Příběh mladého vyšetřovatele, který musí odhalit tajemství záhadné vraždy, přináší nová divadelní hra Mlčenlivé volání. „Každý si přijde na své – na komedii, tragédii, mystično, historii a možná i něco jiného,“ láká na inscenaci její autor Adolf Adam. Dvaadvacetiletý student v představení hraje i ho sám režíruje. Hra, jejíž premiéra se koná tuto sobotu v pražském Rock Café, podle něj osloví úplně každého.

Už tuto sobotu se v pražském Rock Café koná premiéra tvojí hry Mlčenlivé volání. Jak se na ni těšíš?
Těším se moc. Je to zadostiučinění naší studentské práce na Vyšší odborné škole herecké (VOŠH). Ukazuje to, že dokážeme uplatnit nabyté zkušenosti přímo v praxi, v divadle.

Nemusíš zabíhat do detailu, ale mohl bys stručně představit, na co se můžeme těšit?
Hra je o příslušníkovi pražské kriminálky na počátku sedmdesátých let, který musí vyšetřit případ vraždy. Aby to ale mohl udělat, tak se dostane do procesu, který mu má ukázat správnou cestu a navést ho. Není úplně náhoda, že u popisu hry píšeme „Víte, co znamená peklo?“ nebo „Víte, co je napsáno nad pekelnou bránou v Božské komedii od Danteho?“. Souvisí to s tím. Myslím si, že to zajímavé pro lidi, kteří mají trochu rádi mystično a zároveň naši historii. Každý si v tom něco najde.

Mlčenlivé volání je tragikomedie. Budou se diváci smát?
Uvidíme, divadelníci si při posledních fázích zkoušení veselohry nebo tragikomedie občas říkají, že už tam není nic vtipného, a bojí se, jestli se budou lidé smát. Přesto věříme, že budou. Každý si v představení přijde na své – na komedii, tragédii, mystično, historii a možná i něco jiného.

Ty se svojí hereckou kariérou teprve začínáš. Jak se ti podařilo dostat do Rock Café, poměrně exkluzivního místa?
Hledali jsme prostor, který by nám vyhovoval a byl by pro inscenaci vhodný. Chtěli jsme nějaký komornější, protože v něm dokážete lépe komunikovat s diváky, a i jim to možná přijde vzácnější, že jsme tam pro ně. Ve velkých divadlech občas taková atmosféra taky bývá, ale menší prostor vyhovuje naší představě lépe. V jednání byly i jiné prostory, ale nakonec mě čirou náhodou napadlo Rock Café – někde jsem viděl jejich plakát, tak jsem je oslovil a vydařilo se.

Co ale náhoda není, je tvůj vztah s herectvím. Jak vznikl?
Po herectví jsem toužil od malička. Prozradím tady jednu věc, i když mě možná budou někteří lidé a studenti-kolegové trochu pranýřovat. Když začínal seriál Ordinace v růžové zahradě, tak jsme s rodinou viděli pár epizod. A když jsem to v televizi viděl, tak jsem si myslel, že to je skutečnost, a říkal jsem mamce, že budu primářem. Pak mi ale nějak došlo, možná jsem byl trochu pomalejší, že to není realita a že to jsou herci. Tak jsem si řekl, že budu herec (směje se).

Opravdu?
Možná že to bylo trochu jinak, ale takhle si to pamatuju. Vždy jsem ale měl k herectví jistou náklonnost. Pamatuji si, že na základce jsem se rád předváděl s básničkami. Pak se to přehouplo a byl jsem hodně velký introvert, potom se to ale naštěstí přehouplo zpátky. Na konzervatoř jsem nechtěl, protože jsem si nevěřil, takže jsem šel na Obchodní akademii Heroldovy sady. Šel jsem tam především kvůli divadelnímu spolku, který mě zaujal. V něm jsem hned dostal hlavní roli a měl jsem možná trošku ego, říkal jsem si, že už bych mohl normálně hrát v divadle.

Kdy tě to přešlo?
Někdo mě viděl a řekl mi, že nemám vyhovující vlastnosti na herce. Nechtěl to moc říkat, ale dal mi ťafku, ať zůstanu spíš u amatérského divadla. To mě celkem srazilo. Hrál jsem tam i ve třeťáku a čtvrťáku a pak jsem si řekl, že bych v tom chtěl pokračovat. Zkoušel jsem DAMU, ale nevyšlo to, takže jsem šel na VOŠH. Byl jsem těsně nad čarou, ale přesto jsem se dostal. Hned od začátku semestru mě to nadchlo a cítím se tu jako doma.

Momentálně jsi ve druhém ročníku a nedávno ses rozhodl založit AliAs divadlo. Proč tak brzo?
Za ten rok mi natolik vystouplo ego (směje se). To je samozřejmě vtip. Ať si říká, kdo chce, co chce, ať vám to kdokoliv rozmlouvá, že to je blbost, tak když vás to baví, tak to udělejte. Mě to tak baví a těší hrát pod značkou vlastního divadla ve hře, kterou jsem zároveň režíroval. Je to absurdní, ale zároveň mi to dělá obrovskou radost. Jsem rád, že jsem si dal cíl a do jisté míry ho splnil. Samozřejmě by to ale nebylo možné bez kolegů Zuzky Pavelkové a Vojty Teichmanna, kterým bych chtěl moc poděkovat. Diskutujeme navzájem a vzniká díky tomu spousta věcí.

Zmínil jsi, že hru režíruješ i v ní hraješ. Není to střet zájmů?
Souhlasím s tím, co se říká, že demokracie do divadla nepatří. Střet zájmů je na škodu hlavně pro režiséra, který hraje roli, ale myslím si, že mám určitou sebereflexi a kolegové se mi nebojí říct svůj pohled.

Mám se jich zeptat?
Klidně můžeš, ale nejdřív mi to řekni (směje se). Ne, myslím si, že mám sebereflexi, i když samozřejmě si občas stojím za svým pohledem a jako režisér mám poslední slovo. Jde o to, že režisér se nevidí na jevišti a neví, jak hraje. Blbé je to i pro kolegy herce, protože nemá tolik času na to je režírovat, když se soustředí na to, jak hraje. Na druhou stranu v Mlčenlivém volání nejsem stále na jevišti, takže jsem většinu viděl i z pohledu režiséra. Zbytek si nahrávám na mobil. Zpětnou vazbu nám dala i naše učitelka Kamila Špráchalová, které bych chtěl poděkovat. A děkuju taky našemu kamarádovi Matěji Konečnému, který je jednak dobrý herec, ale je taky šikovný s technikou, s níž nám pomáhá.

Jak těžké je dnes prorazit jako mladý herec? A co můžeme jako diváci čekat od vaší generace?
To je výborná otázka, protože v devadesátkách, kdy se zakládala naše škola, nebylo dost herců – sháněli se hlavně do divadel mimo Prahu. Režiséři se prý dokonce jezdili koukat na inscenace, aby si je přímo vybírali do tzv. oblastních divadel, do kterých se studentům z DAMU údajně moc nechtělo. Dneska už je naopak přebytek herců a je strašně těžké se uplatnit. Z mého pohledu, ale i kolegů a pedagogů, je navíc po škole už pozdě, protože student herectví dnes musí rozvíjet už během školy. Kvůli náročnému rozvrhu je to časově těžké, ale dá se to.

Vraťme se ještě na chvíli k AliAs divadlu. Je pro tebe jen můstkem někam dál, nebo bude mít delšího trvání?
To je zatím v neznámu. Já budu určitě ve své tvorbě pokračovat dál, ale u divadel musí člověk počítat s tím, že budou prodělečná. My jsme měli štěstí, že jsme získali grant od divadelní agentury Dilia, které bych chtěl také poděkovat. Byli jsme první studenti z VOŠH, které podpořili. Dali nám pět tisíc korun, za které se zaplatily a platí propagační věci jako letáky a plakáty. V tom jsme měli výhodu, ale pořád je to prodělečné. Říkali mi, abych hru zkusil poskytnout jiným, zasloužilým spolkům, ale šel jsem si svojí cestou, protože jsem chtěl být první, kdo ji uvede. Zároveň jsem ale hru poskytl agentuře Dilia, se kterou se může kdokoliv dohodnout a za peníze si ji pronajmout. Uvidíme, jaký to bude mít vývoj, ale jsem vděčný, že to můžu udělat pod svojí značkou.

Je něco výjimečného na tom psát hry v tak mladém věku, nebo je takových mladých umělců víc?
Existují soutěže, do kterých se hlásí lidé v podobném věku, většinou studenti DAMU a JAMU, kteří na to mají obory spojené s autorskou tvorbou, jako je třeba autorská tvorba a pedagogika. Jednou z takových soutěží je Cena Evalda Schorma právě od agentury Dilia, které bych se taky rád zúčastnil.

Jak bys na závěr pozval čtenáře na svoji hru?
Aniž bych to prozrazoval, tak si myslím, že spousta lidí se nad tématem může zamyslet a něco mu inscenace předá. V téhle souvislosti bych rád zmínil kamaráda a kolegu-herce Vojtu, jehož se hra taky přímo dotýká, protože jeho děda měl podobný osud jako hlavní hrdina. Zkrátka je to aktuální téma a nikdy nepřestane.

Lístky na divadelní hru Mlčenlivé volání jsou k dispozici na GoOut.cz: sobota 18.3. od 19:30 a středa 22.3. od 19:30.