Druhá největší armáda NATO patří Turecku, které se ovšem oficiálně odmítlo připojit k sankcím vůči největší rivalovi NATO – Rusku. Jeho prezident se v průběhu léta několikrát setkal s Putinem a podle některých pozorovatelů je on současná spojka mezi západem a východem. Jako prostředník vyjednal dopravu obilí ze zablokovaných ukrajinských přístavů. Jeho země vydělává na ruských investicích i turismu, jelikož ruští turisté nemají v podstatě kam jinam jezdit. Přesto ta samá země ve stejný čas dodává Ukrajině důležité drony, které pomohly zastavit ruský útok na Kyjev. Erdogan dokonce vyzval k návratu okupovaného Krymu do ukrajinských rukou. O co tady jde? Příběh zahraniční politiky Recepa Erdogana je hra plná oportunismu, jejíž cíle jsou jasné – Turecko jako regionální velmoc. V následujících odstavcích si popíšeme vazby těchto dvou zemí a pokusíme se zodpovědět otázku: „Je Erdogan Putinův protivník, nebo partner?“

Přirození nepřátelé

Osmanská říše, předchůdce současného Turecka, byla na ostří nože s ruským impériem po staletí. Když v roce 1453 dobyli osmanští Turci Konstantinopol, kterou následně přejmenovali na Istanbul, padla tak největší bašta pravoslavného křesťanství. Jeho největším nositelem se poté stala Moskva. O téměř sto let později se moskevský kníže Ivan prohlásil carem, čímž si přivlastnil titul východního císaře, který předtím seděl v Konstantinopoli. Tato propaganda „Třetího Říma“ obhajovala následující mocenskou expanzi proti Turkům.

Rusko se roztáhlo až k Černému moři, kde získalo i Krym. V další expanzi proti Turkům je zastavily až západní velmoci během Krymské války. Ovšem boj s Turky nekončil. Ve jménu panslavismu pomohlo Rusko vyhnat Turky z Balkánu a obnovit státy jako je například Srbsko a Bulharsko. Oslabené Turecko bylo soustem, kterým nešlo pohrdnout. Carové se tedy tlačili i na Kavkaz, kde získali plně pod svou kontrolu budoucí Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán. Zdálo se, že dlouhodobé spory skončí první světovou válkou. Po ní se totiž obě impéria zhroutila.

Nastoupivší Turecká republika rezignovala na mocenskou hru s nově zformovaným Sovětským svazem. Neměla zkrátka zájem, stejně tak ani žádnou šanci na úspěch. Turecko vyhlásilo neutralitu po období druhé světové války a očekávalo, že to tak zůstane i po ní.

Bohužel pro ně si pod vládou Stalina SSSR začalo nárokovat území na východě Turecka, které podle něj historicky patřilo Arménii. To vyrvalo Turecko z neutrality, které se v roce 1952 se připojilo k NATO. USA zde dokonce umístily jaderné hlavice, které stáhly až po Karibské krizi v roce 1962. Turecko nebylo pro členy NATO nikdy silným ideologickým partnerem, ovšem z pragmatických důvodů se jim Turecko hodilo. Díky němu mohlo jednoduše kontrolovat vstup do Černého moře, které mohly kdykoliv zašpuntovat, a zabránit tak ruské flotile, aby se dostala do Středozemního moře.

Přirození partneři

Turecko je sice členská země NATO, ale její vztah k Rusku by se občas dal klasifikovat jako velmi přátelský. Když se podíváme na polohu Ruska a Turecka, které dělí černé moře, tak můžeme krásně pozorovat potenciální ekonomickou prospěšnost. Během studené války vzájemnému partnerství bránil ideologický boj mezi NATO a SSSR. To se mohlo změnit po rozpadu sovětského bloku. Původní politika Ankary však znamenala diplomatický střet s Moskvou. Hrála se totiž hra o vliv na Kavkazu a turkických republikách střední Asie. Tohle je dobré si zapamatovat, dnes se k ní totiž turecká diplomacie vrací.

Ovšem ekonomická výhodnost vzájemného partnerství tuto překážku překonala. K tomu se přidala i ideologická pozice Turecka. Dnes sice vidíme Erdogana, který se často ohání muslimskou rétorikou, ovšem v 90. letech byla situace jiná. Turecký režim byl stále silně ovlivněn armádou a její sekulární tradicí. Z tohoto důvodu tedy nehrozilo, že by se Turecko s nějakou velkou vervou postavilo například za Čečensko v jeho válce s Ruskou federací. Turecká vláda se bála šíření radikálního islámského sentimentu. Stále se snažila oslabit vliv Ruska na Kavkaze, ale tohle jí za ohrožení svoji pozice nestálo. Tudíž, stejně jako dnes, Turecko perfektně balancovalo mezi podporou Ruska a jeho nepřítele.

Moderní rivalita

Sekulární pozice nevydržela. Po nástupu Erdogana v roce 2003 se vztahy sice jen zlepšovali, ale o osm let později začala jejich velká zkouška. Syrská občanská válka postavila oba kohouty do rozdílných táborů. Vládnoucí rodina Asadů měla podporu už během doby SSSR. Bašár al-Asad nebyl výjimkou a Putinovi byl naprosto loajální. Sýrie je ruská brána na blízký východ, ve kterém se navíc nachází přístav Tartus, který je využívaný ruským námořnictvem.

Pozice Turecka je k syrskému režimu jiná. Během sekulárních vlád, v období před Erdoganem, byl vztah turecké diplomacie k Sýrii poměrně vstřícný. Ovšem Asad, jakožto člen šíitské sekty Alavitů, nebyl silně religióznímu sunitovi v Ankaře příliš sympatický. Když v roce 2011 vypukla v Sýrii občanská válka, tak se Turecko pevně postavilo za opoziční povstalce. Erdogana, na rozdíl od svých předchůdců, už nesvazoval sekularismus, a tak mu nevadilo podporovat opozici, i když se mezi ní nacházelo mnoho radikálních, až teroristických organizací.

Rusko se v občanské válce postavilo pevně za svého spojence z Damašku. Sýrie je dlouhodobě pro Rusko poslední arabský spojenec. Moskva byla připravena Asada u moci udržet. Vítězství prozápadních povstalců, či dokonce radikálů z Islámského státu, kteří se zmocnili rozsáhlého území v Sýrii, by znamenal konec tohoto spojenectví.

Syrská občanská válka byla součástí takzvaného Arabského jara. Během něj padlo několik blízkovýchodních diktátorů, kteří měli k Rusku blízko. To oslabilo Putina diplomaticky i ekonomicky. Třeba po pádu Kaddáfího v Libyi přišlo Rusko o miliardy dolarů z kontraktů na prodeje zbraní. Rusko Asadův režim opravdu zachránilo. Nejdříve mu dodávalo vojenskou pomoc, která přešla až v přímou vojenskou intervenci v roce 2015. Hned v tomtéž roce sestřelilo Turecko ruský stíhací letoun su-24, který narušil jeho vzdušný prostor. Rusko si to vyložilo jako přílišnou agresi a uvalilo na Turecko sankce. Zmrzlé vztahy se podařilo navrátit do normálu až o nějaký čas později.

Přesto bylo soupeření pozorovatelné dál. Turecko se s Ruskem ocitlo ve dvou významných proxy wars. Tento pojem znamená, že se dvě strany vojensky střetnou prostřednictvím jiných dvou stran, které pak mají jejich podporu. Prvním příkladem je občanská válka v Libyi. Zde proti sobě bojuje generál Haftar, který v boji využívá ruskou Vagnerovu žoldnéřskou skupinu. Tu založil Jevgenij Prigozhin, oligarcha a osobní přítel Vladimira Putina. Je tedy jasné, že jejich nasazení, které bylo například i v Sýrii či na Ukrajině, plně odpovídá zahraniční politice Ruské federace. Proti generálovi Haftarovi stojí centrální vláda, která má plnou podporu Turecka. Ankara jí dodává zbraně, včetně dronů. Také provádí výcvik její armády.

Ještě výrazněji jde vidět zástupnou válku v bojích o Náhorní Karabach. Tureckem podporovaný Ázerbájdžán se zde střetává s členem OSKB Arménií. OSKB je taková ruská verze NATO, kde se její členové čas od času napadají, viz boj mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. V Arménii je vojenská základna Ruska, které v konfliktu opravdu více stranilo Arménii. Její podpora však nebyla tak silná, jako podpora, kterou věnoval Erdogan Ázerbájdžánu. Stejně jako v Libyi, i zde Turecko vycvičilo místní vojáky, kterým dodalo i potřebnou výstroj. V čele dodané výzbroje pak stáli Ukrajinou proslavené drony Bayraktar. I díky nim Ázerbájdžán zvítězil a oslabil tak kavkazskou pozici Ruska.

Putin sice není nepřítelem Ázerbájdžánu, naopak s ním má velmi solidní vztahy, ale je jasné, že hlavní vliv v této zemi u Kaspického moře bude mít Turecko. Právě to je problém Ruska. Snaží se mít dobré vztahy s Arménií i Ázerbajdžánem. V konfliktu si nakonec raději zvolilo roli mírového prostředníka. To Turecko mohlo vsadit na kulturně bližší Azery a dál tak šířit vliv v zemích na východě.

Dalšími jsou země střední Asie. V nich je vliv Turecka i Ruska logický. Dnešní Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán a Kyrgyzstán byly dobyty ruským impériem a od Ruska se oficiálně oddělily až po pádu SSSR. Co spojuje tyto země, kromě toho, že byly po dlouhou dobu v ruském lůně? Všechny tyto národy patří do turkické skupiny národů. V této skupině jsou i Turci. Jejich původ dokonce najdeme v oblasti střední Asie, ovšem kvůli tlaku Mongolů se v průběhu středověku dali na pohyb. Poté skolili Byzanc a vybudovali dnešní Turecko.

Jak už bylo zmíněno, Turecko na své příbuzné ve střední Asii nezapomnělo. Od pádu SSSR se snaží ovlivňovat země bývalé hedvábné stezky. Posílá peníze do zdejších škol, humanitárních projektů a jeho firmy zde investují svůj kapitál. Například během mého měsíčního studijního pobytu jsem v Kyrgyzstánu viděl dětské parky či univerzitní projekty financované z tureckými lirami.

Turecku v šíření vlivu pomohla válka na Ukrajině. Země střední Asie, speciálně Kazachstán, se zalekly ruského vlivu. Všechny odmítly anexi okupovaných provincií, všechny varovaly své občany, že když v Rusku narukují na frontu, tak budou doma trestně stíháni. Problém je, že mnohé země jsou na Rusko velmi vázané, ekonomicky, kulturně i politicky. Kupříkladu Kazachstán a Kyrgyzstán jsou členy OSKB. Viditelná je tedy i vojenská přítomnost. V Kyrgyzstánu má Rusko leteckou základnu Kant, v Kazachstánu je pak slavný kosmodrom Bajkonur, ke kterému se pojí i menší přítomnost ruských leteckých systému, jako jsou například radarová zařízení. Země OSKB pak pořádají vzájemná vojenská cvičení, ke kterým se přidával i Uzbekistán. Do budoucna jsem zvědavý, jak bude kooperace OSKB pokračovat, nebo jestli se dokonce nerozpadne.

Propojenost je dále ekonomicko-kulturní. V zemích střední Asie stále žije mnoho etnických Rusů, k tomu ještě více místních turkických obyvatel odchází za studiem a prací právě do Ruska. Kupříkladu Kyrgyzská ekonomika je pak velmi podporována penězi, které posílají domů Kyrgyzové pracující v Rusku. K Turecku i Rusku pojí země střední Asie kulturní blízkost. Vliv Turecka roste, ale zdejší přítomnost ruské ekonomiky a kultury je stále silná. Samozřejmě, u každé země je situace lehce jiná. Například v Kyrgyzstánu je vliv Ruska dozajista větší než v Turkmenistánu. Přesto si země střední Asie uvědomují výhodnost společného postupu s Tureckem.

Kooperace mezi turkickými národy střední Asie roste. Samy nemohou být plně nezávislé, jejich ekonomika a politická moc není dost významná. To neznamená, že by byly neperspektivní. Většina těchto zemí má obří nerostné bohatství. Turkmenistán má jedny z největších zásob zemního plynu na světě. Uzbekistán těží ve velkém zlato a jeho plynové rezervy také nejsou zanedbatelné. Kazachstán má druhé největší zásoby uranu na světě a Kyrgyzstán je zase, díky rozvinuté tržní ekonomice, lákadlem investorů a „Švýcarskem střední Asie“.

Je jasné, že nad těmito zeměmi bude stát několik zahraničních partnerů, je jen otázka, kdo bude tím hlavním. Do této hry ještě vstupuje Čína se svým masivním ekonomickým arzenálem. Osobně si myslím, že pro turkické národy by byl větší vliv bratranců z Turecka přínosný. Jenže je otázkou, jestli je Turecká diplomacie a ekonomika z dlouhodobého hlediska schopna bojovat o vliv s Ruskem a Čínou.

Ukrajina

Z mého pohledu je pozice Turecka k invazi na Ukrajině jednou z nejvíce pragmatických her v současném systému mezinárodních vztahů. Během současné ruské invaze balancuje na obou stranách. Turecko se nepřidalo k evropským sankcím vůči Rusku. Objevily se spekulace o tom, že nakupuje obilí, které Rusko na Ukrajině odcizilo. Také výrazně vítá ruské turisty. Turecko je dlouhodobě rájem ruských turistů, například jen v roce 2021 jich zemi na Bosporu navštívilo téměř 5 milionů, což je dělalo největší turistickou skupinou v zemi.

Ekonomická provázanost je i v jiných sektorech. Státní Rosatom od roku 2018 staví na pobřeží středozemního moře první jadernou elektrárnu v dějinách Turecka. Před několika lety se Erdogan rozhodl pro nákup protileteckých systémů S-400 z Ruska, namísto západních alternativ. To není vyloženě ekonomický krok, jakožto spíše snaha vylepšit vztahy s Ruskem. Tehdy toto rozhodnutí následovaly americké sankce, které téměř srazily tureckou měnu na kolena.

V roce 2018 se také otevřel plynovod Turkstream, který se přes Černé moře vyhýbá Ukrajině. Plyn v něm proudí i během současného konfliktu a rozhodně se nehovoří o nějakém utažení kohoutků. Nějaká „nehoda“ ve stylu plynovodů Nord stream, které na konci září explodovaly, asi také nehrozí.

Ovšem přes tohle všechno dodává Turecko Ukrajině efektivní drony Bayraktar. Firma, vyrábějící tyto systémy, dokonce oznámila, že na Ukrajině vybuduje továrnu na jejich výrobu. Že se nejedná o čistou náhodu ukazuje i fakt, že když dorazil Erdogan na setkání s prezidentem Ukrajiny do Lvova, tak sebou kromě ministra obrany, a dalších důležitých představitelů státu, vzal i CEO společnosti na výrobu Bayraktarů, Haluka Bayraktara. To znamená, že dodávky zbraní na Ukrajinu mají Erdoganovo posvěcení.

Turecko také jasně odsoudilo ruskou invazi a odmítlo uznat referenda v samozvaných separatistických republikách. Také vyzvalo Putina k tomu, aby vrátil Ukrajině okupovaný Krym. Jenže je třeba dodat, že slova Turecka jsou silnější než její kroky. Kupříkladu o odkupu ukradeného obilí z Ukrajiny se nějakou dobu spekulovalo. Přes několik důkazů nebyl tento obchod potvrzen, ale přinejmenším by to byl z pohledu Turecka logický krok. Ukrajina byla před válkou druhým největším exportérem obilí do Turecka, se 2 miliony tun ročně. Zde je také vidět klíčovost Ruska pro místní trh, to je totiž první s 6,3 miliony tun. Třetí Moldavsko má pouhých 400 tisíc tun. Takže výpadek ukrajinského obilí, způsobený ruskou blokádou, musel být někde nahrazen, podle mnohých zůstalo obilí stejné, jen ho dodávali Rusové.

Situace se částečně zlepšila na konci července. Tehdy se ukázala pragmatická role Turecka. V roli prostředníka vyjednalo dohodu mezi Ruskem a Ukrajinou, která zrušila ruskou blokádu na ukrajinské obilí. Rusko si této dohody moc neváží a hned druhý den po oznámení dohody začalo bombardovat přístavy, kde mělo být obilí nakládáno. Přesto se nějaké obilí začalo dostávat ven a největším výhercem je v této situaci právě Erdoganův režim.

Tomu se blíží prezidentské volby, které nemusí současná hlava státu vyhrát. Turecko trápí obří inflace a ekonomická krize. Erdogan tak potřebuje každé možné diplomatické vítězství. Jeho role jakožto mezinárodního hráče, který je schopen dovést Ukrajinu s Ruskem k diplomatickému stolu a ještě na tom vydělat, je velmi lákavá image, která by mu mohla ve volbách pomoct. Největším vítězstvím by pak bylo, kdyby se případná mírová dohoda či příměří podepsaly v Malé Asii. Tuto vlastní image a vlastní turecké zájmy klade Erdogan nad zájmy svých spojenců v NATO. Turecko si jako jeho člen a zároveň historický rival Ruska plně uvědomuje, že by mělo být blíže Ukrajině. Jenže pragmaticky si přilepšit je až příliš lákavé. Turecko je pro Ukrajinu, aniž by bylo proti Rusku. To je dle mého největší vystižení současného stavu. Erdogan se chová jako chameleon. Může být Putinův partner i jeho protivník.