Právě si prohlížíte Česká farářka mezi vídeňskými přistěhovalci: Právě společně žitá víra pomáhá v inkluzi

Anna Kampl, farářka evangelického kostela Glaubenskirche, který stojí uprostřed 11. vídeňského okresu Simmering, přišla do Vídně v roce 2005 a ve svém povolání našla životní poslání. V rozhovoru pro Studentské listy popsala život svého evangelického sboru i život svých krajanů, příslušníků české národnostní skupiny ve Vídni.

Co vám dává sílu přečkávat ve složitých podmínkách dneška?
Každopádně společenství sboru, který tady máme. I když se nevidíme, tak jsme spolu vlastně neustále v kontaktu. Myslím si, že je to naše veliká vzácnost, že máme velmi silné společenství. Před koronou jsme byli každou neděli spolu, pak se to najednou přerušilo, od Vánoc už nemáme žádné bohoslužby v neděli. Nejdříve se nám zdálo, že to nepůjde na dlouhou dobu vydržet, ale musím říct, že ta zkušenost není jen negativní. Ukázalo se, že ta víra, která nás spojuje, důvěra v Boha, která se ukazuje skrze vztahy k jiným lidem, nás teď posiluje a nese touto dobou. Můžeme se spolu smát, když je někomu špatně, tak se navzájem podporujeme, hlavně po telefonu.

Také jsme hledali určité cesty z toho osamocení třeba pro staré lidi, pro které je ta doba hodně těžká. Myslím, že tahle společně žitá víra dává mně i mojí rodině sílu, protože tady máme pevné místo k životu.

 

„Myslím si, že se ukázalo, že téma konečnosti a zranitelnosti světa není jen něčím, čím se zabýváme my protestanti, ale že se posunulo doprostřed společnosti, do sekularizovaného světa, a získalo na novém významu.“

 

Co nám mohou tento rok připomínat Velikonoce?
Bylo to tak i minulý rok a dnes se to potvrzuje, že význam Velkého pátku je pro nás veliký, je to pro nás největší svátek. Myslím si, že se ukázalo, že to téma konečnosti a zranitelnosti světa není jen něčím, čím se zabýváme my protestanti, ale že se posunulo doprostřed společnosti, do sekularizovaného světa, a získalo na novém významu. Je důležité si uvědomit, že v té zranitelnosti a konečnosti je Bůh s námi, protože bere na sebe smrt a utrpení. Solidarita v utrpení a v bezmoci je myslím velké téma současné doby, netýká se to jen protestantů, ale celé společnosti. Je to důležité poselství.

Jaká byla vaše cesta k náboženství a co pro vás znamená být evangelickou farářkou?
Měla jsem babičku, která nás vedla k víře, poté jsme se sestrou začaly chodit na náboženství, do evangelické mládeže, pohybovaly jsme se se sestrou v tom prostředí. Já jsem chtěla původně studovat žurnalistiku, byla jsem přesvědčená, že je to jediné povolání, které můžu dělat. Potom, v roce kdy jsem maturovala, vyšla kniha od Sváti Karáska Víno Tvé výborné a mě fascinovalo, jak v ní popisuje své povolání faráře, tak jsem se přihlásila na teologii. Neměla jsem ale hned pocit, že je to to pravé. Na rok jsem pak přes stipendium odešla do Vídně do evangelické církve, tady jsem se zamilovala a chtěla jsem tu zůstat. Na začátku pro mě nebylo snadné prokousat se přes určité předsudky, teď ale cítím v rakouské církvi velkou oporu.

Teď jsem si ke čtyřicátým narozeninám koupila tu knížku od Sváti Karáska v němčině, abych ji mohla číst tady s lidmi ze sboru. Myslím, že tím, jak inspiroval svým životem, pro nás může být vzorem k realizaci. Ale neovlivnil mě jen Sváťa Karásek, myslím, že to bylo i prostředí, ve kterém jsem vyrůstala.

Není v Rakousku, coby převážně katolické zemi, nahlíženo na protestanty s poněkud menším porozuměním?
To si nemyslím, tady je ještě stále oproti Česku velký vliv církve. My máme u nás v rámci okresu velice dobré postavení, velice dobrou spolupráci s katolíky, se starostou okresu, se sociálními organizacemi, mládežnickými organizacemi, domovy důchodců, je tady úplná samozřejmost, že já, jako evangelická farářka, mám k určitým tématům co říct, což mi připadá, že v Čechách tak docela není. Možná je to také trochu specifikum místa, třeba na venkově v Horním Rakousku nebo v Burgenlandu je více evangelíků, a na evangelické faráře se tam nahlíží trochu jinak než tady ve Vídni. Mám ale pocit, že tady v našem 11. okrese jsme vnímáni jako důležitá součást veřejného života, což mi přijde pro církev v dnešní době podstatné. Je důležité, jak se církev prezentuje navenek, církev by se měla postavit za ty slabší. Myslím že ta menšinová, protestantská církev může být určitou korekturou v tom, co ta většina nevidí.

Anna Kampl se dlouhodobě věnuje diakonické práci, například v domově důchodců.

Rakousko je ovšem země s poměrně silnou křesťanskou tradicí, stejně jako Česko, které však platí za mimořádně ateistickou zemi. Čím to podle vás je a projevuje se tato česká „výjimečnost“ i v běžném životě?
My jsme tady na toto téma jednou diskutovali, a myslím, že to je zaviněno dobou komunismu. Mám pocit, že ten rozdíl je vidět, má to negativní i pozitivní aspekty, ale jsem ráda, že mám tohle srovnání, mám na to pak takový svobodnější pohled zvenčí a vážím si těch podmínek, třeba materiálních, které tady v Rakousku mám a které jsou myslím lepší než v Čechách. Ale na druhou stranu, když třeba přijdu do nějakého sboru v Čechách, tak tam lidi drží více pospolu, je to takový model jako v těch prvních křesťanských sborech.

Náš sbor je velice chudý, jsme tu vlastně na předměstí, v chudé čtvrti, máme tu velké procento lidí, kteří přicházejí z jiných zemí a konvertují ke křesťanství. Z toho důvodu je u nás ta sounáležitost taky jiná než třeba ve sboru v centru města, kde jsou staří evangelíci z evangelických rodin a lepších poměrů, ti mají své zázemí někde jinde. U nás mají lidé zázemí tady ve sboru, protože si svoji existenci v Rakousku teprve budují. Určitá nouze může být někdy pozitivní v tom, že se církev koncentruje na opravdu důležité věci a není tak zaměřené sama na sebe. Moje kurátorka mi říkala, že je výhoda, že jsem z Čech, že si vážím toho, co mám a přistupuji k tomu s velkou pokorou.

„Člověk je tady blízko lidem, opravdovému životu a problémům lidí. Ta pestrost se hodně zrcadlí v životě sboru.“

Další věc, která je také důležitá, že tady v Rakousku stále ještě funguje výuka náboženství pro pokřtěné děti, že je tu samozřejmost mít křesťanský pohřeb a tak dále.

Váš kostel stojí v centru vídeňského okresu Simmering, což je jeden z předměstských okresů. Má Simmering pro vás nějaké specifikum, nějakou zvláštnost, atmosféru?
Je to okres, který je hodně pestrý, co se týče obyvatel – nebydlí tu tolik Rakušanů, pro které není tak atraktivní. Já tu pestrost obyvatel miluji, je tu hodně diakonické práce, někdy si připadám jako sociální pracovník, ovšem člověk je tu blízko lidem, opravdovému životu a problémům lidí. Pestrost obyvatel se hodně zrcadlí v životě sboru – modlíme se v různých jazycích, máme tu hodně lidí z Íránu, z Afghanistánu, u nás v kostele je ještě doma sbor Afričanů převážně z Ghany.

Díky téhle pestrosti je to veliké obohacení každodenní práce, setkávají se tu lidi z různých národností a sociálních vrstev. Děláme například i bohoslužby pro lidi s demencí, jezdíme do domova důchodců. Na tom se pak právě podílí například uprchlíci, kteří konvertují z islámu na křesťanství a pomáhají mi v rámci přípravy na křest.

Ve společnosti je dnes nemožné, aby uklízečka seděla vedle vysokoškolského profesora, aby pán s Downovým syndromem seděl vedle íránského kluka, který žádá o azyl.“

Setkávají se tu různé skupiny, které by jinak spolu neměly žádné kontakty. Ve společnosti je dnes nemožné, aby uklízečka seděla vedle vysokoškolského profesora, aby pán s Downovým syndromem seděl vedle íránského kluka, který žádá o azyl. Máme tu zároveň silnou skupinu seniorů, kteří zažili odsun po druhé světové válce, takže tu situaci dnešních uprchlíků chápou. Kostel je pro všechny domov ve víře, že to nežijeme každý sám, ale společně v té různosti. A to co tu inkluzi umožňuje, je právě ta společně žitá víra.

Vídeň má ve své historii rovněž mimořádně významnou stopu českých přistěhovalců, česká menšina je ve Vídni stále patrná. Jak dnes vídeňští Češi žijí?
Češi žijí hodně v soudržnosti kolem českých spolků a české školy, do které chodily i moje děti. Myslím, že takových „echt“ vídeňských Čechů tady už moc není, mnoho z nich je tu jen na chvíli kvůli práci. Je tady český katolický sbor, takže jsem si původně myslela, že by bylo krásné vybudovat sbor i pro evangelíky, ale postupně jsem od toho upustila. Myslím, že takové ryzí a hezké češství se tu žije třeba v Sokole, který je úžasný, dále třeba ve spolku Mariánka, kde jsou i naše děti. Je tu i paní, která organizuje divadelní představení, což je pro mě velice hezká forma.

Máte pro letošní Velikonoce nějaké poselství?
Abychom hledali stopy vzkříšení v našem osobním konkrétním životě a v konkrétních životních zkušenostech, to znamená abychom měli otevřené oči. Já si myslím, že ten, kdo věří na vzkříšení, sice pochybuje, ale zůstává mu půda pod nohama. Víra ho nese dál i v těch těžkých situacích. Ta víra nemá nic společného s nějakým důkazem, jde o osobní zkušenost, kterou mohu dále vnášet do světa, a to mi v současné době dodává sílu. Je to vlastně změna úhlu pohledu na život, abych se odprostila od těch velkých teologických pojmů. Ten dar víry mi dává možnost dívat se na svět jinak.

Dnes žijeme v době, která je zpomalená, média nás bombardují zprávami, kolik se nakazilo a zemřelo lidí, nelze před tím uniknout, ale já myslím, že Velikonoční neděle nám dává zase jinou perspektivu. Je pro mě důležité, že na Velký pátek nezůstaneme v utrpení stát pod křížem, ale dnešní svět plný utrpení dokážeme díky vidině vzkříšení vidět jinýma očima.

David Vápeník

Bývalý redaktor a jeden ze zakládajících členů redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..