto novou oficiální německou politiku podpořili. Vláda nadto také deklarovala závazek dávat 2 % hrubého domácího produktu do rozpočtové kapitoly obranných výdajů, což dosud odmítala. 

Za poslední týden se, stejně jako evropská, i německá politika v mnohém změnila. Takový obrat by ještě nedávno čekal málokdo. Pohled do budoucnosti je nadále temný. S jistotou totiž teď víme jen to, že Putin už si na svém oblíbeném radeberském pivu jen tak nepochutná. 

Aleš Michal

Interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..