Je kolem jedenácté večer a já dočítám úkol ze školy. V tom mám z Twitteru první zprávy o střelbě v gay klubu v Bratislavě. Pokládám ruku s telefonem do klína a hlasitě vzdychnu. Nejsem v šoku. Jsem jen smutná, že moje nejtemnější predikce se plní. V ten moment samozřejmě není ještě jisté, že šlo o zločin z nenávisti. To se potvrdí až ráno.
Ale ti z nás, kteří extremistickou scénu sledují dlouhodobě, vědí už jistě, že se o takový útok pravděpodobně jedná. Pokud totiž někdo chce vystřílet a popravit lidi, tak šance, že náhodou natrefí na gay klub, je poměrně mizivá. Pokud tedy právě v tomto gay klub neplánuje prolít krev. Bohužel se to potvrzuje.
Dva úžasní mladí lidé ztrácejí svoje životy. Nejsou první, ale bohužel nebudou nejspíše ani poslední. Já mám vlastně neskutečné štěstí. Studuji v Praze školu svých snů, obklopena lidmi ať už ve spolcích či v práci, kteří mě respektují. Téměř obden se však setkávám s projevy homofobie a především transfobie. Ať už jde o nadávky na internetu proti mně či mým známým, nebo v reálném životě. Stávají se pro mne takřka každodenní rutinou v životě. Naučila jsem se s tím žít. Bez toho totiž v Česku žít nejde. Je to součást života veřejné LGBT osobnosti, která se o komunitu zajímá.
V poslední době vnímám velkou intenzitu těchto útoků. S tím, jak se ocitá ve stále větší tenzi a ke slovu se více dostávají strany jako SPD nebo Luďová strana Naše Slovensko, se mění také to, co je obsahem těchto útoků. Už to nejsou obyčejné homofobní nadávky. Už je to zcela regulérní vyhrožování. Pamatuji si, jak mi před rokem někdo vyhrožoval, že nás všechny plánuje pověsit nebo tím, že by nás všechny napichoval na kůly.
Nejsou to hezké vzpomínky, ale daleko horší je pocit, že by to ti lidé mohli myslet vážně. Jsem minimálně v určitých kruzích osoba veřejného zájmu, a není tak příliš těžké dohledat, kde se vyskytuji. Kdy dojde na to, že mi někdo naběhne do domu se samopalem a bude to má krev, která bude prolita?
Ale to není to, o čem chci psát. Chci primárně reagovat na to, že spousta lidí nás s upozorňováním, že homofobii je třeba řešit, posílá do háje. Říká, že to v Česku přece není problém a že to máme jít řešit někam do Íránu, kde se přece gay lidem žije daleko hůře. Že přece nás všichni tolerují a akorát naše viditelnost a ozývání se způsobuje to, že nás lidé chtějí střílet.
Inu, tahle relativizace vážnosti problému pak často brání v přijetí legislativy, která by nám zajistila kompetentní ochranu. Málo z nás se rozhodne nenávist řešit soudní cestou, a ti z nás, kdo se k tomu rozhodnou, čeká peklo. Člověk, co útočil na mne, byl nakonec shledán vinným. Ale kolik takových je. Kolik nás ještě musí zemřít? Kolik krve musí být ještě prolito?
Kolikrát bude nutné, abychom museli vyvěšovat černé vlajky a strachovat se o svoje životy, než vy uznáte, že homofobie je problém a začněte ji spolu s námi aktivně řešit? Tohle není o vašich názorech, přesvědčení a víře, ale o vzájemném soužití ve společnosti, kterou tvoříme společně.
Proč nemůžu mít v životě ani onu naprosto minimální jistotu, že můžu jít do klubu s partnerkou, aniž bych se bála, jestli se z něj vrátím? Vy byste v takovém světě žít nechtěli, tak nám prosím zkuste takový svět dopřát.
Autorka se bude možná divit, ale byl jsem kdysi v internetovém fóru, připravujícím založení pirátské strany. Ač autor několika knih žánru beletrie, považuji současnou úpravu „ochrany autorských práv“ za nesmyslně přebujelou a v tom jsem se s programem pirátů shodoval. Odešel jsem odatmtud kvůli výkřikům typu „musíme podporovat islámské teroristy, protože máme náboženskou svobodu a oni mají na teroristické útoky proto práva“. Resp. na nadšený souhlas s nimi napříč fórem. Dnes jsou pro mě piráti naprosto nevolitelní. V oblasti autorských práv nic nedělají a svým programem v podstatě suplují zelené.
Podporuji manželství (plnohodnotné a zcela neodlišitelné od manželství hetero párů) pro homosexuálně orientované rodiny. Nemám problém, s adopcí dětí homosexuálními páry. Nemám problém ani s možností, že by tito lidé mohli mít děti spolu (na myších to funguje, adaptovat to na člověka je záležitost dvou tří let výzkumu – blokují to křesťané).
Zato mám problém, když přijdou na ZŠ aktivisté a valí děckám šrouby do hlavy, že homo sex je to pravé a hetero je cosi odporného, mám problém i s trans operacemi v předpubertálním věku. A dokážu pochopit, že na tyhle aktivity někdo zareaguje i takovýmto způsobem, prostě „svoboda tvé pěsti končí před mým nosem“.
Zdravím. Svobodná demokratická diskuse je základem demokracie. A samozřejmě je skvělé, že jí v našem právním státě máme.
Pár poznámek: Nemyslím si, že je někdo kdo by říkal, že heterosexuální lidé jsou špatní. Nebo alespoň nikoho takového neznám. A pokud někdo takový je, tak se od něj s prominutím distancuji. A věřím, že to tak má i většina komunity.
Tohle však byli dva úplně obyčejní lidé, kteří měli svůj život a kvůli svoji orientaci a identitě museli zemřít. A to nepovažuji za akceptovatelné
Nikoli že jsou heterosexuální lidé špatní, ale že je heterosexuální styk hnusný. Což může, zejména u prepubertálních nebo raně pubertálních dětí vyvolat podobné následky, jako např. pohlavní zneužití.
Lze mít odborné námitky i proti nahánění takto starých dětí na T-operace („ideálně“ bez vědomí rodičů), oni to Mengeleové z příslušných klinik jistě dobře zaplatí.
Diskuse je zcela jistě základem demokracie, v tom máte pravdu. Ostatně, citujete TGM. Problém vidím v tom, že jak naše vláda tak i EU se snaží tu diskusi utnout (takže v podstatě zlikvidovat demokracii).
Obávám se, že vedlejším účinkem omezování svobodné diskuse je nárůst víry v konspirace.
Už jsem na některých webech o té nešťastné události na Slovensku zaznamenal, že mělo jít o pouhý milostný trojúhelník (jaké se, i s těmi konci typu dvě vraždy a jedna sebevražda, vyskytují i u heterosexuálních párů), což je dokládáno printscreenem webových stránek slovenské policie (které byly následně změněny). A že onen „manifest“ byl zmanipulovaný (a to neodborně, protože se zcela míjí se skutečnou extrémistickou scénou na Slovensku, stínuje spíš extrémisty z USA). A že z toho byla „nenávistná“ kauza čistě účelově zkonstruována. A lidé tomu budou věřit, protože existují snahy o cenzuru ze strany státní moci.
Druhou věcí je, že i kdyby byli skutečně oběťmi negativních vztahů k lidem své sexuální orientace, tak viníkem je jednoznačně křesťanství (v zemích nepoznamenaných monoteistickou trojicí judaismus, křesťanství a islám GL osoby zpravidla pronásledovány nejsou). A dovedete si představit nějaký účinný zákrok proti této snůšce nesmyslných pověr ve státě, v němž většina členů vlády, ne-li všichni, věří na pohádkové bytosti? A právě tady je zakopaný pes. Ostatně, dekriminalizace homosexuality v Československu mohla být provedena až poté, co byla zlomena moc církve (jedna z mála pozitivních věcí, co komunisté udělali).