Studentsk� listy
Gmail Instagram Facebook Twitter

14.09.2021 17:29

Dva týdny před volbami v Německu stoupá nervozita. Strana Merkelové ztrácí a na obzoru je levicový obrat

Necelé dva týdny už zbývají do parlamentních voleb u našeho západního souseda. Předvolební průzkumy roli favorita přisuzují německým sociálním demokratům, pro něž jde o nebývalý úspěch, zvlášť přihlédneme-li k jejich osmileté účasti ve vládě Angely Merkelové. Slabý lídr konzervativní unie CDU/CSU táhne stranu dolů a tytam jsou i naděje spolupředsedkyně Zelených na to stát se novou kancléřkou. I v Německu však platí, že se velká část lidí rozhodne, komu hodit svůj hlas, až v posledních okamžicích před otevřením volebních místností.

Na úvod si řekněme, že odhadnout dopředu výsledek německých voleb je velmi komplikovaná disciplína. Samozřejmě můžeme, stejně jako v České republice, vyjít z předvolebních sondáží, německý volební systém nám však chystá komplikaci. Na rozdíl od České republiky se totiž mandáty rozdělují za užití dvou hlasů, které má při obdržení volebního lístku každý německý volič. Jedním hlasem dává hlas kandidátní listině politické strany, stejně jako tak činí voliči u nás. Druhým hlasem má však možnost výsledek ovlivnit výběrem konkrétního kandidáta (nominovaného za stranu) ve vymezeném jednomandátovém obvodě.

Oproti předpokladům i fungování některých jiných volebních systémů (například toho skotského) se hlasy německých voličů sčítají všechny dohromady: pokud některá ze stran získá aspoň 5 % hlasů v listinné části nebo tři přímé mandáty v části „osobnostní“, postupuje do dalšího virtuálního kola. Pokud aspoň jedna z těchto podmínek není splněna, strana už se do německého parlamentu dostat nemůže. Síla těch stran, které tímto filtrem projdou, je pak určena primárně hlasy pro listiny: podle nich se totiž poměrně, jak jsme zvyklí u nás, rozdělují mandáty. Pokud strana získá v jednomandátových obvodech víc hlasů, než jí na základě listin přísluší, o tento počet poslanců se pak rozšiřuje celý parlament. Proto, na rozdíl od České republiky, nemají v Německu pevně stanovený počet mandátů, ale jejich počet se mění každými volbami.

Tento na první pohled složitý systém podle jeho zastánců spravedlivě kombinuje sílu jednotlivých stran a pomáhá atraktivním osobnostem, které strany musejí voličům nabízet. Zároveň však znemožňuje spolehlivé odhady volebních výsledků, což se projevuje zejména v případě, kdy není jasný favorit (a svou roli to tedy sehrálo i letos). V „osobnostních“ obvodech rozhoduje oblíbenost kandidáta v daném regionu, ale také, jak se ukazuje na volebních výsledcích dlouhodobě, i silné stranické zázemí. Nezavedené strany nebo menší aktéři tradičně v těchto obvodech ztrácejí.

Měnící se průzkumy nově favorizují SPD

I když je to složité předvídat, dva týdny před volbami se zdá, že ve složité situaci po odchodu Angely Merkelové se favorit po dlouhém hledání přece jen našel. Zatímco na jaře jsme psali o raketovém vzestupu Zelených, dnes se zdá, že si na první příčku brousí zuby dosud vládní sociální demokraté. Snaží se zaujmout jak dojmem stability a sociální spravedlnosti, tak i opozičně laděnou rétorikou, která je podpořena tím, že měli ve vládě postavení pouze slabšího partnera. Kampaň tak postavili na tom, „co chtějí ve vládě udělat a doposud nemohli“. Sociální demokraty do voleb vede původem advokát a dnes ministr financí Olaf Scholz (na úvodní fotce), který se sice podle některých do nejvyšších pater seznamu volebních favoritů „promlčel“, podle jiných ale představuje právě on správou státní kasy touhu Němců po lepším sociálním zabezpečení. Navíc se podle průzkumů zdá, že SPD dokáže odlákat voliče Zelených, pro které jsou důležitá třeba témata související s klimatickou změnou. Navrhuje též rozsáhlou daňovou reformu, kterou se jí doposud nepodařilo prosadit.

Zatímco sociální demokraté míří vzhůru a průzkumy naznačují, že by měli volby vyhrát, dlouhodobě nejsilnější vládní unii 16 let nepřetržitě vládnoucí a dnes končící kancléřky Angely Merkelové dochází dech. Po jejím odchodu se strana potácela ve vnitřních sporech, které byly jednak dané spojením dvou stran do jedné volební unie (CDU v každých volbách kandiduje společně s bavorskou CSU), ale také rozporem uvnitř poslaneckého klubu samotné CDU. Poprvé se stranické frakce před volbami střetly v zimě během volby předsedy strany, kterou ovládl někdejší novinář se zázemím v hornické rodině Armin Laschet.

Protože ale v Německu není automatické, že je předseda strany zároveň i kandidátem na kancléře (protože je kancléřská pozice v Německu velmi důležitá a koncentruje obrovské množství pravomocí, musí i předseda strany vlastní spolustraníky přesvědčovat, že i takové role se dokáže zhostit), musel Laschet bojovat s vnitrostranickou konkurencí. Ta mu vyrostla zejména v bavorském premiérovi, předsedovi CSU a rétorickém talentu Markusi Söderovi. I když i on má ve straně mocné odpůrce, třeba na posledním sjezdu CSU, kde byl znovu zvolen předsedou strany, dokázaly jeho projevy zaujmout mnohem víc než ty nakonec vybraného kancléřského kandidáta. Zatímco Söder hovořil o nebezpečí „ostrého levicového eintopfu“ a kancléřského kandidáta SPD označil za možného „dluhokancléře“, Laschet se zmohl na nejsilnější frázi, že „sociální demokraté stáli v poválečném období vždy na špatné straně“ (a přitom spolu CDU/CSU a SPD seděly 15 let v jedné vládě).

Problémy a poklesem preferencí si prošli opoziční Zelení. Zatímco v květnu jsme psali o tom, že se zhostili role favorita, v létě jejich pozice oslabila. Jedním z důvodů se stalo nepřesvědčivé vysvětlení jejich kancléřské kandidátky Annaleny Baerbockové nesrovnalostí v jejím oficiálním životopise, důležitou roli ale sehrála i propracovaná koncepce sociálních demokratů týkající se životního prostředí. V Německu také nefunguje progresivistický argument o tom, že je třeba mít v čele státu ženu. Bylo tomu tak posledních 16 let a mnoha Němcům na tom nepřipadá vůbec nic zvláštního. Zelení si navíc dlouhodobě silně zakládají ve voličské skupině mladých lidí, která je jednak voličsky nedisciplinovaná a jednak se k některým detailům kampaně dokáže stavět také kriticky. Například youtuber Renzo, který se na německé scéně věnuje politickým tématům a před eurovolbami v roce 2019 se proslavil videem „Destrukce CDU“, kritizoval Zelené za chyby v PR.

Předsedkyně Zelených Annalena Baerbocková.

Z menších stran si svou jistou pozici udržují krajně pravicová Alternativa pro Německo a liberální FDP. Zatímco spolupráci s AfD všechny strany svorně vylučují (i když se třeba hrozba pravicového extrémismu v kampani překvapivě prakticky neobjevuje), FDP se může stát pro mnohé vítaným partnerem. Dlouholetý šéf liberálů Christian Lindner nevylučuje spolupráci ani s CDU/CSU, ani s SPD, a staví se tak do dřívější pozice českých lidovců. Z liberálů je středová strana se širokým koaličním potenciálem.

Na rozdíl od žlutě nasvícené liberální kampaně pak propagace AfD nemá žádnou vzestupnou tendenci. Heslo „Německo. Ale normální“ představené na letním sjezdu sice z billboardů shlíží na německé ulice, strana však již nyní nedokáže přesvědčivě předvolební arénu ovládnout tématy spojenými s kritikou vládního přístupu k pandemii. V programu AfD se také objevuje notná část nacionalistických návrhů: navrhuje například, aby se děti ve školách učily ještě více německých básní. Když se však „dětský reportér“, který před volbami pohledem dětí školou povinných oslovuje kandidáty všech stran, zeptal spolupředsedy AfD na to, jaká je jeho oblíbená německá báseň, odpověděl, že „ho zrovna žádná nenapadá“. Těsně nad hranicí vstupu do parlamentu se pak ještě pohybuje postkomunistická strana Levice.

Jamajka, semafor nebo německá koalice?

Němce samozřejmě nyní nejvíc zajímá, které strany spolu budou moct po volbách vytvořit většinovou vládu. V Německu nadto není obvyklý vznik menšinových vlád, jako je tomu například nyní v České republice, protože je taková vláda velmi zranitelná. V médiích se nejvíce skloňují varianty, v nichž by určující stranou byla SPD. Je tady třeba podotknout, že německé strany mají vžité svoje barvy, a při hodnocení případných koalic se používají mediálně vžité výrazy typu „koalice Jamajka“ (černá CDU/CSU + Zelení + žlutá FDP), „koalice semafor“ (červená SPD + FDP + Zelení) nebo „německá koalice“ (podle barev německé vlajky, CDU/CSU + SPD + FDP). Současné sondáže však naznačují, že by do těchto klasických hříček mohl zasáhnout nový aktér. Pokud totiž zvítězí sociální demokraté, jejich radikální křídlo zvažuje podporu vzniku koalice se Zelenými a postkomunistickou Levicí, se kterou byla spolupráce dosud tabu. Proti takové levicové vládě se ze všech sil snaží bránit Laschetova unie.

Klíčovou silou pro rozhodnutí o příští vládě jsou tak (znovu) sílící a středoví liberálové. Zatím nechtějí prozradit, jestli mají blíž k CDU/CSU nebo k SPD a pokoušejí se ze své výhodné pozice těžit (a budou tak činit jistě i po volbách). Bavorský premiér Söder už je vyzval, aby „si svou stranu vybrali“.

Do předvolebního boje zasahují také televizní debaty. Ty největší pořádané celostátními stanicemi probíhají ve formě „triellu“, tedy diskuse kancléřských kandidátů tří nejsilnějších stran (SPD, CDU/CSU a Zelených). První debatu ovládl kandidát sociálních demokratů, naopak lídr CDU/CSU Armin Laschet působil zmateným a někdy až arogantním dojmem. Překvapivě dobře si v debatách vede i lídryně Zelených. Debaty proběhly zatím dvě a vyplývá z nich viditelné přibližování sociálních demokratů a Zelených, z kterého čiší touha po vzájemné povolební spolupráci. Lídr CDU/CSU tak v této společnosti zůstává poněkud osamocený. V druhé debatě podle komentátorů působil sice o něco lépe než v první, proti němu hrál ale detail nasvícení kamery, díky němuž působil „odstrčeně“. Snažil se ale o koordinaci s publikem, ukázáním prstu do kamery se slovy „Jde tady o vás“ se pokusil působit méně strojeně a „lidově“. Přesto se zdá, že ani debaty vedle schopnosti zaujmout jasnými hesly nejsou jeho nejsilnější stránka.

Německo je 14 dní před volbami nervózní, protože i přes vedení Scholzovy SPD stále není jasné, který z táborů získá většinu a komu se podaří na poslední chvíli mobilizovat své voliče. Scholz rozhodně není jasnou a nezpochybnitelnou volbou, kterou bývala po několik období Angela Merkelová, ale naopak pro mnohé spíš únikem před problémy Zelených nebo vyjádřením nespokojenosti s dominancí CDU v současné vládě. Do kampaně zasahuje mnoho témat: pro sociální demokraty je nejdůležitějším tématem klimatická změna a ekonomická situace, CDU/CSU se snaží zúročit zkušenosti z vládnutí v koronavirové době a slibuje stabilitu a pokračování nastaveného kurzu. Předvolební debata se ale z prvotních útoků a prázdných hesel posunula k větší věcnosti, což je minimálně pro Němce prozatím dobrá zpráva.

Autor je interním doktorandem oboru politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce.

Snažíme se přinášet ověřené a srozumitelné články, ale jsme taky jenom lidé a chybujeme. Je pro nás důležité o chybách a nedostatcích vědět, abychom je mohli napravit a minimalizovat jejich výskyt. Proto jsme vděční za veškerou zpětnou vazbu, dotazy, náměty a připomínky, které nám můžete posílat na info@slisty.cz.

Komentáře