V březnu předstihla Ruská federace Írán, který je zemí s největším počtem uvalených sankcí na světě. Proti Íránské republice je v současné době zavedeno 3 616 sankcí, zatímco na Rusko bylo uvaleno více než 10 500 sankcí. Sankce vůči Íránu byly uvalovány postupně, zatímco většina omezení vůči Rusku byla zavedena během několika týdnů po vypuknutí války na Ukrajině. Mladí lidé jsou jedni z prvních, kteří dopad sankcí pocítí. Zrušení mezinárodních vzdělávacích programů a krize na trhu práce a bydlení narušují jejich plány a představy o zítřku. S íránskými absolventy univerzit jsme hovořili o tom, jak si vybudovat život v uzavřeném státě, jak plánovat budoucnost v diktátorském režimu a jak se neobviňovat za kroky své vlády.

Kdy a proč byly sankce na Írán uvaleny

Ústřední událostí íránských dějin posledních 50 let byla islámská revoluce v roce 1979, která nahradila prozápadní režim Mohammada Pahlavího teokratickým státem ajatolláha Chomejního. Ačkoli se Pahlavího režim dal jen stěží označit za demokratický, Írán byl propojen se světem a v zemi působily desítky mezinárodních společností a organizací.

Po revoluci, v níž se spojila armáda, levicové síly, dělníci a náboženští konzervativci, byl nastolen režim, jehož ideologickým středobodem byl islám. Přípustnost se snížila, situace v oblasti lidských práv v zemi se zhoršila, zahraniční společnosti se začaly z Íránu stahovat a HDP země postupně klesal o 10 až 30 procent ročně. Situaci zhoršila íránsko-irácká válka v letech 1980 až 1988, v níž zemřel každý stý Íránec a prakticky každé rodiny v zemi se války dotkla a lidé byli svědkem zmrzačení a smrti svých blízkých nebo známých.

V 21. století kritika Íránu ze strany zahraniční opozice neutichá a vede k nejvážnějším sankcím vůči této zemi. V roce 2006 byl na internetu zveřejněn materiál obviňující Íránskou republiku z vývoje atomových zbraní, který obchází MAAE. Poté bylo uvalení většiny sankcí proti Íránu vyvoláno právě jeho jaderným programem. Od roku 2006 proběhlo pět vln sankčních omezení a mezinárodních rezolucí.

Nejvážnější ránu íránské ekonomice však zasadila administrativa Donalda Trumpa v letech 2017 až 2018. V roce 2018 Spojené státy obnovily jadernou dohodu a vrátily omezení zrušená administrativou Baracka Obamy v letech 2015 až 2016. Tuto fázi sankcí pocítil téměř každý Íránec: země byla odříznuta od systému SWIFT, legálních dodávek ropy, íránští studenti začali být vyhošťováni z USA a z Appstore a Google Play byly odstraněny desítky íránských aplikací a služeb. V letech 2019 až 2020 se situace jen zhoršila, ostřelování amerických vojenských základen a vražda íránského generála Sulejmáního vystupňovaly konflikt až k přímým hrozbám na mezinárodních platformách.

Ačkoli hlavním účelem sankcí je ovlivnit politický režim, často mají dopad především na životy obyčejných lidí. Ali a Parsa, čerství absolventi íránské univerzity, popsali, jak jejich vrstevníci prožívali roky maximálního mezinárodního tlaku na zemi: co pro ně znamenal černý trh, zavřené obchody, nedostatek léků a neustálá hrozba války. Ali a Parsa nejsou jejich pravá jména. I když jsou mimo zemi, obávají se politických represí proti svým blízkým kvůli publikacím v zahraničním tisku.

Ali Azizi

(Bakalářský titul v oboru ekonomie na íránské univerzitě, Doktorát z ekonomie ve Spojených státech)

Sankce způsobují hospodářské potíže: inflace a nezaměstnanost jsou jen ty hlavní. Já a většina mých přátel nepodporujeme zločiny vlády, někteří z nás jsou dokonce rádi, když vidí nové sankce proti režimu. Rád bych věřil, že svět tímto způsobem dává naší vládě lekci. Zároveň ale vidíte potíže své rodiny a blízkých, to, jak sankce ničí životy a jen velmi zřídka vedou k pozitivním změnám. Chápete, že světové společenství musí jednat, aby se z Íránu nestala Severní Korea, ale výsledek je tvrdý a krutý.

Po revoluci měla islámská strana heslo: „Pryč s USA“ – bylo populární na shromážděních. Nicméně na ty, kteří křičeli: „Pryč s USA!“, křičeli lidé na oplátku jiné heslo – „Pryč s Ruskem!“. Byl to takový spouštěcí moment.

Íránský bankovní systém není napojen na mezinárodní systém a íránská platební karta nefunguje nikde na světě. Problémy jsou i se softwarem: když jsem si chtěl stáhnout íránskou aplikaci Snap, která je funkčně podobná Uberu, musel jsem si stáhnout další „berličky“, abych dosáhl také triviální věci. Sankce mohou učinit každodenní život nesnesitelným. Když jsem odjížděl studovat, potřeboval jsem si koupit letenky z Íránu do USA. Kvůli sankcím byla jedinou dostupnou možností letenka od neuvěřitelně drahé letecké společnosti Qatar Airways.

Parsa Mehranfar

(Univerzitní lektor a divadelní vědec, žije a pracuje v Teheránu)

Co si pamatuji – od mých deseti nebo jedenácti let -, tak pro mě už existovaly sankce. Rostly jako sněhová koule a stále se zvětšovaly. Já i velká část Íránců jsme si na sankce postupně zvykli. I poté, co se Donald Trump stal prezidentem USA a byl spuštěn program Maximum Pressure, si na něj lidé zvykli.

V té době jsem už studoval v Evropě a do země jsem se vrátil až na podzim 2021. Ale ještě předtím, v roce 2016, právě když byl zvolen Trump, jsem šel sloužit do armády: v Íránu je to povinné. Konflikty mezi Íránem a USA probíhají neustále, už od mého dětství. Strach z invaze do naší země byl stále ve vzduchu. Dokonce se mezi námi objevil vtip o americkém supermanovi: „Co to je? Je to pták? Je to letadlo? Jde o útok USA?“ Ze všech sil jsem se snažil odložit nástup do armády, protože jsem se bál války. V té době měl Írán drobné konflikty se Saúdskou Arábií a vztahy s USA byly příliš dlouho napjaté. Moje rodina a přátelé mi říkali: „V žádném případě, nechoď do armády, mohla by být válka.“ Naštěstí jsem nesloužil na hranicích – pracoval jsem v nemocnici.

Podle mého názoru je v Íránu stále velká část občanů, kteří jsou proti režimu. Říkám to proto, že při předchozích volbách k nim polovina oprávněných voličů odmítla jít. Jsou lidé, kteří jsou situací rozhořčeni, ale faktem je, že režim je stále násilnější a jakákoli akce proti němu je nebezpečná. Mě například velmi rozzlobilo znárodnění internetu. Írán si v tomto ohledu bere příklad z Ruska a Číny. Já a moji přátelé takovou budoucnost nechceme, ale bojíme se jít ven [protestovat], protože se bojíme následků.

Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale íránská opoziční mládež nemá ruskou vládu ráda, dokonce ji nenávidí. Koneckonců si myslí, že se Írán stává ruskou kolonií.

Před 14 až 15 lety se konal masový protest proti sankcím, kterého jsem se zúčastnil. Po revoluci měla islámská strana heslo: „Pryč s USA“ – bylo populární na shromážděních. Nicméně na ty, kteří křičeli: „Pryč s USA!“, křičeli lidé na oplátku jiné heslo – „Pryč s Ruskem!“. Byl to takový spouštěcí moment. Po něm se dlouho diskutovalo o tom, co dělá ruská vláda, a loni došlo k úniku spisů íránského ministra zahraničí, což vyvolalo skandál. Na veřejnost unikla nahrávka, na níž vysvětluje roli Ruské federace ve smlouvě mezi Íránem a Západem. Íránci si mysleli, že Rusko Írán podporuje, ale ukazuje se, že ho „zrazuje“. Ruská vláda skutečně nechce, aby Írán uzavřel smlouvu se světem. Íránci chtějí zrušení tvrdých sankcí, ale Rusko to nedovoluje.

„Žiju dva životy“

Po stažení zahraničních společností z íránského trhu v zemi rozkvetl černý trh se zahraničními automobily a výpočetní technikou. To vedlo dokonce ke třem směnným kurzům v rámci země: za oficiální kurz nelze měnu koupit, zatímco na černém trhu stojí třikrát tolik. V nákupních centrech se začaly otevírat pirátské obchody se „značkovým“ oblečením a na internetu se začaly objevovat tajné webové stránky a trackery. Íránci byli nejvíce postiženi zničením zdravotnických zásobovacích linek – po vypuknutí COVID-19 to téměř vedlo k humanitární krizi. Organizace Human Rights Watch opakovaně tvrdí, že ekonomické sankce uvalené na zemi „způsobují zbytečné utrpení íránským občanům, kteří jsou náchylní k vážným onemocněním“.

Parsa Mehranfar

Íránský černý trh a legální trh se prolínají do té míry, že je již nelze rozlišit. Zpočátku bylo možné zahraniční technologie nakupovat pouze na černém trhu, ale po dvou letech se stát rozhodl do něj proniknout a stanovit vlastní pravidla. Nyní musíte při každé koupi chytrého telefonu zajít do státní instituce a zaregistrovat ho za další peníze, jinak přestane fungovat: zablokují SIM kartu nebo najdou jiný způsob. To se mi stalo, když jsem odjížděl ze země studovat a koupil jsem si neregistrovaný Samsung A15 na webové stránce registrované v Kurdistánu. Platit za něj další peníze, aby byl telefon v očích vlády „legální“, mi přišlo šílené, ale když jsem se před pár měsíci vrátil do země, nemohl jsem telefon používat: prostě nefungoval.

Kvůli neúplnému přístupu ke SWIFTu je tu divoký zmatek, když si chcete něco koupit nebo zaplatit předplatné či školné. Chcete si zapsat online kurz ve svém oboru, ale nemůžete. Když jsem se hlásil na univerzity mimo zemi, nebylo možné zaplatit poplatek za přihlášku. Nakonec jsem jen napsala spoustu e-mailů, abych vysvětlila svou situaci studijním kancelářím: „Jsem Íránec a nemohu platit.“ Mám také přátele, kteří pracují v animaci a 3D pro polské studio a nemohou dostat zaplaceno. Musí pravidelně jezdit do Turecka, aby si vyzvedli výplatu, nebo prostě žijí v Istanbulu.

Ali Azizi

V zemi je v těchto dnech nedostatek tvrdé měny, a tak se objevil unikátní jev: zahraniční automobily – například vozy Toyota – se v Íránu přeprodávají několikanásobně a jejich cena je dvakrát až třikrát vyšší než tržní. Lidé tedy začali používat auta jako aktiva: kupují si je, aby uchovali hodnotu svých peněz. Nikde jinde na světě jsem se s tím zatím nesetkal, protože auto je něco, co spotřebováváte, co používáte, ne cenný papír v garáži.

Kam se všichni poděli

Podle různých odhadů  žijí mimo zemi více než čtyři miliony Íránců. Je to důsledek několika vln emigrace, politických represí, válek a hospodářských otřesů. Podle Ahmada Zeidabadiho, šéfredaktora íránských novin AZAD a doktoranda mezinárodních vztahů na Teheránské univerzitě, se důvody migrace u mnoha lidí liší, což prozatím znemožňuje vytvořit jednotnou komunitu nebo dokonce opozici v exilu. Práce íránských novinářů však má na režim v islámské republice vliv i nadále: byli to právě novináři podporovaní levicovou organizací Mudžáhidové íránského lidu, kteří v roce 2002 oznámili první důkazy o vývoji íránského jaderného programu.

Ali Azizi

Mnoho Íránců je v zahraničí. Jen ve Spojených státech žije asi 700 000 Íránců, ale je to zvláštní: kromě své spolubydlící neznám nikoho z nich. Existují malé skupiny slavící perský Nový rok, ale nevidím tu žádnou soudržnou komunitu, která by se navzájem podporovala. A nevím, jestli takové existují i v jiných kulturách, které se snaží uniknout autoritářskému režimu: indické, čínské, ruské komunity. Mnoho Íránců se nyní nemůže vrátit domů: vláda je bude pronásledovat, pokud se vrátí. Pokud se však situace změní, myslím, že rádi koupí letenku zpět a pomohou obnovit zemi.

Pokud jde o vzdělání, situace hodně závisí na tom, kde studujete. Například na Šarífově univerzitě – v podstatě nejlepší v Íránu – více než 70 % studentů, kteří u mě studovali, opustilo zemi a pokračovalo ve studiu na evropských a amerických univerzitách. To dokazuje, že vzdělávací systém funguje a že sankce ovlivnily spíše kariérní možnosti v zemi než kvalitu vzdělávání.

Parsa Mehranfar

Desítky mých přátel a příbuzných odešly. Tento masový odchod ze země se neomezuje pouze na období po roce 2016. Po íránské revoluci postupně proběhly různé vlny útěku ze země, pak několik válek, které také vedly k masové migraci, a po dalších deseti letech odešla další vlna lidí do zahraničí kvůli politickým represím. Důvodem nejsou jen sankce, ale také vnitřní problémy krvežíznivého autoritářského režimu.

Když jsem se před rokem vrátil domů, cítil jsem, že mé zemi něco obrovského chybí. Jako by tu něco bylo ukradeno. Možná to byla moje budoucnost v Íránu.

V zemi existuje mnoho sil, které se snaží lidem pomoci, ale jsou rozptýlené. Jsou zde příznivci svržené pahlavíjské monarchie, jsou zde ti, kteří se revoluce skutečně účastnili, ale během vnitřních bojů se ocitli v exilu. Většinou se jednalo o levičáky, kteří jsou nyní buď někde v Albánii, nebo roztroušeni po celé Evropě. Opozice až do určitého okamžiku nedokázala najít společnou řeč na pomoc lidem v Íránu. Desetitisíce opozičních Íránců žijí v USA a Británii, ale pro ně je nyní limitem boje připojení k BBC Persian či Hlasu Ameriky.

Zahraniční opozice současnou vládu kritizuje, ale od íránské revoluce uplynulo již 34 let. Komunita mimo zemi nedokázala udělat nic seriózního a hmatatelného kromě psaní rozhořčených článků. Je to frustrující, já vím. Nám se nepodařilo vytvořit jednotnou opozici v exilu, možná se to podaří vám.

Co dál?

Ali Azizi

Pokud se narodíte v zemi, jejíž vláda nesdílí vaše přesvědčení, odejděte a vyzkoušejte „zakázané“ svobody. Člověk si říká, proč doma nic takového není. Když jsem se před rokem vrátil domů, cítil jsem, že mé zemi něco obrovského chybí. Jako by tu něco bylo ukradeno. Možná to byla moje budoucnost v Íránu.

Když jsem odjel do jiné země, lidé mě, mladého studenta z Íránu, vždycky posuzovali podle mé národnosti. A ano, je to hrozné, protože jste obětí své vlády, ale stejně budete souzeni za její činy. Činy vlády, kterou nepodporujete a kterou jste si nevybrali. Lidé jsou však různí: někteří nejsou ochotni naslouchat, ale mnozí to chápou. Nejsem Rus, ale zažil jsem něco podobného jako oni a nikdy nebudu Rusy za Putinovy činy odsuzovat. Studuji na univerzitě, kde je mnoho zahraničních studentů, a v posledních měsících jsem viděl ruské přátele, jak se choulí v koutě a často pláčou. Ale chci, abyste věděl, že svět vás nevnímá jako prodlouženou ruku Putina a že vás můžeme oddělit od činů vaší vlády. Kdysi pro mě bylo nesmírně důležité, jak mě svět vidí, a překvapilo mě, že většina vidí půltóny. Ano, sankce a ještě více válka jsou hrozné, ale rozhodně to neznamená, že se už nikdy nebudete cítit šťastní. Dokonce i v Rusku, které se vám určitě ještě podaří obnovit.

Parsa Mehranfar

Především vám velmi dobře rozumím. Vyrostl jsem v zemi odříznuté od světa, s vládou, se kterou jsem nikdy nesouhlasil. Vím, že opravdu trpíte tím, že vaše vláda rozpoutala válku a páchá zločiny proti všemu, v co věříte. Šok pomine a život půjde dál, vy budete bojovat a země se změní. Řeknu vám, že i teď jsem v Íránu naprosto spokojený. Věřím, že stále můžete být šťastní a změnit svět.

Text původně vyšel v ruštině na webu studentského média DOXA. V českém překladu jej zveřejňujeme se souhlasem redakce.