Právě si prohlížíte Když se v patnácti vyoutoval jako gay, poslali ho učitelé na psychiatrii. Teď vede školní workshopy o homofobii
Ilustrace: Šárka Stupenová / exkluzivně pro Studentské listy

Když se Michal Záškoda o své homosexuální orientaci v patnácti letech svěřil školnímu psychologovi, namísto pochopení a podpory mu doporučili zajít na psychiatrii. Přesvědčovali ho, že gay ve skutečnosti není a že jeho orientace je jenom fáze. Následně vystudoval pedagogickou školu, a když poté jako učitel působil na jednom z gymnázií, stal se svědkem toho, že zájemkyně o praxi byla ze strany školního pedagogického sboru odmítnuta kvůli tomu, že je lesba, a mohla by studenty „morálně ohrozit”.

Své zkušenosti s homofobií ve školním prostředí pětadvacetiletý Michal Záškoda přetavil v projekt Život v duze, v rámci nějž objíždí české základní a střední školy, a během workshopů studenty vzdělává o LGBTQ lidech a potřebě tolerance k jinakosti. O svých zážitcích a činnost mladý učitel mluvil v rozhovoru pro Studentské listy.

Představíte na úvod váš projekt Život v duze?

Život v duze je projekt, který právě rozjíždím oficiálně ve větším , přičemž neformálně už to dělám pátým rokem. Jde o to na základních školách, v devátých ročnících a případně na středních školách v prvních ročnících probrat témata, která se dotýkají LGBTQ komunity a všeho kolem.

Dělám to jinak, nevnucuju dětem žádné názory. Zpočátku je to o naslouchání v životě, mezi příbuznými, kamarády, partnery, o tom, jak by člověk měl ostatní tolerovat a komunikovat. Skrze to se postupně dostaneme i k tématu manželství, kdy pro dva lidi, co si spolu sednou, naslouchají si, dobře si rozumí a zamilují se, přijde doba, kdy uzavřou sňatek.

A tady přichází problematika LGBTQ, kdy řešíme, že v dnešní době není manželství pro všechny a místo toho je hodně odlišný institut registrovaného partnerství. V rámci toho srovnáváme práva a povinnosti, které v manželství a registrovaném partnerství jsou, respektive nejsou. To je pomyslný odrazový můstek k dalším tématům, která  probíráme, jako je homofobie na školách, homofobie v kontextu celé společnosti, jak postkomunistická konzervativní společnost ovlivňuje život LGBTQ komunity v neposlední ředě také, jak celé téma ovlivňuje církve a věřící.

Když mi student na začátku lekce řekne, že mu LGBTQ lidé přijdou nechutní, tak mu jen poděkuji na názor. A potom třeba pozoruji, že během dvou tří hodin, co spolu trávíme, začne přemýšlet. A vidím, že se mu postoj mění.

Na tato témata dělám s dětmi různé aktivity, přičemž tu je jedno důležité pravidlo, gró projekto: že žádný názor není špatný, v čemž se trochu liším od jiných organizací s podobnými aktivitami. Tam mám občas pocit, že jejich zástupci se na workshopech na školách snaží děti přesvědčit nebo diskutovat s nimi o tom, proč jejich názor není úplně validní.

Jak to tedy děláte vy jinak?

Když mi student na začátku lekce řekne, že mu LGBTQ lidé přijdou nechutní, a bohužel se takoví najdou, tak mu jen poděkuji na názor. A potom třeba pozoruji, že během dvou tří hodin, co spolu trávíme, začne přemýšlet, a vidím, že se mu postoj mění.

Projekt jsem letos aktualizoval také o maďarskou a polskou otázku, a spojil jsem to s politickou situací u nás. Tyhle děti za pár let půjdou k volbám a budou to oni, kdo ovlivní, jestli se změní postoj společnosti a vymizí z ní homofobie. Ve věku patnáct až šestnáct let si mladí lidé nejčastěji formují názory, jsou ovlivnitelní kamarády i rodinou, hrozně málo z nich má vnitřní sílu stát si za svým názorem.

Dnes se tohle zlepšuje, ale stále to platí. Pokud budu mít studenta, který je z vysoce konzervativní, zbožné rodiny a doma v neděli po obědě, až se pomodlí k paní Jochové a Majerové Zahradníkové, hází šipky na pride vlajku, tak u něj postoj nezměním ze dne na den, a nezměním ho ani za rok. Je to dlouhodobý proces.

Život v duze by měl být nějaký start, kdy si takový člověk uvědomí, že k LGBTQ otázce jsou také jiné názory a teď je jenom na mě, jaké si vytvořím já bez ohledu na postoj mých rodičů nebo prarodičů.

Michal Záškoda

S kým v rámci projektu spolupracujete?

Jak jsem říkal, několik let jsem ho dělal sám a neformálně. Nedávno jsem ale v Praze navštívil konferenci o LGBTQ lidech ve školství, kde jsem dostal nabídku od paní psycholožky Ireny Smetáčkové, garantky organizací S barvou ven a Mezipatra, abych projekt integroval do aktivit nějaké již existující organizace. Takže mám nyní rozpor, kam se s projektem vydat, jestli ho nechám pouze jako svoji věc nebo ho nechám zaštítit jinou organizací. To by bylo zřejmě příjemnější, protože takové organizace už mají vybudované určité jméno.

Mluvil jste o tom, že vaše workshopy jsou z velké části obecně o komunikaci a toleranci, a k tématu LGBTQ lidí a jejich postavení se dostáváte až postupně. Jak tedy svůj projekt rámujete? Čistě o vzdělávání o lidských právech tam nejde, lze ho tedy označit jako obecné přednášky o sexuální výchově, jen doplněné o tematiku LGBTQ lidí?

Já když za dětmi přijdu do třídy, tak o sobě neříkám vůbec nic. Uděláme si check-in, kde řekneme jak se máme, s čím jsme dnes přišli. Protože workshopy většinou bývají v pátky, tak všichni mluví o tom, jak už se těší na víkend. Takto se uvolníme, nastavíme si nějaká pravidla, jako neptej se, když chceš jít na záchod nebo když chceš říct sprosté slovo, v mé hodině můžeš, ale musí mít význam a rozhodně, že žádný názor není špatný.

Potom jim o sobě prozradím, že jsem učitel, a že je v této roli důležité naslouchání a zpětná vazba. Začnu z úplně jiného soudku, uděláme si na to téma aktivitu, aby na vlastní kůži poznali, proč jde o důležité téma, a potom postupně přecházíme na mezilidské vztahy, společnost jako takovou a právě LGBTQ komunitu. Snažím se to dělat ne vyloženě o problematice LGBTQ a homofobii ve školách, i když samozřejmě to je jádro projektu.

Nechci ale hlavně ty některé, kteří mají pocit, že LGBTQ je něco nechutného, typicky sportovce, věřící nebo právě drsné kluky z vesnice, hned zpočátku vyděsit, tak začínám obecně a pozvolna.

Mluvil jste o tom, že se jim snažíte ukázat, že jde o důležité téma. Jak byste vysvětlil nám, že problematika homofobie a LGBTQ lidí na školách je důležitá?

Je to důležité z toho důvodu, protože děti by měly mít povědomí, že kolem nás jsou lidé různých názorů, různých postojů, z různého spektra. Pokud do dětí budeme pořád valit konzervativní postoj a obrazec toho, jak to „vždycky je”, tak se dětem hodně uzavírá abstraktní myšlení.

Když budu dětem padesát let vštěpovat, že si musí lít vždycky limonádu do žlutého kelímku, tak si ji budou lít do žlutého kelímku. A teď někdo přijde, naleje si ji místo žlutého do červeného, a bude problém. Je důležitý ukázat dětem, že je jedno, do kterého kelímku si limonádu naleju, ale jednou ji vypijí.

Ve školním prostředí jsou se spolužáky, a každý z nich má jiné názory na spoustu věcí. Je potřeba, aby se o tématu LGBTQ lidí učili právě proto, aby si uvědomili svůj postoj a uměli ho formulovat. Zrovna toto téma je problematické řadu let.

Já sám jsem nevěřil, že homofobie je dnes ve školním prostředí přítomná. Myslel jsem, že dnes to tak už nefunguje, že pedagogové jsou mladší, že těch starých už je hodně málo. Pokud dětem nebudeme ukazovat tuto problematiku, že je normální být jiný,  tak se to nikdy nikam neposune. A je jedno, jestli budeme po pádu komunismu sto nebo dvě stě let.

Jaký zájem je ze strany škol o vaše workshopy?

Ze začátku, když jsem s projektem před pěti lety ještě při studiích začínal, byl zájem po první dva roky opravdu jen z jediné školy, a to byla moje bývalá škola, kam jsem chodil na základku. Vzpomínám si, že když jsem s tím přišel úplně poprvé, bylo to hodně kontroverzní, ale znám se tam s jednou paní učitelkou, která je těmhle tématům velmi otevřená a jsme s ní na stejné vlně. Podpořila mě, a díky ní workshop dělám na škole pravidelně dodnes.

Pan ředitel spolu se školním psychologem ale nabyli dojmu, že to je přechodná fáze, že se to děje úplně normálně, že se hledám. Ujišťovali mě o tom, že nemám pravdu, že určitě gay nejsem a že na psychiatrii by mi s tím určitě pomohli.

Když jsem to nabízel jiným školám z okolí, na Vysočině, tak se mi nikdo neozýval. Před pěti lety bylo tahat toto téma do škol paradoxně pořád kontroverzní. Jak šel čas, tak se o tom dozvěděli nejspíš i ředitelé jiných základních škol v Jihlavě, kteří mě kontaktovali, takže jsem třetí rok expandoval i na další školy.

Momentálně, pátým rokem projektu, spolupracuji s jedenácti základními školami a třemi středními školami na Vysočině, a v Jihomoravském kraji to jsou tři základní a tři střední školy. A protože už toho mám hodně, tak jsem chtěl téma rozšířit a do dalšího školního roku bych chtěl k sobě sehnat víc lidí, kteří by v rámci svého vlastního volna lektorovali ve svých krajích.

Zažil jste někdy ze strany oslovených škol vyloženě odmítavou, negativní reakci?

Vyloženě odmítavou ne. Pouze ignoraci. Ale tam asi tušíte, že by to bylo odmítnutí.

Co vás vedlo k tomu projekt založit?

Kořeny budou v tom, že jsem si sám v patnácti letech prošel coming outem, když jsem chodil na jihlavskou základní školu. Je to devět let, a tehdy to opravdu bylo kontroverzní téma. Nesetkal jsem se ani se špatným přístupem ze strany spolužáků a kamarádů nebo rodiny, ale spíš právě  ze strany školy, která mě doslova poslala na léčení k psychiatrovi.

Co prosím?

Ano. Já jsem se vyoutoval, bylo kolem toho celkem haló, zažil jsem klasickou šikanu. Nebyl jsem na tom psychicky moc dobře, býval jsem premiant a najednou jsem spadl na čtyřky a pětky. Šel jsem ke školnímu psychologovi, řekl jsem mu, co se stalo, a čekal jsem, že škola a její vedení se k tomu postaví tak, že nabídne pomoc pedagogicko-psychologické poradny, nebo mě odkáže na nějaké pomocné organizace.

Zrovna pan ředitel spolu se školním psychologem ale nabyli dojmu, že to je přechodná fáze, že se to děje úplně normálně, že se hledám. Ujišťovali mě o tom, že nemám pravdu, že určitě gay nejsem a že na psychiatrii by mi s tím určitě pomohli. Tehdy o tom informovali i moji mámu, která se tak dozvěděla o mé orientaci.

Tam to pro mě začalo. Když jsem si uvědomil, že takto to být nemůže. Když jsem šel na gympl, tak zpočátku tam ještě sem tam byla nějaká šikana, ale už nižšího rázu. Tak to postupně gradovalo, chtěl jsem se svými zkušenostmi vyjít ven, a teď to chci rozjet ve velkém, když mám zkušenost pedagoga na brněnském gymnáziu.

A jaká ta zkušenost je?

Pracoval jsem tehdy externě na několika gymnáziích, a na jednom z nich, když jsme jednou řešili, jestli přijmeme studentku na pedagogickou praxi, byla odmítnuta, protože jedna kolegyně, když si o ní zjišťovala informace, dospěla k názorů, že slečna má tetování, piercing a podle sociálních sítí je lesba. A že taková osoba přece nemůže vyučovat malé děti.

Já se přiznám, že na tom zasedání pedagogické rady jsem z toho byl tak zaskočený, že jsem tam jenom seděl a neměl jsem slov. Pak jsem se ozval s tím, že tyhle připomínky přece nejsou validní, protože já mám taky tetování a jsem homosexuál a taky učím děti. Na to mi bylo řečeno, že alespoň nepracuju s malými dětmi. Tím mě kolegyně usadila.

Ostatní kolegové vůbec nic neříkali, a když došlo na samotné hlasování, protože jsme se nemohli dohodnout, tak si téměř jednohlasně odsouhlasili. Oficiálním důvodem bylo, že není kapacita, neoficiální důvod, který padl pouze na radě, bylo morální ohrožení mládeže. To je prosím postoj některých pedagogických pracovníků v 21. století.

Pedagog se nemůže takhle stavět. A pokud se tak staví, tak by neměl dělat pedagoga. Může s tím vnitřně nesouhlasit, klidně i z pohledu víru, ale nesmí v životě dehonestovat studenta, nebo svého kolegu, který studenty učí. Já jsem na té škole samozřejmě následně skončil, protože to není prostředí, kde chci být a ve kterém chci přihlížet vzdělávání dětí.

Myslíte si, že toto byl exces, nebo je takový přístup v českém školství rozšířený?

Já bych velmi rád řekl, že to byla výjimka a že jsem něco takového zažil poprvé. Bohužel to tak ale není. V každé škole, v níž jsem působil, ať už jako praktikant, externí pracovník nebo jsem tam jen dělal workshop, tak jsem všude potkal pedagogy, kteří jsou hodně konzervativní a otevřeně říkají svoje názory na LGBTQ komunitu, které jsem poměrně radikální.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Ne, že by se to nutně přímo odráželo do jejich přístupu ke studentům, ale myslím si, že mentalita učitele by taková být neměla, a v českém školství to bohužel stále někde takto je. Mezi českými učiteli je zkrátka řada z nich s homofobními postoji: a když ne otevřeně, tak často za dveřmi sborovny.

Tím se dostáváme k další věci: workshopy, které vy děláte, vznikly zdola, vaší individuální aktivitou, ale problém homofobie či minimálně ignorace LGBTQ témat na školách je systémový. Jak by mělo vypadat takové systémové řešení?

Školy by měly téma do svých školních vzdělávacích plánů, ale jako základní kámen by to určitě mělo zaznít i v rámcových programech ministerstva školství. Respektive: ono v nich je průřezové téma genderu a orientace v rámci výchovy ke zdraví, ale školy už to ve svých školních programech neřeší.

Školy by ideálně měly mít předmět, ideálně na základních školách třeba v osmém, devátém ročníku, vyčleněnou jednu hodinu týdně. Tam ne že dětem budeme vtloukat, že duhová vlajka je super a LGBTQ lidé jsou na tom ve všech ohledech špatně. Pojďme jim tam ukázat možnosti: jaký můžu být, jací lidé jsou, nejen, že lidi lidi můžou být různé víry či etnicity, ale že různorodost může být také v genderu i právě v orientaci. To se dnes neřeší.

My jsme na základce například měli dav roky předmět multikulturní výchovy, kde jsme hodně řešili etnika, víry a kultury, a tam si dokážu představit, že místo toho, abychom se půl roku koukali na filmy, že by se řešila problematika homofobie, registrovaných partnerství, že jsou státy, kde gayové a lesby nemají právní postavení, co se děje v Polsku a Maďarsku. To by do budoucna velice pomohlo, protože děti by se najednou učily o něčem, co dnes slyší jen mezi svými, ve filmech a co znají z vyprávění od rodičů, těžko říct, zda v dobrém nebo špatném slova smyslu.

Když se to budou studenti dozvídat v rámci školy, budou na to téma mít aktivity, možnost sami si vyhledávat informace, tak se vnímání tématu v Česku posune. Najednou si uvědomí, že se někteří lidé třeba u nás nesmí brát, jako na jednom workshopu, který jsem dělal nedávno na jihlavské základce ve dvou třídách, a v ani jedné třídě se nenašel skoro nikdo, kdo by věděl, že se v Česku gayové a lesby nesmějí brát a nevěděli proč.

A když už někdo věděl, že máme registrovaná partnerství, tak už vůbec netušili, jaký je mezi nimi a institutem manželství rozdíl. Když zjistili, kolik těch rozdílů je, v otázkách jména, společného mění, tak byli překvapení. A překvapení byli proto, že s nimi o tom ve škole nikdo nemluví.

Potom jsem udělal hlasování, kdo by, mít tu možnost, gayům a lesbám dal stejná práva, s tím, ať se nebojí ozvat ten, kdo by je nedal. Zrovna jsem tam měl jednoho kluka, který mi na začátku workshopu řekl, že mu to přijde nechutný a že se k tomu nechce vyjadřovat. A zrovna ten se nakonec přihlásil, že by ta stejná práva dal. Jenom tohle minimum informací mu stačilo, aby změnil diametrálně názor. A to je přece úžasné.

Vojtěch Petrů

Na Studentských listech působím od listopadu 2021 jako šéfredaktor. Píšu o politice, školství nebo lidských právech. Specializuji se na témata související se zájmem mladých lidí o veřejné dění a jejich zapojení do politiky. Jinak studuji gymnázium ve Svitavách a vedle Studentských listů spolupracuji s dalšími médii.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..