Popová megastar minulé dekády Katy Perry vydala 20. září své v pořadí šesté album nazvané „143“. Od samého počátku byla tato nová „éra“ přijímaná velmi vlažně. Když jsem sledoval oblevu kritiky a hodnocení vydaného alba, nemohl jsem přestat přemýšlet nad stavem současného popu. Jedna věc mi ale byla jasná – negativní publicita už není dobrá publicita.

Katy Perry

California Gurls, Roar, Firework, Hot ‘n’ Cold, Teenage Dream, Last Friday Night nebo trošku skryté This Is How We Do… to je jen výběr z toho nejposlouchanějšího z celého repertoáru Katy Perry. Hitů, opravdu dobrých hitů, má hodně. Řekl bych, že i ona byla jednou z popových ikon, která modelovala dětství a dospělost celé naší generace. O to drtivější je pád, který s posledními třemi alby zažila – jenže není flop jako flop.

Witness i Smile měly svoje mouchy, i tak mají hity, které nebyly tlačené jako singly a jejich singly byly pořádné pecky. Vzpomeňme, jaký vliv mělo Chained To The Rhythm na rádia nebo Óčko. TikTok se pak v jednom trendu zmocnil písničky ze stejného alba Harleys in Hawaii a vypálil ho do popředí, milionům a milionům možných posluchačů. A jak už to tak bývá, internetu začalo docházet, že album tak trochu prospal. Ať už se nám to líbí, nebo nelíbí, Perry byla velkým popkulturnín hráčem a i její slabší alba byly projekty, v kterých se daly najít solidní kousky. Co se tedy zvrhlo?

Performativní femininomenon

WOMAN’S WORLD, lead single alba „143“, se na první pohled tváří, a byl tak i marketován, jako feministická hymna letošního roku. Říkat a dělat jsou ale dvě velmi odlišné věci. Problém je, že písnička zní extrémně prázdně. Jsou to jen proklamace prázdných hesel, která už nemají popu co dát. „It’s a woman’s world and you’re lucky to be livin’ in it,“ zní první sloka a na ni navazují extrémně vágní popisy toho, co žena může být: „sexy, confident, so intelligent/ she is Heaven-sent…“ Rozhodně netvrdím, že to ženy nejsou, ale pusťte si tu písničku a zamyslete se, jestli to nezní jako reklama na cokoliv spojeného, klidně jen myšlenkou, s čímkoliv tradičně „ženským“.

Toto píšu, protože chci poukázat na fakt, že její předchozí alba se vyrovnávají se stejnými tématy mnohem lépe. „Smile“ má dvě písničky, díky kterým se lead single nového alba zdá být jen špatný vtip. Daisies i Resilient, i když možná můžou být vnímány lehce pateticky, mají osobitý a hlavně autentický nádech. Obě sedí k dospělé zpěvačce, jejíž problémy už nejsou první láska nebo nějaký nevinný crush (k tomu později…). „Smile“ tak uzavírá píseň What Makes A Woman, jejíž název vypovídá o všem. Zajímavější je se pak ptát, zda Perry nalézá ve svém pátém projektu odpověď. Odpověď se nabízí hned: Vůbec ne tak jednoznačně a plytce.

WOMAN’S WORLD je pak jen volné pokračování mnohem emocionálnější a autentičtější písně o tom, kolik multiplicit se skrývá v tom být ženou nebo člověkem obecně a jak zbytečné je snažit se smrsknout to do pár nic neříkajících slovíček. Perry pro sebe na konci What Makes A Woman najde vlastní význam toho být žena… ale zřejmě ho po čtyřech letech zapomněla.

Pop teď

Po dlouhé době je pop opět silný jako nikdy, a to ve všech svých vrstvách od klasického popu až po alternativní pop. Billie Eilish vydala své magnum opnus „Hit Me Hard and Soft“, Chappell Roan byla katapultována mezi superstars v podstatě přes noc, Charlie XCX ovládla léto a ovládne i podzim. Sabrina Carpenter singlem Espresso ocejchovala mozek každého, kdo aspoň pár minut strávil na sociálních sítích a její album „Short n‘ Sweet“ se těší mediálnímu úspěchu. Všechna tato alba byla úspěšná, protože jde o spojení výborné hudby a silného brandu. Billie a Chappell jsou rostoucí ikony safismu. Ale i alba, kterým se dostalo spíše vlažného mediálního přijetí a pozornost opadla jako třeba „Radical Optimism“ nebo „Tortured Poets Department“ v žádném ohledu nebyla příšerná, nudná a plytká.

Odhlédnu od Dua Lipy, protože po „Future Nostalgi“ měla od mnoha fanoušků daný nesplnitelný úkol, a to bylo očekávání, že překoná sebe samu. Přitom její poslední album je poměrně svěžím, letním kouskem vykreslujícím životnost jednoho vztahu. Zato Taylor Swift, aspoň z toho mála, co naposloucháno mám, zkusila něco nového a nevyplatilo se tak, jak asi chtěla.

„Tortured Poets Department“ podle mě selhává ve snaze stylizovat se v něco, co to není – jeho název. Nevím, kde se bere ono oddělení týraných básnířek a básníků, co se v něm odehrává a k čemu přesně je. Celý název alba zní jako špatný příměr pro shrnutí tvorby Lany Del Rey. Jedinou záchranou projektu je, že Swift je velmi dobrá textařka (teda až na momenty, kdy není) a produkce její muziky je na takové úrovni, že do světa nepošle nic otřesného. Ale můžeme se podívat i k jiným osobnostem popové scény. Addison Rae udělala díru do online popkultury svým singlem Diet Pepsi, který už opravdu zní jako něco, co by napsala Lana Del Rey, kdyby vyrůstala nultých letech a Ava Max vydala singl, který konečně zní originálně. O co ale jde je, současný pop už není třpytky a disco po vzoru Madonny, současný pop je hlavně o hledání vlastní autenticity.

143

Kdybych byl hodně zlý, napsal bych, že název alba odráží počet dolarů, který zpěvačka obdrží ze streamování. Problémů má album až moc – podíváme se na ně postupně. Prvním velkým problémem je název, který dosud nechápu. Každé album mělo slovní název, které naznačovalo tematický náboj. Náhlé číslo je naprosto nic neříkající a trnem v oku její diskografie. Je to problematické, protože každé dobré album má nějaký koncept, stačí se podívat na mnou výše zmíněná. A kdo se poctivě zaposlouchá ho poměrně rychle odhalí. O co se ale snaží toto album?

„143“ je dance pop, což samo o sobě nemusí být vůbec špatné. Špatná je ale produkce. Jde o naprosto nemyslitelnou chybu vzhledem k tomu, kdo je producentem. Album mi zní jako náčrt mixtapeu začínajícího umělce pracujícího se svým začínajícím producentem. Deska se každým beatem snaží vyvolat určitou vidinu dnešního dance popu a částečně i europopu (ano, je v tom rozdíl). Písně, krom singlů, zní udělané uspěchaně, jsou neoriginální, nudné a hezky česky – basic. Možná jim lze vytknout, že jsou chytlavé, což bych nerozporoval. Ale jsou chytlavé na úkor vlastní prázdnoty a nulové inovace. Nepřijde mi, že by mezi jednotlivými písničkami byla jakákoliv tematická nebo sonická návaznost, aniž bych musel hodně domýšlet.

Absolutním propadákem je tak v tomto ohledu GIMME GIMME, která buduje velká očekávání tím, že se pojmenuje jako legendární písně skupiny ABBA, ale z ABBY se člověku dostane méně než nic. Feature má americký rapper 21 Savage, ale jeho text ve stylu: „I’m like Amazon/ ‚cause I got what you need […]“ jsou amatérské. O to smutnější je, že ani GORGEOUS s Kim Petras, jejíž muzika bývala velmi dobrá, také není o moc lepší. Snad obsahem nejvíce zarážející je CRUSH. Jak jsem psal výše, jde o nevinné zakoukání se od vdané ženy a matky, jejíž předešlé album se mateřství věnovalo. Nedává mi to smysl.

Pro publicitu je dalším negativem fakt, že producentem je popkulturnou nenáviděný Dr. Luke. Stejný producent, který pracoval právě i s Kim Petras a tzv. „stan culture“ jí to neodpustila a myslím, že ani neodpustí. Řekl bych ale, že to byl pouze poslední hřebík do rakve.

Na závěr…

Není špatné zkoušet nové věci. Album od alba se znovuobjevilo mnoho interpretů na své cestě k hledání jejich uměleckého vzezření. Ale udělali to pořádně. Autenticita nemusí být ultimátní cíl. Helena Vondráčková letos vydala album EP „Dlouhá noc (Dance Hits Collection)“, což je ve svém nápadu absolutní bizarnost, ale album přináší, co slibuje. Jsou to různé hity Heleny Vondráčkové s novou produkcí, která k nim sedí a je z nich cítit radost a péče, kterou si producent s albem dal. Největším šokem alba je českopolská legendární píseň Malovaný džbánku, u nějž AppleMusic nedokáže nahrát český text. Pokud může malovaný džbánek z krumlovského zámku dunit zvuky jako z brazilského karnevalu (a neznít jako naprostý nesmysl), můžu snad nakonec říct jen, že toto album je jednoznačné varování. Buďte autentičtí, dělejte věci pořádně a dotáhněte je do konce, nebo se na to raději vy*****.