Jaroslav Petrouš je handicapovaný atlet, který reprezentuje oddíl Atletika bez bariér Pardubice a Českou republiku v hodu diskem, oštěpem a vrhu koulí. Má za sebou celou řadu významných úspěchů, zvítězil ve Zlaté tretře nebo na Světových hrách ve Spojených arabských emirátech 2019 a drží několik titulů mistra republiky. Mimo jiné také založil vlastní značku kávy Handicap Coffee a nadační fond KlaPeto, který pomáhá dětem s handicapem.

Dnes, více než deset let po úrazu a následné amputaci, patří ke světové špičce v hodu diskem a je velmi inspirativní osobností. V rozhovoru jsme se ho ptali na otázky týkající se samotné amputace, jeho kariéry, ale i jeho značky kávy a nadačního fondu.

Dočetl jsem se, že vaše první zranění přišlo už v 17 letech, kdy jste hrával fotbal a druhé ve vašich 28 osmi letech. Mohl byste mi popsat, co se vám vlastně stalo?
Bylo mi 17, byl jsem po škole a o letních prázdninách jsem šel pracovat na brigádu do jednoho velkého skladu v Horních Počernicích. Sedmý den v práci jsem si špatnou manipulaci s elektronickým vozíkem přirazil nohu mezi vozík a sloup. Vozík, který vážil 750 kilo mi sjel po noze, strhnul veškerou kůži a už tenkrát jsem málem přišel o nohu. Po dvou operacích mi doktoři v podstatě obrousili kotník a já už nemohl dál vrcholově sportovat. Vrcholový sport pro mě sice skončil, ale já potom dále sportoval pro radost.

Pár měsíců po tom, co jsem se vrátil z mistrovství světa v baristice přišlo moje druhé zranění. Při jednom kole paintballu jsem byl poslední z týmu, podařilo se mi ukrást vlajku a viděl jsem výkop, který vedl až k místu, kam jsem měl vlajku donést. Do toho výkopu jsem skočil, najednou se ozvala hrozná rána a v koleni jsem si utrhl všechno co šlo – menisky, křížové vazy, a ještě jsem si zlomil čéšku.

Co následovalo poté?
Podstoupil jsem šest operací, dva roky svého života jsem trávil po rehabilitačních centrech. Snažil jsem se to rozchodit, ale nešlo to. Následně mi měkké tkáně zkalcifikovali a já začal trpět permanentními bolestmi. Ty se nedaly skoro ničím utišit a jediné, čím mě chtěli doktoři léčit, byl morfin. To jsem odmítl. Na základě toho jsem se pak rozhodl pro dobrovolnou amputaci.

První žádost o amputaci, pro kterou jsem musel podstoupit pět vyšetření, mi byla zamítnuta. Kvůli jedné větě – že jsem byl v rizikové kategorii fantomových bolestí. A tím pro mě začalo peklo. Za půl roku ta noha začala hubnout a měnit barvu a já se dostal k panu docentu Trčovi. Ten za pět minut rozhodl, že by to bylo trápení na celý život. Tenkrát jsem poprvé odcházel z ordinace s úsměvem na tváři, protože jsem věděl, že za 14 dnů mě čeká amputace.

Jak dlouho jste se rozhodoval, zda amputaci podstoupíte?
Já jsem v tomhle takový exot. Pamatuji si telefonát, kdy jsem volal výrobci bionických protéz a snažil se o nich zjistit co nejvíc informací. Oni si mysleli, že jsem dávno po amputaci. Tenkrát mi řekli, že se ještě nesetkali s někým, kdo by si zjišťoval informace takhle dopředu. Na 90 procent jsem byl rozhodnutý zhruba rok předtím, než jsem nastoupil do nemocnice.

Posledních deset procent padlo v lednu 2011 na Novém Zélandu, kam jsem odletěl na Mistrovství světa v atletice. Bylo tam asi 200 amputářů a já je mohl sledovat při všech různých příležitostech. Vždy lidem, kteří se se mnou radí, říkám, že musí být rozhodnutí na sto procent. Ne na 99, protože i to jedno procento by mohlo zapříčinit vážné psychické problémy. Jakmile jsem se vrátil z Nového Zélandu, tak jsem manželce oznámil, že jsem rozhodnutý amputaci podstoupit. Ona to vůbec nezpochybňovala, věřila mi.

Jak to probíhalo dál?
Začal jsem si zjišťovat informace a podal jsem první žádost. Musel jsem absolvovat pět vyšetření. Mezi nimi i jedno u psychologa, kterého jsem nikdy předtím neměl. Teď si představte, že vám volá do ordinace nějaký Petrouš, že si chce nechat uříznout nohu. Sestřička nevěděla, co dělat a předala mě paní doktorce. Ta se mě zeptala, jestli jsem ženatý a jestli by na schůzku mohla přijít i moje žena, protože potřebovala zjistit, jestli nejsem blázen a nechci si pouze ublížit. Jediný problém jsem měl s doktorkou na jiném vyšetření, ta totiž nevěřila, že amputace mě vrátí mezi zdravé.

Jaký měla na vaše rozhodnutí vliv rodina a kamarádi?
Moje maminka byla jediná, kdo se s tím do svojí smrti nikdy nesmířila a pořád dávala doktorům za vinu, že mi zničili život. Ona pro mě byla hnací motor, a i díky ní jsem se naučil tak rychle chodit s protézou a vrátil se do práce. Ale třeba manželka byla mojí ohromnou oporou a silným parťákem. Doprovodila mě do nemocnice, po amputaci tam byla jako první.

Děti byly ještě malé, synovi jsem to vysvětlil pomocí komiksů, začal mi potom říkat Iron Man. Druhý den běžel do školky a křičel: „Paní ředitelko, tatínek bude Iron Man“ (smích). Starší dcera to už brala hůř, brečela a když za mnou přišla do nemocnice, tak tam se mnou chtěla zůstat a starat se o mě. Moje okolí, kolegové, kamarádi mi hrozně fandili a já jsem je přesvědčil tou svojí suverenitou, že až mi uříznou nohu, tak budu zdravý člověk. Tím jsem je nakazil a taky to tak dopadlo.

Takže jediný, kdo byl proti byla vaše maminka, ale zároveň byla vaší největší motivací?
Díky ní jsem se naučil chodit za tři týdny místo tří až čtyř měsíců. Ona byla ten hnací motor. Dokonce jsme byli domluvení, že za mnou do nemocnice vůbec nepřijde, ale nějaký pátý den za mnou přijela s mou sestrou. Doteď si pamatuji, jak jsem viděl smrt v jejích očích, když jsem odkryl peřinu. Viděl jsem, jak jí v očích proběhl celý můj život. Pořád nemohla pochopit, že už je to realita. Když jsem se vrátil v z nemocnice, tak jsem jí ukazoval, jak umím chodit, všichni měli slzy štěstí v očích, jenom ona pořád opakovala: „Jak ti to ti doktoři mohli udělat?“ Myslím si, že kdyby mě viděla dnes, tak by to už brala jinak.

Celý tenhle proces musel být nákladný, podílela se na tom pojišťovna?
Moje protéza stojí tři čtvrtě milionu a má životnost pět let. Ona pozná, jestli stojím, chci se rozejít, zastavit, jestli jdu z kopce nebo do kopce a podle toho se chová. Když jsem se dozvěděl, že existuje, rozhodl jsem se, že tuhle protézu chci, i když mi ostatní protetikové řekli, že ji pojišťovny nechtějí proplácet. Já jsem si ale podal žádost, kterou protetik vyplní a pošle reviznímu lékaři. Za týden přišla odpověď, že se žádost zamítá. Tak jsem to zkusil znovu, znovu ji zamítli.

Poté jsem si sehnal telefon na revizního lékaře a ten mi vysvětloval, že se musím naučit chodit na standartní protéze a jednou za čas se o této lepší můžeme pobavit. V té době se chystal pořad Amputace návrat do života a já jsem tomu reviznímu lékaři oznámil, že v tom pořadu řeknu, jak přistupují k mladým lidem, kteří potřebují finanční pomoc na koupi protézy. Za týden mi přišla potvrzená žádost. Žádná pojišťovna nechce negativní reklamu, takže to naštěstí uhradila.

Začali se k vám lidé po amputaci chovat jinak?
No jistě. Já to ještě podporuji tím, že kamkoliv jdu, tak chodím v kraťasech. Teď už nejsem rok a půl zaměstnanec, takže nemusím dodržovat žádný dress-code, a i když bude venku -15 stupňů, tak budu chodit v kraťasech. Někteří amputáři se stydí, a i v létě chodí v dlouhých kalhotách. Já se snažím být vzorem a ukazovat ostatním, že se nemají za co stydět. Jeden novinář mi řekl, že když si vezmu dlouhé kalhoty, tak jsem vlastně „zdravý“ člověk. A je to pravda. Lidé jsou více ohleduplní, když mám kraťasy, a i já se cítím bezpečněji.

Setkal jste se někdy s nějakou negativní reakcí?
Ne, naštěstí ne. Spíše naopak. Nyní nosím kryt na protézu, který je vymodelovaný podle mojí zdravé nohy a je vyhotoven v národních barvách. Dostávám na to pozitivní reakce, třeba naposled 17. listopadu. To se opravdu hodilo. Často mě ale mrzí, že jsme například u politiků vnímání jako nemocní. Snaží se na nás moc neupozorňovat a tomu odpovídá i míra financí, kterou nám na reprezentaci naší země věnují. Posledních pár let se to začalo zlepšovat, ale pořád je ta podpora mizerná. Jsme jeden z mála států na světě, kde není sport handicapovaných profesionalizovaný. Já jsem letos skončil ve světových tabulkách na 1. místě, ale z top desítky jsem jediný amatér.

Změnil se po amputaci váš pohled na svět nebo vaše hodnoty?

No sakra. Vždycky říkám, že ze mě úraz udělal pokornějšího člověka. Myslím, že bez něj bych si nikdy nezaložil nadaci, která pomáhá dětem. Druhá věc je, že si člověk neváží svého zdraví, protože to bere jako samozřejmost až do té doby, než se mu něco stane. Dřív jsem rád jezdil rychle autem, po amputaci jsem byl nejpomalejší řidič celého oddělení.

Handicap Coffee

Když odbočím od vašeho handicapu, již dlouhou řadu let se živíte kávou, jak jste se k tomu dostal?
To se musíme opět vrátit k mojí mamince. Po prvním úrazu jsem marodil něco přes rok a když jsem se poté vrátil, tak mě vedoucí skladu poslal pryč, že tam potřebuje jen zdravé lidi. Šel jsem tedy tenkrát za ředitelem společnosti a ten mi nabídl, že bych mohl dělat fakturace. Já jsem říkal, že s tím nemám zkušenosti, ale klidně to zkusím. Byl jsem na oddělení, kde bylo čtyřicet ženských a já. Nádhera. Z té brigády ve skladu se stalo osm let zaměstnání a končil jsem jako oblastní manažer, řídil jsem pět prodejen a měl jsem pod sebou 120 zaměstnanců. Kdybych byl o něco starší, tak jsem tam možná zůstal dodnes.

Jelikož jsem byl ale hodně mladý, tak jsem neuměl vyhazovat lidi. A to mi zlomilo vaz, protože všechny firmy jedou na výkon. Měl jsem sice nejhezčí prodejny, ale to jenom proto, že jsem tam měl nadbytek lidí. Když jsem ve firmě končil, tak mi majitel řeznictví spojených s prodejnami, které jsem měl na starosti, nabídl, že bych mohl vykonávat to samé, co doposud, akorát v jeho firmě. Tři dny před tím, než jsem měl nastoupit, mi bylo oznámeno, že si nakonec vybrali jiného kandidáta – dosadil si tam svého kamaráda. A tak jsem šel poprvé v životě na pracák.

Co bylo potom?
Moje maminka v tu dobu pracovala v Douwe Egberts na Žižkově v pražírně. Říkala mi, ať nastoupím tam, že tam přijímají obchodní zástupce. Já jsem ale předtím byl oblastní manažer a vysvětloval jsem jí, že by to byl velký krok dolů. Ona do mě ale tak dlouho vandrovala, až jsem na pohovor šel. Pamatuji si, jak jsem seděl v kanceláři s ředitelem, bylo mi jedno, jestli mě vezme nebo ne, a byl jsem úplně upřímný. Řekl jsem mu, že kávu nepiji, nic o ní nevím. Ale poté, co zjistil, že jsem dělal obchodního manažera a řekl, že jsem jediný, kdo mu nesliboval hory doly, mě vzal.

Nastoupil jsem tedy na pozici obchodního zástupce. Za nějakou dobu jsem jel na seminář o kávě a přihlásil se do soutěže Mistr kávy ČR. Hned první rok jsem skončil čtvrtý z 80 soutěžících, a to jsem neměl žádné zkušenosti. Rok nato jsem tu soutěž vyhrál. Rád s oblibou říkám, že jsem byl dřív Mistr republiky v baristice než v atletice. Takže díky mojí mamince jsem se dostal k té kávě.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Postupem času mě to začalo bavit, z obchoďáka se stal i barista a poté jsem připravoval kávu i na kongresu v Londýně pro hotelový řetězec Hilton. Později přišel ten úraz s kolenem a já jsem v té firmě zabíral tabulkové místo. Na radu ředitele jsem si sehnal právníka a nechal jsem si vyplatit roční plat jako odstupné. Když jsem byl následně v invalidním důchodu, tak jsem spolupracoval s jinými firmami, jako je třeba Tchibo, Nestlé nebo Makro. Makro mi nabídlo, že chtějí spojit můj příběh s kávou a vznikl kávový koncept Rioba. Po půl roce jsem měl na starost Českou a Slovenskou republiku a osm let jsem tam pracoval. Poté jsem ještě pracoval sedm let pro společnost Julius Meinl.

Nyní máte svoji značku kávy, kterou jste založil se svým kamarádem. Nabízíte dva druhy – Wheelchair edition a One Leg edition. Jak to vzniklo?
Je to kafe s příběhem. Když se vrátím k tomu Juliu Meinlu. Rok předtím, než jsem dal výpověď, jsem si začal uvědomovat, že pořád něco buduji pro někoho jiného a nelíbilo se mi to. Měl jsem dvě možnosti. Buď si otevřu kavárnu nebo si založím vlastní značku kávy. Původně jsem se spíš přikláněl k otevření vlastní kavárny, naštěstí jsem to neudělal, protože její výdělek by byl založen na turistech a několik týdnů po tom, co jsem učinil to rozhodnutí, začal lockdown.

Vrátil jsem se tedy k myšlence vlastní kávy. Chtěl jsem to nějak spojit s mojí osobou a pořád jsem přemýšlel o různých názvech. Původně jsem kávu chtěl pojmenovat KlaPeto Coffee, ale někdo by mohl zpochybnit, že se na tom nadačním fondu snažím vydělávat, a to jsem nechtěl. Nakonec vyhrál název Handicap Coffee. Myslel jsem, že si založím chráněnou dílnu s náhradním plněním, ale na to musíte mít historii.

Řekl jsem celý nápad svému kamarádovi Martinu Zachovi a zeptal jsem se ho, jestli to nechce dělat se mnou, protože již založenou chráněnou dílnu měl, a on souhlasil. Můj bývalý zaměstnanec mi navrhnul, jestli nechci udělat kávu One Leg a pak mě hned napadlo Wheelchair. Kdyby to mělo být podle kávy, tak je moje káva 100 procent arabika, ale chtěl jsem udělat i směs, aby si mohl vybrat každý. Když jsem to představil Martinovi, ptal jsem se ho, kdo z nás si vezme kterou kávu, řekl mi, že je to úplně jednoduché. On je sice na vozíku, ale je stoprocentní, zatímco mně chybí asi 20 procent těla. (smích)

Moje myšlenka je taková, že 10 procent z prodeje této kávy putuje na Nadační fond KlaPeto. Já necílím na gastronomii, to si nemůžeme jako malá firma dovolit, ale cílím na velké kanceláře, kde mohou využít náhradní plnění a chtějí dobrou kávu. Bohužel koronavirus míru využívání kanceláří snížil, a to razantně. Každopádně mám možnost dělat to, co mám rád, a můžu se víc věnovat KlaPetu, atletice a sám sobě.

Poslední otázka míří na váš zmíněný nadační fond KlaPeto. Kdy a jak jste s ním začal?
Já měl kamaráda, kterému jsem se svěřil, že bych chtěl nějak pomáhat. První myšlenka byla taková, že dáme dohromady dvacet kamarádů, se kterými uskutečníme dobročinný výstup na Sněžku, každý dá 500 korun a těch 10 000 věnujeme nějaké nadaci. Když jsem pak jeden den přišel domů a manželka se mě ptala, proč si nezaložím něco vlastního, odpověděl jsem, že nemám zkušenosti a není to nic jednoduchého. Proto jsem oslovil svoje kamarády ze společnosti Cesta za snem. Ti s mojí myšlenkou souhlasili a za jejich pomoci se konaly první dva ročníky výstupu na Sněžku. Po druhém ročníku jsem ale zjistil, že dětem nejde sto procent vybrané částky. To se mi nelíbilo.

Vzpomněl jsem si, že tehdejší místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová na náš projekt přispívala a jednou mě pozvala, abych přednášel o handicapu v Poslanecké sněmovně. Zavolal jsem jí a sešli jsme se v kavárně, kde jsem jí řekl, že bych si chtěl založit svoji nadaci, ale sám si na to netroufám. Zeptal jsem se, jestli by to nechtěla dělat se mnou a ona souhlasila. Měl jsem dvě podmínky: vždy bez nároku na honorář, sto procent výtěžku jde dětem a budeme apolitičtí. Když jsme zhruba za dva dny po této schůzce vymýšleli název, asistentka Kateřiny Klasnové přišla s tímto: KLa jako Klasnová, Pet jako Petrouš a na konec O, aby to znělo líp. Byl jsem nadšený.

Komu nadační fond pomáhá?
Za devět let a devět ročníků výstupu na Sněžku jsme vybrali dohromady přes 9,5 milionu korun, které jsme rozdali mezi děti. Máme vždy jeden projekt, protože to děláme při naší stálé práci a trváme na tom, že sto procent výnosu půjde dětem. Kdyby to tak nebylo, tak bych nadaci radši zrušil. Na našich transparentních účtech lze dohledat, komu peníze jdou i jakou má diagnózu. Na tom si zakládám.